Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 Tdo 989/2014

11 Tdo 989/2014-18

U S N E S E N Í

L. P.

t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

s e

dovolání obviněné L. P.

o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. ,

byla L. P. uznána vinnou ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za který byla podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku. K výkonu tohoto trestu byla zařazena podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.

Podle skutkových zjištění se obviněná trestné činnosti dopustila tím, že dne 4. 10. 2013 kolem 11.00 hodin v Ch., ul. B., na chodbě domu č. p. ..., ve třetím patře před bytem poškozeného A. Z., se kterým se vracela z nákupu, ho vlastním tělem silou přitlačila k zemi, neboť využila toho, že poškozený při odemykání dveří do bytu ztratil rovnováhu a upadl na zem, a přes jeho aktivní fyzický a verbální odpor slovy „nesahej mi na peníze“ mu ze zadní kapsy jeho kalhot odcizila peněženku s osobními doklady a finanční hotovostí, čímž A. Z., nar. ..., způsobila škodu odcizením finanční hotovosti a peněženky v celkové výši nejméně 14.460,- Kč, přičemž k fyzické újmě nedošlo.

Proti citovanému rozsudku podali obviněná a státní zástupkyně odvolání. Na podkladě odvolání státní zástupkyně

Krajský soud v Ústní nad Labem rozsudkem ze dne 14. 3. 2014, sp. zn. ,

podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ji pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu

podala obviněná

prostřednictvím svého obhájce Mgr. Milana Hadravy

dovolání.

Ohledně dovolacího důvodu odkázala na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V textu dovolání obviněná nejprve vytýkala rozsudku i řízení, které mu předcházelo, porušení základních zásad trestního řízení podle , odst. 5 a odst. 6 tr. ř., jakož i porušení práva na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a d. Obviněná upozorňuje na to, že od samého zahájení trestního stíhání popírala, že by k odcizení peněženky použila jakéhokoli násilí. Podle obviněné v řízení nebylo bez nejmenších pochybností prokázáno, že by násilí vůči poškozenému užila, a tedy tvrdí, že její jednání je nesprávně kvalifikováno. Obviněná sama jeho použití popřela svou výpovědí, neboť přiznala, že na poškozeném skutečně ležela, avšak pouze vzhledem k tomu, že ji poškozený, který se při svém pádu zachytil její tašky, strhnul s sebou, tedy popřela, že by na něj nalehla a tělem ho přitlačila k zemi tak, aby mohla odcizit peněženku, v čemž obžaloba, soud prvního stupně a odvolací soud spatřují užití násilí, kterým odůvodňují zvolenou právní kvalifikaci. Obviněná dále ve svém dovolání poukazuje na rozpory ve výpovědích poškozeného podaných v rámci přípravného řízení a hlavního líčení, stejně jako na rozpornost výpovědí poškozeného a obviněné, která měla být odstraněna svědeckou výpovědí svědka N. Toto se však nestalo, neboť výpověď svědka N. podaná v rámci hlavního líčení byla také příliš rozporná s jeho výpovědí podanou v rámci přípravného řízení. Na základě výše uvedených rozporů ve výpovědích pak činí obviněná závěr, podle kterého nebylo prokázáno, že by vůči poškozenému užila násilí, a za daného stavu věci tak mělo být její jednání kvalifikováno jako přečin krádeže spáchaný na věci, kterou má jiný při sobě podle , eventuálně odst. 2 tr. zákoníku.

Obviněná dále odkazuje na zásadu presumpce neviny, podle které musí být vina obviněnému prokázána bez důvodných pochybností a jakékoli pochybnosti je nutné vykládat v jeho prospěch. Pakliže soud toto pravidlo nerespektuje, dochází k porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces. Obviněná v tomto odkazuje na nálezy Ústavního soudu.

V druhé části textu dovolání obviněná nejprve tvrdí, že vzhledem k výše uvedenému a k tomu, že dosud nebyla ve výkonu trestu odnětí svobody, neměla být zařazena do věznice s ostrahou, ale do věznice s dozorem podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a poté uvádí, že jí byl uložen trest nepřiměřený. Měl jí být uložen mírnější trest podle sazby § 205 odst. 2 tr. zákoníku, eventuálně trest odnětí svobody, jehož výkon by byl podmíněně odložen, za současného stanovení případně i delší zkušební doby a případného dohledu.

V závěru dovolání obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud až do rozhodnutí o dovolání přerušil výkon trestu odnětí svobody uložený rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2014, č. j. -244, a dále aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2014, č. j. -244, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. 2. 2014, č. j. -226, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Chomutově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, eventuálně aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2014, č. j. -244 a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. 2. 2014, č. j. -226 a sám rozhodl tak, že uzná obviněnou vinnou přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), eventuálně odst. 2 tr. zákoníku a uloží jí za to trest odnětí svobody, jehož výkon podmíněně odloží za současného stanovení přiměřené zkušební doby a příp. dohledu.

K dovolání obviněné se vyjádřil

nejvyšší státní zástupce

prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve shrnul předchozí průběh řízení a obsah podaného dovolání a uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako s odkazem na žádný jiný dovolací důvod, se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění lze připustit v určitém rozsahu pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, tedy pokud zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají při žádném z logických způsobů jejich hodnocení apod. Taková situace však v dané věci nenastala. Podle nejvyššího státního zástupce bylo dokazování soudy provedeno v rozsahu předpokládaném v § 2 odst. 5 tr. ř., důkazy byly hodnoceny tak, jak stanoví § 2 odst. 6 tr. ř., a to v souladu se zásadami formální logiky. Soudní rozhodnutí nejsou projevem libovůle, protože odpovídají požadavkům vyplývajícím z § 125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou plně přezkoumatelná. Z těchto důvodů neobstojí námitka obviněné, podle které došlo k porušení základních zásad trestního řízení, potažmo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces.

Státní zástupce dále uvádí, že při hodnocení správnosti hmotněprávní kvalifikace je nutno zohlednit skutkové závěry, k nimž dospěly soudy činné ve věci dříve, a které jsou vyjádřeny zejména v tzv. skutkové větě výroku o vině. Ve skutku popsaném v rozsudku okresního soudu jsou podle něj dostatečně vyjádřeny všechny znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, tedy především znaky užití násilí vůči jinému v úmyslu zmocnit se cizí věci. Nelze tedy přisvědčit argumentaci obviněné, že věc měla být právně kvalifikována jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, eventuálně jako přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku.

Další námitky obviněné proti skutkovým zjištěním, jejich správnosti a úplnosti nelze podle nejvyššího státního zástupce pod uplatněný, ani jiný dovolací důvod zahrnout, tudíž k nim nelze v rámci dovolacího řízení přihlížet. Vzhledem k shora uvedenému má pak státní zástupce za to, že k naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Shledává tedy dovolání neopodstatněným a jako takové jej navrhuje podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. zamítnout.

Nejvyšší soud

jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněná sice formálně tvrdí, že jí napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve skutečnosti však brojí proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení, resp. proti hodnocení provedeného dokazování. To se týká i námitky, podle které jí byl uložen nepřiměřený trest, neboť tuto námitku obviněná spojuje s požadovanou právní kvalifikací svého jednání jako trestného činu krádeže, přičemž tento požadavek staví právě na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým soudy v řízení dospěly.

Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. , v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. ).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. , v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“.

Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. ). Z hlediska základních práv garantovaných d a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. ).

Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud dodává, že v projednávané věci soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly ke svým skutkovým závěrům, přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí nebudí pochybnosti. Obhajoba obviněné byla již v předchozím řízení vyvrácena a lze tak odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, ve kterých popsaly úvahy, které vedly při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů, zejména pak úvahy, které je vedly k závěru, že obviněná při svém jednání použila násilí vůči poškozenému.

Uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu pak neodpovídá ani námitka obviněné, podle které měla být zařazena pro výkon trestu do mírnějšího typu věznice. K nápravě vad výroku o trestu je určen primárně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je však dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v tr. ř. (srov. č. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu tr. ř. (srov. rovněž č. rozh. tr.).

Jestliže tedy v dovolacím řízení není možné přezkoumávat vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, tím méně je možné se zabývat otázkou zařazení obviněné pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do konkrétního typu věznice podle § 56 tr. zákoníku.

Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná L. P. podala dovolání z jiných důvodů, než jsou zakotveny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a její dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jí napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í :

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. srpna 2014

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch