Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2324/2014

30 Cdo 2324/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 181.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2013, č. j. -53:

I. Dovolání žalobce se odmítá

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ):

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. května 2013, č. j. -18, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení 181.100,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Jednalo se o žalobu, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , s tím, že věc měla pro něj velký význam, protože trpí nevyléčitelnou nemocí a příjmy nemůže zajišťovat jinak. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. bylo zahájeno dne 16. října 2006. Žalobce se v něm domáhal po žalované zadostiučinění ve výši 350.000,- Kč jako náhrady za nemajetkovou újmu, způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. . Od 20. října 2006 do 19. června 2007 se v řízení řešilo zaplacení soudního poplatku (k čemuž byl žalobce vyzván) a zastavení řízení z důvodu jeho nezaplacení. Od září 2007 byl vyžadován spis Okresního soudu v Ostravě, který byl soudu prvního stupně zaslán v říjnu 2007, avšak na soudu prvního stupně nebyl ke spisu připojen, takže se po něm v průběhu roku 2008 pátralo. Žalovaná byla vyzvána k vyjádření se k žalobě v prosinci 2010 a první jednání ve věci bylo nařízeno na 23. března 2011. Poté, co žalovaná namítla překážku řízení spočívající v litispendenci, bylo řízení zastaveno a usnesení bylo žalobci doručeno 18. dubna 2011. Soud prvního stupně dovodil, že celková doba posuzovaného řízení v délce 4 roky a 7 měsíců není nepřiměřená. Uvedl, že posuzovaná věc byla po skutkové i právní stránce do určité míry složitá, neboť se jednalo o žalobu v režimu , řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy a ke složitosti věci přispělo i to, že soud si musel opatřit spis, u kterého žalobce namítal průtahy. Ze strany soudu nedošlo v řízení k žádné bezdůvodné nečinnosti, naopak úkony soudu byly činěny v přiměřených lhůtách. Jedinou prodlevu spatřoval soud prvního stupně v období, kdy si rozhodující soud snažil vyžádat spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. . V odůvodnění svého rozsudku však uvedl, že si žalobce celou dobu musel být vědom toho, že o stejné věci probíhá jiné soudní řízení, což ale soudu nesdělil. Názor ohledně přiměřenosti délky řízení je v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí Presto versus Itálie), podle které je délku řízení potřeba považovat za nepřiměřenou, jestliže přesáhne délku 6 let.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. prosince 2013, č. j. -53 změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, tak, že konstatoval porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav, nesprávně však posoudil přiměřenost délky řízení, jakož i průtahy, kterých se Obvodní soud pro Prahu 2 v posuzovaném řízení dopustil. Dle odvolacího soudu je třeba přisvědčit žalobci, že u odškodňovacího řízení je důležitá jeho rychlost, neboť přiměřenost prostředku nápravy může být oslabena nepřiměřenou délkou jeho trvání. Odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v řízení Golha proti České republice, v němž bylo konstatováno, že řízení o odškodnění trvající více než tři a půl roku je nepřiměřeně dlouhé. Za této situace je potřeba považovat řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. za nepřiměřeně dlouhé, neboť jej nelze považovat za složité pouze s obecným odkazem na to, že se jedná o kompenzační řízení podle Řízení může být označeno za složité pouze pokud soud shledá konkrétní okolnosti týkající se skutkového stavu či právního posouzení věci, tento závěr odůvodňující. Žádné takové okolnosti však odvolací soud v posuzovaném sporu neshledal. Složitost řízení pak odvolací soud nespatřil ani v tom, že bylo nutno připojit si spis jiného soudu, neboť žádost o zapůjčení spisu je zcela jednoduchý úkon, běžný u každého odškodňovacího řízení. Neztotožnil se ani s názorem soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení nedošlo k průtahům, když uvedl, že za průtah je třeba považovat období od 20. října 2006 do 19. června 2007, kdy se v řízení řešilo zaplacení soudního poplatku a zastavení řízení z důvodu jeho nezaplacení, přestože odškodňovací řízení je od soudních poplatků osvobozeno [ ve znění účinném do 31. srpna 2011] a dále i období od února 2008 do prosince 2010, kdy kromě pátrání po zapůjčeném spisu nebyl proveden žádný úkon. K vyjádření k žalobě byla žalovaná vyzvána až v prosinci 2010, po více než 4 letech od podání žaloby. Proto odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu , spočívajícímu v nepřiměřeně dlouhém řízení. A konečně pokud jde o formu přiměřeného zadostiučinění, odvolací soud uzavřel, že postačuje konstatování porušení práva, a to z důvodu zanedbatelného významu předmětu řízení pro žalobce. Řízení bylo zastaveno pro překážku věci zahájené a nemělo tedy vůbec proběhnout; projednávaná věc mohla mít pro žalobce význam pouze ve dříve zahájeném řízení, nikoli však v řízení, ve kterém nemohlo být rozhodnuto o věci samé.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné a (z hlediska stanovených náležitostí) řádné dovolání. Dovolatel argumentuje nesprávným procesním postupem odvolacího soudu, který měl, dle dovolatele, zopakovat důkaz listinami. Dále se domnívá, že pokud se odvolací soud rozhodl změnit rozhodnutí soudu prvního stupně, pak bylo jeho povinností rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně se svým právním názorem, aby „byla dodržena zásada rovnosti zbraní a také žalobce měl možnost s novým názorem odvolacího soudu argumentovat, když navíc soud prvního stupně rozhodl zcela opačně“. Ohledně hmotněprávního posouzení věci namítá mimo jiné, že odvolací soud rozhodl nesprávně, když dovolateli nepřiznal odpovídající odškodnění v penězích (a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. ). V závěru obsáhlého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná k podanému dovolání uvedla, že zcela souhlasí se závěry odvolacího soudu, které se shodují s ustálenou judikaturou a nepovažuje tvrzení a právní závěry žalobce obsažené v jeho dovolání za důvodné. Navrhla, aby dovolací soud odmítl podané dovolání jako nepřípustné.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 11. prosince 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle ve znění účinném od 1. ledna 2013.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2013, č. j. -53, není přípustné podle , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle které ve vztahu k nárokům na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu není soud do jisté míry ve smyslu věta první OdpŠk při stanovení formy zadostiučinění vázán tím, čeho se žalobce žalobním návrhem domáhá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2013, sp. zn. , příp. ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. ; všechna rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Nejvyšší soud přitom ani v této věci neshledává žádný důvod ke změně své dosavadní judikatury.

Dovolací argumentace dovolatele je postavena na prezentaci opačného právního názoru, jenž polemizuje s připomenutou judikaturou dovolacího soudu, příp. nepřiléhavě odkazuje na jiné rozhodnutí dovolacího soudu, které ovšem vycházelo z jiného skutkového a právního základu. Přípustnost dovolání nelze spatřovat ani v procesních otázkách namítaných dovolatelem, když postup odvolacího soudu je zcela v souladu se zákonem stanovenými náležitostmi postupu dle

Nejvyšší soud proto podané dovolání dle odmítl.

Výrok II. o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou je důsledkem aplikace , a per analogiam , neboť žalované v tomto dovolacím řízení žádné (účelně vynaložené) náklady nevznikly a proto zde nebyly splněny podmínky pro aplikaci

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 17. září 2014 JUDr. Pavel V r c h a

předseda senátu