Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
0ABA40E0FBDAEE40C1257D860029F23C.html
HTML · 23.65 KB
No categories available
21 Cdo 1822/2013
21
Cdo 1822/2013
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY
J. P.
, proti žalovanému
A. T.
, se sídlem v Kněžmostě, Srbsko č. 35, IČO 624 59 091, zastoupenému JUDr. Milanem Hasonem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Dukelská č. 253, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 61.199,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 88/2011 , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. května 2012 č. j. 23 Co 122/2012 -134, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 11. 2011 č. j. 8 C 88/2011 -91 ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 61.199,- Kč)
se zrušuje
a věc
se vrací
Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 1. 3. 2011 žalovaný sdělil žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr okamžitým zrušením pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb. , zákoníku práce (dále jen zák. práce). Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce „porušil pracovní kázeň“ zvlášť hrubým způsobem, neboť i přes několikerá ústní i písemná upozornění, opakovaně odstavil jemu svěřený autobus silně znečištěný po jízdě a po výzvě k nápravě, tuto výzvu ignoroval.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi dne 28. 3. 2011 domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby mu žalovaný zaplatil „dlužnou část mzdy ve výši 61.199,- Kč“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru jsou zcela vykonstruované a nepravdivé, a že se žádných prohřešků proti pracovní kázni nedopustil. Dále žalobce uplatnil požadavek na zaplacení částky 61.199,- Kč s tím, že se jedná o „diety“, které mu žalovaný zůstal dlužen za období od dubna 2010 do ledna 2011; skutečnost že tyto „diety“ mu nebyly vyplaceny, zjistil až 28. 2. 2011, kdy mu žalovaný předal „výplatní pásky“ za dobu trvání pracovního poměru.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 10. 11. 2011 č. j. 8 C 88/2011 -91 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 31.692,- Kč k rukám „právního zástupce žalovaného“ JUDr. Milana Hasona. Ve věci samé dospěl k závěru, že „žalovaný prokázal naplnění důvodů, které použil v okamžitém zrušení pracovního poměru, přičemž tyto důvody představují za daných okolností podle hodnocení soudu porušení povinností žalobce vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonané práci zvlášť hrubým způsobem“. Soud prvního stupně dovodil, že při posouzení míry porušení právních předpisů žalobcem (ustanovení § 301 zák. práce), je nutné vycházet z toho, že sice ojedinělé odstavení neuklizeného autobusu či porušení zákazu kouření nepředstavuje zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, ale jinak je tomu v případě, že se jednalo o prohřešky opakované a zaměstnanec po upozornění nezajistil trvalou nápravu. Uzavřel, že žalobce se tak dopustil zvlášť hrubého porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tím, že nedbal pokynů nadřízeného, kvalitně a včas neplnil pracovní úkoly, nechránil majetek zaměstnavatele před poškozením a jednal v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2012 č. j. 23 Co 122/2012 -134 ve znění opravného usnesení ze dne 4. 1. 2013 č. j. 23 Co 122/2012 -157 a opravného usnesení ze dne 10. 5. 2013 č. j. 23 Co 122/2012 -161 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce u žalovaného ze dne 1. 3. 2011 je neplatné, ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o 61.199,- Kč, tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle názoru odvolacího soudu „v okamžitém zrušení pracovního poměru popsané jednání žalobce bylo sice nepřípustné a neomluvitelné, avšak svým charakterem se nijak extrémně nevymykalo z porušování pracovních povinností, jichž se žalobce dopouštěl už řadu měsíců předtím“. Odvolací soud zdůraznil, že, spokojil-li se žalovaný až do 1. 3. 2011 s ústními a písemnými výtkami, a dále žalobce zaměstnával „přesto, že měl dost důvodů k výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zák. práce“, nelze dovodit, že by jediným přiměřeným důsledkem vůči žalobci bylo okamžité zrušení pracovního poměru, a že by další zaměstnávání mohlo být „oproti předchozímu období nějak zvlášť problematické“. Z hlediska intenzity se podle názoru odvolacího soudu jedná o opakované méně závažné porušování povinností v případě neudržování autobusu v náležité čistotě a o závažné porušení povinnosti v případě ignorování konkrétních pokynů zaměstnavatele, což by bývalo bylo důvodem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. g) zák. práce, nikoli však důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že odvolací soud vychází z „nesprávného právního názoru“, považuje-li jednání žalobce za opakované méně závažné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Poukazuje na skutečnost, že je podnikatelem v oblasti autobusové dopravy a cestovního ruchu, což je jeho dominantní činností. Při této činnosti je hlavní prioritou spokojenost zákazníků, která spočívá v autobusové přepravě v kultuře přepravy, přístupu řidiče autobusu k cestujícím, a to nejen z hlediska čistoty, ale i ochrany jejich zdraví. Ostatně porušení zákazu kouření na pracovišti klade ustanovení § 106 odst. 4 písm. e) zák. práce na roveň zákazu požívání alkoholických nápojů. Zdůraznil, že, nezajistil-li by bezproblémovou přepravu svými autobusy, mohl by přijít o zákazníky a tím se dostat do existenčních problémů. Namítal dále, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl soud vycházet z poměru úspěšnosti v dané věci. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném do 31. 12. 2012, (dále jen „o.s.ř. “), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. čl. II, bod 7 zák. č. 404/2012 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř. ) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu (v jeho dovoláním napadené části) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř. ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které mu bylo doručeno dne 1. 3. 2011 – podle zákona č. 262/2006 Sb. , zákoníku práce , ve znění účinném do 31. 3. 2011, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 73/2011 Sb. , o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.
Pro platnost okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce je proto podstatné zjištění, zda se zaměstnanec skutečně dopustil porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, jež je mu v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkáno, a zda toto porušení dosahuje intenzity požadované v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce (zvlášť hrubé).
V projednávané věci žalovaný spatřoval důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobcem podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, v tom, že žalobce od února 2011 opakovaně nerespektoval pokyny žalovaného (zaměstnavatele), aby dbal na čistotu autobusu, neboť jej několikrát odstavil v znečištěném stavu, neuposlechnul výzvy zaměstnavatele, aby autobus uklidil, a jiní zaměstnanci jej tak museli uvádět do „provozuschopného stavu“, a ignoroval předchozí výzvu, aby zanechal opakovaného kouření v autobusu.
Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti.
Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94 , uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99 , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní kázně není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i specielní charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci.
V posuzovaném případě nebylo – jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu – pochyb o tom, že žalobce svým jednáním, které mu bylo vytknuto v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 1. 3. 2011, zaviněně porušil jednu ze základních povinností zaměstnance plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy, vyplývající z ustanovení § 301 písm. a) zák. práce. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že jednání žalobce bylo „nepřípustné a neomluvitelné“. Přisvědčit však nelze názoru, že za situace, nebylo-li toto „nepřípustné a neomluvitelné“ jednání ojedinělé a trvalo-li naopak „po řadu měsíců předtím“, bylo možno dovodit, že by další zaměstnávání žalobce „ještě alespoň po dobu výpovědní doby mohlo být pro žalovaného oproti předchozímu období nějak zvlášť problematické“. Z uvedeného totiž vyplývá implicitně (nesprávný) závěr, že, dopouští-li se zaměstnanec porušování svých povinností vztahujícím se k jím vykonávané práci v míře označené odvolacím soudem, je intenzita tohoto jednání zmirňována, dopouští-li se ho přes ústní a písemné výtky opakovaně a dlouhodobě. Vzhledem k okolnostem, za nichž k porušení povinností žalobcem došlo, měl však odvolací soud přihlížet zejména k tomu, že žalobce svým jednáním spočívajícím v opakovaném nerespektování pokynu zaměstnavatele, který se týkal výkonu práce žalobce podle pracovní smlouvy a který byl vydán v souladu s právními předpisy, úmyslně porušoval povinnost zaměstnance konat práci podle pracovní smlouvy podle pokynů zaměstnavatele, která pro něj vyplývá z pracovního poměru a která patří mezi základní atributy závislé práce vykonávané v pracovněprávním vztahu. Za okolnost snižující intenzitu porušení pracovní povinnosti žalobce nelze pokládat (a vykládat v neprospěch zaměstnavatele) ani odvolacím soudem akcentovanou skutečnost, že se žalovaný snažil opakovaně působit na žalobce, aby svůj přístup k plnění pracovních povinností změnil. Ukáže-li se taková snaha bezúspěšná, skutečností - k níž přísluší také přihlédnout - zůstává, že z hlediska pověsti žalovaného jako podnikatele provozujícího převážně zájezdovou dopravu, je jednou z klíčových podmínek, aby své služby provozoval v nezatuchlých, čistých a příjemných prostorách odpovídajících standardním požadavkům na tento typ přepravy. Za tohoto stavu je zřejmé, že z hlediska požadavku vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobce zvlášť hrubým způsobem porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci), nelze úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou a správnou.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř. ).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2014
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu