Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2007/2013

21

Cdo 2007/2013

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

JUDr. R. Ž.,

zastoupeného JUDr. Michaelou Šubrtovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 16, proti žalované

České republice – Ministerstvu obrany České republiky,

v Praze 6, Tychonova č. 1, IČO 601 62 694, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2013 č. j. -76, takto:

I. Rozsudek městského soudu

se mění

tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. března 2012 č.j. -46

se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů odvolacího ani dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 27. 12. 2010 domáhal, aby bylo určeno, že jeho pracovní poměr „založený pracovní smlouvou ze dne 30. listopadu 2001 u Ministerstva obrany České republiky trvá“. Žalobu odůvodnil tím, že pracoval u žalované jako správní rada a dne 16. 12. 2009 s ním byla z důvodu organizačních změn uzavřena dohoda o změně pracovní smlouvy, že se žalobce „převádí“ dnem 1. 1. 2010 k Inspekci ministra obrany ČR. Následující den, dne 17. 12. 2009, uzavřel žalobce se žalovanou další dohodu o změně sjednaných pracovních podmínek, na základě níž se jeho pracovní poměr změnil z pracovního poměru uzavřeného na dobu neurčitou na pracovní poměr uzavřený na dobu určitou do 31. 10. 2010. Důvodem tohoto postupu byla skutečnost, že – jak mu bylo sděleno – není držitelem osvědčení na stupeň „tajné“, a aby s ním nemusel být skončen pracovní poměr, je třeba uzavřít pracovní poměr na dobu určitou s tím, že po získání osvědčení Národního bezpečnostního úřadu na stupeň utajení „tajné“ bude pracovní poměr uzavřen opět na dobu neurčitou. Ačkoli žalobce toto osvědčení v dubnu 2010 získal, žalovaná jeho žádosti o změnu pracovního poměru na dobu neurčitou nevyhověla, a jeho pracovní poměr uzavřený na dobu určitou tak podle dohody ze dne 17. 12. 2009 byl s ním ukončen dnem 31. 10. 2010. Podle názoru žalobce byl postup žalované nezákonný, protože dodatek ze dne 17. 12. 2009 s ním uzavřela osoba, která k tomu nebyla oprávněna, před uzavřením dodatku nebyl informován ve smyslu ustanovení § 37 zák. práce o právech a povinnostech vyplývajících z dalšího pracovního poměru a žalovaná zneužila neinformovanosti žalobce, aby žalobce, spoléhaje v dobré víře na její ústní ubezpečení o dočasnosti změny, přistoupil na změnu sjednaných pracovních podmínek.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 29. 3. 2012 č. j. -46 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že, byla-li dohoda ze dne 17. 12. 2009 podepsána ředitelem Inspekce ministra obrany, pak okolnost, že v době uzavření dohody nebyl tento vedoucí organizačního celku přímým nadřízeným žalobce, nemění ničeho na tom, že předmětný právní úkon byl uzavřen jménem zaměstnavatele. Podle názoru soudu prvního stupně rovněž nelze úspěšně namítat, že v uzavření dohody se žalobcem lze spatřovat zneužití práva ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce, popřípadě, že by žalovaná záměrně poskytla žalobci nepravdivé údaje a uvedla jej v omyl, neboť o změnách v rezortu byl informován. Naopak, žalobce „byl seznámen s důvody vedoucími ke změně doby trvání jeho pracovního poměru i se skutečností, že na pozdější změnu na pracovní poměr na dobu neurčitou není právní nárok“.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2013 č. j. -76 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že pracovní poměr žalobce u žalované, založený pracovní smlouvou ze dne 30. 11. 2001, trvá a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 26.716,- Kč k rukám advokátky JUDr. Michaely Šubrtové. Odvolací soud dospěl k závěru, že pracovněprávní úkon takového charakteru, jako je dohoda ze dne 17. 12. 2009, byl podle vnitřních předpisů Ministerstva obrany (Prozatímní organizační řád Ministerstva obrany a Pracovní řád Ministerstva obrany) oprávněn za žalovanou činit pouze přímý vedoucí zaměstnance, kterým byl ředitel sekce. Ředitel Inspekce ministra obrany nebyl v době sjednání dohody přímým nadřízeným žalobce a podle názoru odvolacího soudu neměl oprávnění s ním zakládat či měnit pracovní poměr. Na sjednanou dohodu je tak třeba nahlížet jako na neplatný právní úkon a pracovní poměr žalobce, který byl uzavřen na dobu neurčitou, nadále trvá. Podle názoru odvolacího soudu „i v případě podpisu dohody o změně sjednaných pracovních podmínek oprávněnou osobou by jednání žalované při výkonu práva z tohoto právního úkonu stálo v rozporu s dobrými mravy“. Žalovaná totiž žalobci ústně přislíbila opětovnou změnu pracovního poměru na dobu neurčitou po předložení bezpečnostní prověrky na vyšší stupeň utajení. Žalobce dohodnutou podmínku splnil, žalovaná však dohodnutý ústní příslib nedodržela a v rozporu s obvyklou praxí nevyhověla žádosti žalobce o změnu pracovního poměru zpět na dobu neurčitou.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítala, že dohodu o změně sjednaných pracovních podmínek ze dne 16. 12. 2009 o změně dosavadního pracovního zařazení sjednával se žalobcem jeho dosavadní přímý nadřízený, s tím, že podmínky pracovního poměru od 1. 1. 2009 sjedná budoucí nadřízený, tj. ředitel Inspekce ministra obrany. Tak se také stalo následující den 17. 12. 2009. Tím došlo k souhlasnému projevu vůle obou stran, který byl „také jimi naplňován faktickým výkonem sjednaného druhu práce“. Jestliže odvolací soud dále dovodil, že postup žalované byl v rozporu s dobrými mravy (§ 14 odst. 1 zák. práce), potom „vycházel výlučně ze subjektivních tvrzení žalobce, která však nemají oporu ve skutkovém stavu“. Z provedených důkazů nevyplývá, že by k příslibu změny pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou po doložení příslušného osvědčení došlo, ani která osoba měla uvedený příslib učinit. Odvolací soud rovněž pominul, že dnem 1. 1. 2010 by se stal žalobce nadbytečným, neboť jeho systemizované místo právníka mělo být zrušeno z důvodu plánovaných organizačních změn.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „ “), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 11. 2001 jako „správní rada“. Dne 16. 12. 2009 uzavřeli žalobce a žalovaná „zastoupená ředitelem Ředitelství personální podpory“ Ing. S. P. dohodu o změně sjednaných pracovních podmínek, kterou se žalobce „převádí dnem 1. ledna 2010 k Inspekci ministra obrany“. Dne 17. 12. 2009 uzavřeli žalobce a žalovaná „zastoupená ředitelem Inspekce ministra obrany“ plk. Ing. J. Z. dohodu o změně sjednaných pracovních podmínek, kterou byl žalobce zařazen do funkce „referent státní správy samosprávy / společné práce ve státní správě a samosprávě“ s tím, že „pracovní poměr uzavřený na dobu neurčitou se dnem 1. 1. 2010 mění na pracovní poměr na dobu určitou do 31. 10. 2010“. Dne 5. 5. 2010 žalobce požádal o změnu pracovního poměru na pracovní poměr na dobu neurčitou, dopisem ředitele Inspekce ministra obrany ze dne 17. 5. 2010 mu bylo sděleno, že jeho žádost bude vyřízena (z důvodů, které byly uvedeny) v průběhu měsíce září 2010. Dalším dopisem ředitele ze dne 7. 10. 2010 bylo žalobci sděleno, že jeho pracovní poměr končí dne 31. 10. 2010. Dopisem ze dne 26. 10. 2010 žalobce sdělil žalované, že rozvázání pracovního poměru považuje za neplatné, neboť vzhledem k tomu, že obdržel osvědčení na přístup k utajovaným informacím stupně „tajné“, měl být „v souladu s dobrými mravy ve smyslu pracovní poměr změněn do původního stavu na dobu neurčitou“; v dopise ze dne 27. 10. 2010 žalovaná žalobci sdělila, že setrvává na svém stanovisku.

S názorem odvolacího soudu, že změna sjednaných pracovních podmínek z pracovního poměru na dobu neurčitou v pracovní poměr na dobu určitou nebyla sjednána platně, a že „pracovní poměr žalobce založený původní pracovní smlouvou ze dne 30. 11. 2001 trvá i nadále, neboť byl uzavřen na dobu neurčitou“, nelze za uvedených okolností souhlasit.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek mezi žalobcem a žalovanou, kterou odvolací soud shledal neplatnou, byla uzavřena dne 17. 12. 2009 – podle , , ve znění zákonů č. , č. , č. , č. a č. , nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , tedy podle ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „zák. práce“).

Z charakteru pracovní smlouvy jako dvoustranného právního úkonu vyplývá, že ke změně sjednaných pracovních podmínek může dojít opět zásadně na základě vzájemné dohody. Jak z ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce vyplývá, obsah pracovního poměru je možné změnit jen tehdy, dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na jeho změně. I když uvedené ustanovení dále požaduje, aby byla změna pracovní smlouvy provedena písemně, nespojuje s nedodržením předepsané písemné formy výslovně neplatnost tohoto pracovněprávního úkonu. Podle ustanovení § 21 odst. 1 věty první zák. práce je právní úkon neplatný pro nedodržení předepsané formy pouze tehdy, je-li to výslovně uvedeno v textu příslušného ustanovení. Platná je proto změna pracovní smlouvy nejen tehdy, byla-li uzavřena písemně, ale i v případě, že byla sjednána ústně, popřípadě jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost, co chtěli zaměstnanec a zaměstnavatel projevit (konkludentně).

V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek ze dne 17. 12. 2009 je neplatná, neboť tuto dohodu sjednal jménem organizační složky státu ředitel Inspekce ministra obrany, který nebyl přímým nadřízeným žalobce a nebyl tak oprávněn s žalobcem zakládat či měnit pracovní poměr. Odvolací soud ale nepřihlédl náležitě k tomu, že uvedená dohoda byla sjednána s účinností od 1. 1. 2010, tedy pro období, kdy také nastaly účinky předcházející dohody uzavřené dne 16. 12. 2009 o „převedení“ žalobce k Inspekci ministra obrany. Okolnost, že dohoda o změně pracovního poměru v pracovní poměr na dobu určitou nebyla uzavřena až na novém působišti, je (obdobně, jako je tomu při uzavření pracovní smlouvy před datem nástupu do práce) bez právního významu. I kdyby byla dohoda ze dne 17. 12. 2009 vskutku neplatná, odvolací soud nevzal v úvahu skutečnost, na kterou poukazuje žalovaná, že mezi účastníky nebyly v době uzavření dohody a ani následně po celou dobu trvání pracovního poměru žádné pochybnosti o tom, že došlo ke změně sjednaných pracovních podmínek a že jejich pracovní poměr byl nadále pracovním poměrem na dobu určitou. Ustálená judikatura vychází v tomto směru z názoru, že souhlas zaměstnance s převedením na jinou práci může být dán výslovně či konkludentně (per facta concludentia), a že k souhlasu s převedením dojde, jestliže zaměstnanec začne bez námitek konat práci, na kterou byl převeden (srov. kupř. Sborník Nejvyššího soudu III. str. 19-20, a k existenci a obsahu konkludentního projevu pak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2004 sp. zn. ). Vzhledem k tomu, že se odvolací soud nezabýval věcí z výše uvedených hledisek, je jeho závěr nesprávný.

Odvolací soud nad rámec uvedeného – tak řečeno „obiter dictum“ - uvádí, že i v případě platné dohody o změně sjednaných pracovních podmínek by jednání žalované „při výkonu práva z tohoto právního úkonu stálo v rozporu s dobrými mravy“.

Za výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů, který je v rozporu s dobrými mravy, se podle ustálené judikatury považuje jednání účastníka pracovněprávních vztahů, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku pracovněprávních vztahů újmu (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). Dobrými mravy se obvykle rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. též právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 53 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).

Odvolací soud založil svůj závěr o příslibu žalované uzavřít se žalobcem pracovní poměr na dobu neurčitou, předloží-li osvědčení o bezpečnostní prověrce na vyšší stupeň utajení na výpovědi svědka Ing. F. P., zástupce ředitele Inspekce ministra obrany, který, „pokud by ve funkci zůstal, určitě by navrhoval, aby pracovní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou“. Do rámce svých úvah však vedle tohoto předpokladu, či subjektivního postoje svědka (nikoli příslibu), nezahrnul vlastní průběh a obsah pohovoru svědka se žalobcem zachycený v záznamu o pohovoru dne 15. 12. 2009, kde žalobci „byly vysvětleny podmínky pracovního poměru s fyzickými osobami, které nejsou držiteli osvědčení požadovaného stupně utajení v souladu s NV MO č. 17 z 23. dubna 2009“, tedy skutečnost, že s uchazečem, který není držitelem příslušného osvědčení, se sjednává pracovní poměr výhradně na dobu určitou 10 měsíců při zařazení na systemizované místo, v jehož popisu je práce s utajovanými informacemi do stupně utajení tajné“ [čl. 9 písm. a) Normativního výnosu]. Není možné ponechat stranou ani změnu okolností (poměrů), které poté v průběhu doby nastaly, a které nacházejí svůj výraz zejména v dopise ředitele Inspekce ministra obrany žalobci ze dne 17. 5. 2010, v němž uvádí, že v souvislosti s organizačními změnami tohoto útvaru „se rozhodl přehodnotit případnou změnu doby trvání pracovních poměrů na dobu určitou nebo změnu na dobu neurčitou“. Za těchto okolností nelze žalované důvodně vytýkat, že nevyužila možnosti připuštěné čl. 13 normativního výnosu, a že vedena úmyslem způsobit žalobci újmu, neučinila právní úkon směřující ke změně sjednaných pracovních podmínek.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně, který žalobu důvodně zamítl, potvrdil [ , ].

O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a 2 a části věty před středníkem , neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu nákladů nemá právo a žalované v odvolacím ani dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. září 2014

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu