Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1823/2012

22

Cdo 1823/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Panství Bechyně SE, se sídlem v Lichtenštejnsku, Vaduz, Landstrasse 33, rejstříkové č. FL-0002.270.341-0, zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6 – Břevnově, Bělohorská 35, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 42, o vyklizení nemovitosti, vedené Okresním soudem v Prachaticích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. února 2012, č. j. -370, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 4. listopadu 2011, č. j. -332, ve znění opravného usnesení ze dne 12. prosince 2011, č. j. -357, rozhodl, že žalovaná je povinna vyklidit v k. ú. L. a) kontaminované oleje ve venkovních zásobnících ze stavby žalobce na stavební parcele č. 484/2 a stavební parcele 484/3, b) kontaminované vody ve venkovních bazénech ze stavby žalobce na stavební parcele č. 483, c) ostatní odpady ze stavby žalobce na stavební parcele č. 488/3, stavební parcele č. 488/1 a stavební parcele č. 488/2, to vše do 9 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.). Zamítl žalobu na vyklizení kontaminované zeminy ze zpevněné plochy žalobce na parcelách č. 908/38, 908/37 a 908/40 v k. ú. L. (výrok II.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 25 095,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok III.) s tím, že je žalobce povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Prachaticích doplatek soudního poplatku v částce 9 000,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

Soud I. stupně v odůvodnění uvedl, že žalobce podal žalobu na vyklizení výše uvedených nemovitostí od nebezpečných odpadů, které mají být ve vlastnictví žalované. Právní předchůdce žalobce pronajal dne 1. 8. 1998 společnosti Enviro Technology Today, spol. s r. o. (dále jen „ETT“) výše uvedené nemovitosti, na nichž ETT následně podnikala v oblasti odpadového hospodářství. Dne 8. 1. 2002 byl na majetek ETT prohlášen konkurs, který byl následně zrušen dne 27. 4. 2004 z důvodu, že majetek konkursní podstaty nepostačoval na krytí nákladů konkursu. Usnesení o zrušení konkursu nabylo právní moci dne 4. 6. 2004. Nájem mezi žalobcem a ETT následně skončil výpovědí ke dni 15. 7. 2004. Dne 6. 8. 2004 nabylo právní moci usnesení, kterým byla ETT vymazána z obchodního rejstříku. Soud I. stupně se v rámci svého právního posouzení ztotožnil s argumentací žalobce, že vlastnictví k odpadu nepřešlo na žalobce coby vlastníka pozemku, nýbrž na stát z titulu nabytí věci opuštěné podle obč. zák. ve znění před novelou č. (tj. ve znění účinném ke dni 6. 8. 2004). Vzhledem k tomu soud I. stupně přikázal žalované, aby vyklidila nemovitosti uvedené ve výroku I. rozsudku.

Na základě odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. února 2012, č. j. -370, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu, aby žalovaná byla povinna vyklidit v k. ú. L. a) kontaminované oleje ve venkovních zásobnících ze stavby žalobce na stavební parcele č. 484/2 a stavební parcele 484/3, b) kontaminované vody ve venkovních bazénech ze stavby žalobce na stavební parcele č. 483, c) ostatní odpady ze stavby žalobce na stavební parcele č. 488/3, stavební parcele č. 488/1 a stavební parcele č. 488/2, zamítl (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odpady jsou movitou věcí a vztahuje se na ně kromě , o odpadech (dále jen „ “), i úprava . umožňuje opustit věc, a to prostřednictvím právního úkonu jejího vlastníka, nicméně v posuzovaném případě odvolací soud nezjistil, že by ETT, která vlastnila odpady až do svého zániku, právní úkon derelikce skutečně učinila. Dále se neztotožnil s tvrzením žalobce, že k přechodu vlastnictví opuštěním odpadů došlo výmazem ETT z obchodního rejstříku. Zánik společnosti nelze považovat ani za konkludentní právní úkon, od něhož by následně bylo možno odvozovat přechod vlastnického práva na stát. Odvolací soud tak shledal, že posledním úkonem ETT byl návrh na prohlášení konkursu, z něhož však derelikci není možno dovozovat, a proto žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které shledává přípustné podle . Dovolatel uplatňuje dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ] a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [ ]. Nesprávnost právního posouzení spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud založil své rozhodnutí na předpokladu, že český právní řád zná kategorii věcí ničích a za takovou považuje odpad, jehož odstranění (vyklizení) se dovolatel domáhá. Podle dovolatele vlastnické právo k odpadu přešlo na stát dne 8. 1. 2002, kdy byl prohlášen konkurs na ETT, případně zánikem ETT, tj. výmazem z obchodního rejstříku dne 6. 8. 2004. Navíc dle žalobce se ode dne výmazu ETT z obchodního rejstříku uplatní na odpad úprava věci ztracené a vzhledem k tomu po uplynutí roční lhůty (tj. dne 6. 8. 2005) nabude vlastnictví k odpadu Česká republika. Dovolatel se přitom domnívá, že derelikce odpadu není přitom v rozporu ani s právními předpisy (zejména či ).

Dále považuje skutková zjištění o nedostatku projevu vůle ETT k opuštění věci za zjevně nesprávná a v rozporu s provedenými důkazy. Odvolací soud zaměňuje právní argumentaci a procesní tvrzení dovolatele, když soud argumentaci odmítnout může, ale nemůže opominout jeho skutková tvrzení. Konkrétně namítá, že soud opominul návrh na prohlášení konkursu, který je sice primárně procesním úkonem, jsou s ním však spjaty i hmotněprávní následky. Navrhne-li sám dlužník prohlášení konkursu na svůj majetek, činí tak s vědomím, že okamžikem prohlášení konkursu je úpadce prakticky zbaven výkonu svého vlastnického práva k majetku zapsanému do konkursní podstaty. Navíc na konkursního správce přechází oprávnění disponovat s majetkem úpadce. Z toho následně dovozuje, že ETT svým návrhem na prohlášení konkursu vyjádřila vůli vzdát se vlastnictví k předmětnému odpadu, neboť právě to má být podstatou dlužnického návrhu na prohlášení konkursu. Odvolacímu soudu vytýká, že z výmazu společnosti ETT z obchodního rejstříku vyvodil nesprávné závěry, že odpad je ve vlastnictví nikoho. V neposlední řadě polemizuje se závěry obecných soudů ohledně pasivní věcné legitimace a správného označení žalované a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože ke vzniku nároku žalobce mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobce odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. února 2012, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle ve znění účinném před novelou č. (tj. do 31. 12. 2012, dále jen „ “).

Podle dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden ( ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné podle ustanovení , dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Podle § 126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.

Žaloba a dovolání jsou založeny na argumentaci opírající se o tvrzení, že žalovaná je vlastníkem předmětného odpadu, přičemž vlastnicí se měla stát v důsledku opuštění tohoto odpadu jeho vlastníkem, případně na základě aplikace § 135 obč. zák. vztahující se k odpadu jakožto věci, jejíž vlastník není znám.

Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je naproti tomu založeno na závěru, že v daném případě k opuštění věci nedošlo (vlastnické právo tudíž na žalovanou nepřešlo tzv. derelikcí), nebyly splněny předpoklady aplikace ustanovení § 135 obč. zák., a žalovaná proto do vlastnického práva žalobce žádným způsobem nezasahuje.

Podle – 4 obč. zák., ve znění před novelou provedenou , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé související zákony, kdo najde ztracenou věc, je povinen ji vydat vlastníkovi. Není-li vlastník znám, je nálezce povinen odevzdat ji obci, na jejímž území k nálezu došlo. Nepřihlásí-li se o ni vlastník do 6 měsíců od jejího odevzdání, připadá věc do vlastnictví této obce. Nálezce má právo na náhradu nutných výdajů a na nálezné, které tvoří deset procent ceny nálezu. Zvláštní právní předpis může jinak upravit oprávnění toho, kdo věc našel nebo ohlásil. Přihlásí-li se vlastník věci, která byla odevzdána obci podle odstavce 1, před uplynutím lhůty 6 měsíců od jejího odevzdání obci, je vlastník věci povinen nahradit obci náklady, které jí v souvislosti s opatrováním věci vznikly. Ustanovení odstavců 1 až 3 platí přiměřeně i na věci skryté, jejichž vlastník není znám, a na věci opuštěné.

Opuštění věci (derelikce) je právní úkon vyjadřující vůli dosavadního vlastníka nebýt již nadále vlastníkem věci [k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2005, sp. zn. (nalus.usoud.cz)], a to na rozdíl od ztráty věci, která je událostí. Je-li opuštění věci právním úkonem (nikoli událostí), potom musí mít také náležitosti stanovené zákonem pro platnost právního úkonu, tedy zejména náležitosti, které jsou uvedeny v ustanovení . Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Opuštění věci jejím vlastníkem zahrnuje tedy nepochybně volní stránku tohoto jednostranného právního úkonu, která musí být bezpečně doložena, přičemž projev vůle tu musí být vykládán ve smyslu ustanovení s uvážením i individuálních zvláštností případu opuštění věci (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2004, sp. zn. ). Vedle obecných náležitostí musí derelikce naplňovat také vůli vzdát se vlastnictví věci a její fyzické opuštění [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2009, sp. zn. , uveřejněný pod pořadovým č. C 7260 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)].

Byla-li věc platně opuštěna, nabýval k ní podle obč. zák., ve znění před novelou č. , vlastnické právo stát, a to k okamžiku derelikce. Po uvedené novele nabývala vlastnické právo k opuštěné věci obec [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2009, sp. zn. (uveřejněný pod pořadovým č. C 7262 a C 7263 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu)].

Dovolání je založeno především na námitce, že společnost ETT učinila derelikci odpadu, přičemž dovolatel spatřuje derelikci „v procesu zániku společnosti ETT, a to od podání návrhu na prohlášení konkursu až po výmaz z obchodního rejstříku“.

K této dovolací námitce pak dovolatel zjevně směřuje uplatnění dovolacího důvodu podle , když tvrdí, že „skutkové zjištění o nedostatku projevu vůle společnosti ETT k opuštění věci, se považují za zjevně nesprávná a v rozporu s provedenými důkazy“.

Podle , 3 dovolání lze podat jen z těchto důvodů: a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je-li dovolání přípustné podle a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaného v ustanovení až 135

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha, pod pořadovým č. C 44 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. , uveřejněný na internetových stránkách – www.nsoud.cz).

Přestože zde dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle , jde především o kritiku právních závěrů odvolacího soudu.

Dovolatel totiž namítal, že k opuštění věci (odpadů) došlo již samotným podáním návrhu na prohlášení konkurzu, neboť „vůle vzdát se vlastnictví je podstatou dlužnického návrhu na prohlášení konkurzu“. Naproti tomu odvolací soud zaujal právní názor, že samotný návrh na prohlášení konkurzu bez dalšího nelze považovat za projev vůle směřující k opuštění věci.

Námitky dovolatele v daném směru nejsou důvodné.

Odvolací soud především zcela správně a logicky dovodil, že výmaz společnosti z obchodního rejstříku není právním úkonem společnosti ETT, nýbrž skutečností, která nastala rozhodnutím rejstříkového soudu. Vzhledem k tomu, aby ETT pozbyla svého vlastnického práva, musela by učinit derelikci před okamžikem výmazu z obchodního rejstříku. Odvolací soud však v rozmezí mezi podáním návrhu na prohlášení konkursu a výmazem společnosti z obchodního rejstříku derelikci odpadu nezjistil a ani sám dovolatel konkrétní okamžik, kdy mělo k derelikci dojít, netvrdí. Obecné a ničím neprokázané tvrzení, že došlo k zániku vlastnictví v procesu rušení společnosti, je ve věci zjevně nedostačující. Vzhledem k tomu bylo třeba se zabývat pouze námitkou, že samotný návrh na prohlášení konkursu je již svou povahou derelikcí.

Návrh na prohlášení konkursu podle , o konkursu a vyrovnání (dále jen „ “), jakož i insolvenční návrh podle , o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „ “), jsou procesními úkony. Pro procesní úkony je charakteristické, že vyvolávají účinky zpravidla pouze v oblasti práva procesního a jen zcela výjimečně i v oblasti práva hmotného (například vliv žaloby na běh promlčecí lhůty). Hmotněprávní účinky však není možno z procesního úkonu bez dalšího dovozovat, nýbrž vzhledem k rozdílům mezi právními odvětvími soukromého práva a civilního práva procesního je třeba, aby takové hmotněprávní účinky byly stanoveny přímo v zákoně, případně bez jakýchkoliv pochybností vyplývaly přímo z příslušného procesního úkonu. V případě návrhu na prohlášení konkursu a v případě insolvenčního návrhu však účinky derelikce zákon nestanoví a nelze takové účinky dovozovat ani prostřednictvím výkladu dovolatele, kterým pojímá konkursní řízení jako nástroj, jímž se úpadce vzdává části či veškerého svého majetku. Dovolatel zjevně zaměňuje účel a podstatu konkursního řízení jakožto způsobu řešení úpadku úpadce s faktickými důsledky, k nimž úpadek vede. V této souvislosti je vhodné připomenout, že dlužník je podle povinen zdržet se veškerých jednání směřujících ke zmenšení svého majetku (obdobné platí pro insolvenční řízení – srovnej ) a že prohlášením konkursu přechází na správce konkursní podstaty (insolvenčního správce) dispoziční právo k majetku úpadce [srovnej a ]. Úpadci tak zůstává toliko tzv. titulární či „holé“ vlastnictví (nuda proprietas) [srovnej usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. (uveřejněné pod č. 94/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)].

Nad rámec argumentace, že samotným návrhem na prohlášení konkursu coby procesním úkonem došlo k derelikci odpadu, je možno k námitce dovolatele ještě dodat, že současná odborná literatura i judikatura akceptuje, aby určité právní ujednání splňovalo a obsahovalo jak náležitosti procesního úkonu, tak náležitosti soukromoprávního hmotněprávního jednání. Jedna tak např. může obsahovat kupní smlouvu jakožto soukromoprávní jednání a zároveň prorogační doložku jakožto procesní úkon. Tyto účinky však není možno bez dalšího vzájemně zaměňovat a je vždy třeba zkoumat, zdali je skutečně právní ujednání z hlediska konkrétního právního odvětví, v němž má vyvolat právní účinky, platné či nikoliv (k tomu srovnej např. : LAVICKÝ, Petr. . In: DAVID, Ludvík et al. : komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, str. 212.). Obdobně soudní praxe např. připouští, aby žaloba jakožto procesní úkon obsahovala současně hmotněprávní úkon výpovědi z nájmu bytu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. července 2001, sp. zn. , uveřejněný na www.nsud.cz).

Pro jednostranný procesní úkon (například žaloba či insolvenční návrh) se přitom, jak správně uvádí dovolatel, uplatní tzv. teorie projevu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. (uveřejněné pod C 6813 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu)].

Při aplikaci na posuzovaný případ tak není vyloučeno, aby v rámci návrhu na prohlášení konkursu byla obsažena derelikce, nicméně tato skutečnost nebyla v řízení před soudy nižších stupňů prokázána a z návrhu na prohlášení konkursu ji oproti dovolateli nedovodil ani sám Nejvyšší soud. Samotný návrh na prohlášení konkursu projevem derelikce není. Vzhledem k tomu je námitka žalobce ohledně derelikce obsažené v návrhu na prohlášení konkursu nepřiléhavá.

Jelikož v řízení před soudy nižších stupňů nebylo prokázáno, že by ETT učinila prohlášení, kterým by opustila své vlastnické právo k odpadu, nebylo třeba se zabývat otázkou, zdali je v obecné rovině možno derelikvovat odpad a zdali případné derelikční prohlášení není v rozporu s dobrými mravy či neobchází ustanovení či .

Vzhledem k tomu, že ETT byla podle zjištění nižších soudů k okamžiku výmazu z obchodního rejstříku vlastníkem odpadu nacházejícího se na nemovitostech ve vlastnictví žalobce, zabýval se dovolací soud uplatněnou námitkou, zdali přejde výmazem společnosti z obchodního rejstříku vlastnické právo k odpadu na stát.

Dovolatel v první řadě namítá, že zánikem ETT se stal odpad věcí, jejíž vlastník není znám, a proto po uplynutí jednoho roku podle obč. zák., ve znění před novelou č. , se stal vlastníkem věci (odpadu) stát.

Ustanovení § 135 obč. zák. z pohledu tvrzené argumentace na daný případ zjevně nedopadá.

Dovolací soud především dodává, že z pohledu uplatněné dovolací námitky § 135 obč. zák. neřeší v obecné rovině právní a vlastnický režim majetku, jehož vlastník není znám, ale toliko režim ztracené věci, jejíž vlastník není znám.

Ztráta věci je událost (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2004, sp. zn. ), kdy vlastník ztratí povědomí o tom, kde se jeho věc nachází, nicméně samotné vlastnické právo ztrátou věci nezaniká. Od toho se také odvíjí následný režim zacházení s nalezenou věcí. Nálezce je povinen odevzdat nalezenou věc vlastníkovi a není-li vlastník znám, je nálezce povinen podle věty druhé obč. zák., před novelou č. , odevzdat věc příslušnému státnímu orgánu (po novele č. obci, na jejímž území k nálezu došlo) a pokud se vlastník do jednoho roku (po novele č. do 6 měsíců) o vlastnictví věci nepřihlásí, připadá do vlastnictví státu (po novele č. obce, na jejímž území k nálezu došlo).

Při aplikaci uvedených závěrů na posuzovaný případ je zjevné, že odpad ztracenou věcí být nemůže, neboť ETT, která odpad k okamžiku výmazu z obchodního rejstříku vlastnila, nikdy své vlastnické právo k odpadu nezpochybňovala a nikdy neztratila povědomí o tom, kde se její odpad nachází. Vyplývá to například ze žalobcem zmiňovaného návrhu na prohlášení konkursu ze dne 3. 9. 2001. Uvedení či naopak neuvedení věci do soupisu konkursní podstaty však nemá vliv na vlastnické právo k věci. Majetek tak měl následně být vyřešen v likvidaci před výmazem společnosti z obchodního rejstříku. Ustanovení § 135 obč. zák. o ztracené věci se tak v souzené věci neuplatní.

Nad rámec dovolací argumentace a pro úplnost dovolací soud dodává, že vlastnické právo na stát nemohlo přejít ani podle ustanovení obchodního zákoníku o likvidaci obchodních společností.

Právní úprava obsažená v obchodním zákoníku pamatovala na situace (§ 75b), kdy se objeví majetek, který doposud nebyl zlikvidován. V takovém případě se výmaz společnosti z obchodního rejstříku zrušil, společnost se dočasně obnovila a provedla se dodatečná likvidace objeveného majetku. Obdobně bude proces probíhat i v režimu , (dále též jen „o. z.“) s tou výjimkou, že se na znovu obnovenou společnost hledí jako na nikdy nezaniklou ( in fine o. z.).

V rámci likvidace se aplikoval § 75 odst. 5 obch. zák., podle něhož „ustanovení odstavců 1 až 4 se nepoužije v případě, že došlo ke zrušení společnosti podle § 68 odst. 3 písm. f) a společnost má pouze majetek, který nepostačuje k úhradě všech závazků. V takovém případě zpeněží likvidátor majetek společnosti a z výtěžku prodeje uhradí nejprve náklady likvidace, dále uspokojí mzdové nároky zaměstnanců a poté pohledávky ostatních věřitelů podle pořadí jejich splatnosti. Není-li možné uspokojit pohledávky stejného pořadí v plné výši, uhradí se poměrně. Nepodaří-li se likvidátorovi v přiměřené době majetek zpeněžit, nabídne jej věřitelům k úhradě dluhů podle pořadí jejich pohledávek. Pokud věřitelé odmítnou převzít majetek k úhradě dluhu, přechází tento majetek dnem výmazu společnosti z obchodního rejstříku na stát.“ K uvedenému je vhodné dodat, že na stát nepřechází pouze majetek s reálnou kladnou hodnotou, nýbrž i takový majetek, který má ve skutečnosti hodnotu zápornou.

O tento způsob přechodu majetku na stát však v daném případě nešlo a žalobce ani okolnosti týkající se možné aplikace § 75 odst. 5 obch. zák. netvrdil a jejich existence ani nevyšlo v průběhu řízení najevo.

Vzhledem ke znění § 75 odst. 5 obch. zák. je zřejmé, že námitku, že zánikem ETT došlo k přechodu vlastnického práva na stát, by bylo možné zohlednit pouze tehdy, pokud by byly naplněny veškeré předpoklady uvedené v daném ustanovení. Mezi základní podmínky přitom patří skutečnost, že společnost se ruší poté, co je konkurs zrušen po splnění rozvrhového usnesení, nebo z důvodu, že majetek dlužníka je zcela nepostačující a že má společnost majetek, který nepostačuje k úhradě všech závazků. Následně se má likvidátor pokusit majetek prodat a až tehdy, když se majetek nepodaří prodat a neprojeví o něj zájem věřitelé společnosti, přechází majetek na stát.

Z přiloženého spisu Městského soudu v Praze vedeného pod sp. zn. , který byl veden ve věci zrušení zápisu o výmazu ETT z obchodního rejstříku, je zřejmé, že v rámci původní likvidace, která výmazu ETT v roce 2004 měla předcházet, nebyl odpad vyřešen. Vzhledem k tomu bylo třeba provést dodatečnou likvidaci, která byla vedena pod uvedenou spisovou značkou. Nicméně v rámci obnovené likvidace soudem ustanovený likvidátor neshledal, že by ETT vlastnila jakýkoliv majetek, který by bylo třeba dodatečně likvidovat. Likvidátor ve svém sdělení ze dne 8. října 2009 Městskému soudu v Praze sdělil, že v účetnictví ETT jsou založeny smlouvy o dílo, na jejichž základě měla ETT nabýt vlastnické právo k odpadu, nicméně podle stanoviska likvidátora se podle obsahu listin o smlouvy o dílo ve skutečnosti nejedná. Podle likvidátora předmětem smluv bylo zneškodnění převzatého odpadu a nikoliv koupě věci, a proto se nemohla ETT stát vlastníkem odpadu. Likvidátor své stanovisko podpořil skutečností, že odpad nebyl zahrnut do konkursní podstaty. Následně byla ETT usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2009, č. j. F 128482/2009, opětovně vymazána z obchodního rejstříku, neboť po ukončení konkursu nebyl zjištěn žádný majetek, který by podléhal likvidaci.

Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že případné právní nástupnictví žalované nemůže být založeno ani v režimu speciálních právních úprav týkajících se nakládání s odpady. Ani , o odpadech, ani , o odpadech, neobsahují žádnou úpravu vlastnického práva k odpadům vztahujících se k majetku zaniklé obchodní společnosti. To ostatně vyplývá již ze samotného vymezení působnosti obou zákonů; podle zákon stanoví práva a povinnosti orgánů státní správy a povinnosti právnických a fyzických osob při nakládání s odpady, resp. , podle kterého zákon stanoví povinnosti právnických a fyzických osob při nakládání s odpady a podmínky pro předcházení vzniku odpadů. Dále stanoví pravomoc a působnost ministerstev a jiných správních úřadů a obcí při výkonu státní správy v oblasti nakládání s odpady.

Na základě uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za zjištěného skutkového stavu v řízení před soudy nižších stupňů nemůže být žaloba vůči žalované České republice úspěšná. Nebylo totiž zjištěno, že by žalovaná nabyla vlastnické právo na základě derelikce odpadu společností ETT, že by je nabyla na základě nalezení ztracené věci (odpadu), případně že by je nabyla na základě § 75 odst. 5 in fine obch. zák.

Žalobce v této souvislosti nedůvodně odvolacímu soudu vytýká, že své rozhodnutí založil na „předpokladu, že dotyčný odpad je věcí ničí, což je v rámci českého právního řádu vyloučeno“.

Takový závěr však odvolací soud neučinil.

Odvolací soud totiž výslovně uzavřel, že žalovaná se nestala vlastnicí předmětného odpadu na základě aplikace § 135 obč. zák., o který žalobce svůj nárok opíral, a tudíž do vlastnického práva žalobce nezasahuje. Tím odvolací soud nevyjádřil nic jiného, než že v řízení nebyl učiněn závěr o vlastnickém právu žalované, a proto vlastnická žaloba nemohla obstát pro nedostatek věcné legitimace na straně České republiky. Povahu odpadu pak odvolací soud vzhledem k předmětu řízení nebyl povinen řešit nad rámec okolností rozhodných pro závěr o věcné legitimaci žalované, resp. absenci věcné legitimace.

Dovolatel v úvodu dovolání naznačuje, že žalovaná je nesprávně označena. Uvedenou výhradu však nepojí s žádným uplatněným dovolacím důvodem a dovolacímu soudu není zřejmé, k čemu uvedená námitka má směřovat, neboť dovolatel ji uvádí před tou částí dovolání, v níž se zabývá přípustností dovolání a dovolacími důvody. Žalovaná je v rozhodnutí odvolacího soudu označena jako „České republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábřeží 42, 128 00 Praha 2“. Označení žalované, které použil odvolací soud, je ostatně v judikatuře dovolacího soudu používáno bez jakýchkoliv pochybností (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. května 2011, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. února 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. srpna 2012, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2013 sp. zn. , vše uveřejněno na internetových stránkách www.nsoud.cz). Naznačuje-li snad dovolatel, že součástí označení má být také označení příslušného územního pracoviště, je podle názoru dovolacího soudu zřejmé, že i kdyby se mělo jednat o námitku důvodnou, nemohla by představovat vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vzhledem k zamítnutí žaloby a označení žalované způsobem uvedeným shora v rozsudku odvolacího soudu nemůže být žádná pochybnost, vůči komu byla žaloba zamítnuta.

Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobcem uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalobce podle , část věty před středníkem, zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z , , a , neboť procesně úspěšné žalované v dovolacím řízení náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. září 2014

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu