Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1879/2013

30

Cdo 1879/2013

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce RNDr. Ing. P. K., DrSc., zastoupeného JUDr. Filipem Princem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Vrstvách 827/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 8.112.730,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2012, č. j. - 131, takto:

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 25. 1. 2012, č. j. - 107, kterým byl shledán základ žalobního nároku opodstatněným. Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání jako ušlý zisk z podnikání ve výši 8.042.730,- Kč a skutečná škoda v podobě vynaložených nákladů na právní zastoupení v celkové výši 70.000,- Kč.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že na žalobce byla u Okresního soudu Praha-východ podána obžaloba pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, který měl spáchat tím, že dne 11. 11. 2004 v místě svého trvalého bydliště vyhrožoval krátkou střelnou zbraní zastřelením zámečníkovi L. L. provádějícímu otevření domu na příkaz soudní vykonavatelky E. R. Žalobce se podle úředního záznamu Policie České republiky ze dne 29. 11. 2004 k záležitostem kladeným mu za vinu nevyjádřil. Dne 25. 6. 2008 byl zproštěn obžaloby rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. - 490, neboť v jeho jednání nelze spatřovat trestný čin.

Soud prvního stupně shledal základ žalobního nároku, pokud jde o trestní řízení opodstatněným. To totiž neskončilo pravomocným odsouzením a podle judikatury Nejvyššího soudu je tak třeba vycházet z toho, že žalobce čin nespáchal, trestní stíhání proti němu nemělo být zahájeno a rozhodnutí o zahájení trestního stíhání je nezákonné. Otázka výše uplatněného nároku bude řešena v konečném rozhodnutí. Pokud jde o obranu žalované, že si trestní stíhání žalobce zavinil sám, když nespolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, soud prvního stupně uvedl, že jsou to orgány činné v trestním řízení, kdo je povinen shromažďovat důkazy k prokázání viny.

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovaná je – co do základu – za škodu vzniklou žalobci odpovědná. Podle odvolacího soudu je zřejmé, že tvrzená újma žalobci vzniklá, je v příčinné souvislosti se zprošťujícím rozhodnutím soudu a soud prvního stupně správně uvedl, že určení její konkrétní výše bude předmětem dalšího řízení ( ).

Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu spatřuje v tom, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly otázkou, zda je v daném případě splněna podmínka příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a žalobcem tvrzenou škodou, ačkoli se jedná o jednu z podmínek pro vznik odpovědnosti státu podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Podle žalované není příčinná souvislost dána, neboť u žádné ze smluv s žalobcem, od nichž jeho smluvní partneři odstoupili, nebylo prokázáno, že by odstoupili právě v důsledku předmětného trestního řízení, vedeného u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. . S touto argumentací se soudy nižších stupňů podle žalované nikterak nevypořádaly. Navíc bylo vůči žalobci vedeno také trestní stíhání pro trestný čin podvodu, ke kterému mělo dojít v souvislosti s podnikatelskou činností žalobce v totožné oblasti, v níž byly sjednány předmětné smlouvy. Závěr, že odstoupení od smluv bylo následkem právě předmětného trestního řízení (vedeného pro trestný čin vydírání), je tak spekulativní. Žalovaná má za to, že žalobce nepředložil jediný důkaz, který by nesporně dokládal příčinnou souvislost mezi předmětným trestním řízením a tvrzenou škodou. Navíc žalovaná trvá na svém stanovisku, že si žalobce do značné míry zavinil trestní stíhání sám, když ve fázi přípravného řízení před vznesením obvinění nespolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a nepoužil tak veškeré námitky, které mohly při včasném uplatnění zabránit obvinění. Z úředního záznamu o podaném vysvětlení ze dne 29. 11. 2004 je přitom zcela zřetelná neochota žalobce spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení.

Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II bod 7. ), dále jen „ “.

Dovolání proti rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení , a to pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že při posuzování přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen mezitímní rozsudek soudu prvního stupně, není rozhodující, zda požadované peněžité plnění z titulu některého z uplatněných nároků nepřevyšuje 50.000,- Kč (eventuálně 100.000,- Kč v obchodních věcech). Takové dovolání tedy nemůže být odmítnuto podle (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. ; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nsoud.cz).

V otázce, zda si žalobce zavinil trestní stíhání sám, je napadený rozsudek v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jmenovitě s rozsudkem ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. , podle něhož nelze zavinění obviněného na zahájení trestního stíhání ve smyslu § 12 OdpŠk bez dalšího spatřovat pouze v tom, že v pozici podezřelého a posléze obviněného využil všechny možné prostředky ke své obhajobě, mezi které patří též právo nevypovídat. Přitom ze skutkových zjištění nevyplývá, že by žalobce disponoval důkazy svědčícími v jeho prospěch a nepředložil je orgánům činným v trestním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. ).

Dovolání je však přípustné v otázce, zda je v daném případě splněna podmínka příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a žalobcem tvrzenou škodou, neboť odvolací soud při jejím řešení postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ze stejného důvodu je dovolání žalované též důvodné.

Podle má být rozsudkem rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu.

Podle Nejvyššího soudu se rozhodnutím o základu nároku rozumí „posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen jeho výše. Základ věci v řízení o nároku na náhradu škody podle § 420 obč. zák. proto – kromě výše škody – zahrnuje posouzení všech podmínek odpovědnosti, to znamená posouzení, zda došlo k protiprávnímu jednání, zda vznikla škoda (majetková újma) a zda existuje příčinná souvislost mezi jednáním škůdce a vznikem škody. Jestliže uplatněný nárok na náhradu škody sestává z několika dílčích položek, jež jsou skutkově samostatnými nároky, je podmínkou vydání mezitímního rozsudku, že všechny předpoklady odpovědnosti za škodu byly splněny, a to ve vztahu ke každému jednotlivému nároku, i když byly uplatněny v jednom řízení“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 93/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podobně podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. , je v případě plurality žalovaných nároků nutno před vydáním mezitímního rozsudku posoudit jejich důvodnost co do základu u každého z nich zvlášť. Po právní moci mezitímního rozsudku o důvodnosti základu nároku pak již nelze žalobu ohledně některého z uplatněných nároků zamítnout z důvodu chybějící příčinné souvislosti mezi tvrzenou újmou a jednáním škůdce.

Pokud tedy soudy nižších stupňů v nyní posuzované věci rozhodly o opodstatněnosti všech žalobních nároků bez jejich specifikace a aniž by žalobu ohledně některého z nároků zamítly, nelze jejich rozhodnutí vykládat jinak, než že shledaly stát odpovědným (co do základu) ve vztahu ke každému z nich.

Odpovědnost státu podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu vzniká za současného splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. např. rozsudek ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. ).

Jakékoli úvahy o existenci příčinné souvislosti (a stejně tak o vzniku škody) v rozhodnutí soudů nižších stupňů zcela absentují. Odvolací soud k tomu neuvedl více než to, že je „zřejmé, že tvrzená újma žalobci vzniklá, je v příčinné souvislosti se zprošťujícím rozhodnutím soudu“, přičemž ovšem bylo jeho úkolem zkoumat příčinnou souvislost mezi vzniklou škodou a nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, nikoli mezi vzniklou škodou a zprošťujícím rozsudkem trestního soudu. Posouzení předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu je tak ze strany odvolacího soudu neúplné, a proto nesprávné. Navíc žalobce uplatnil vícero nároků (nároky na zisk, jenž měl žalobci ujít v důsledku odstoupení jeho obchodních partnerů od několika již uzavřených smluv, a nároky na náhradu skutečné škody spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení) a vznik odpovědnosti státu tedy měl být zkoumán ve vztahu ke každému z nároků samostatně.

Nejvyšší soud dodává, že mezitímním rozsudkem je soud, který jej vydal, vázán ( ) a v konečném rozsudku by tak již nemohl uvedené nedostatky eventuálně napravit a dodatečně přezkoumat, zda tvrzená škoda žalobci skutečně vznikla a zda tomu tak bylo právě v důsledku jeho nezákonného trestního stíhání (srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. ).

Protože je ze shora uvedeného důvodu právní posouzení žalovaného nároku odvolacím soudem nesprávné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil ( , část věty za středníkem, ). Vzhledem k tomu, že důvod pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

V dalším řízení budou tedy soudy předně zkoumat, zda žalobci skutečně vznikla jím tvrzená škoda a zda je dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a touto škodou. V tomto ohledu Nejvyšší soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle níž předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu tvrdí a prokazuje poškozený, tedy žalobce, přičemž k prokázání existence příčinné souvislosti nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích nezákonného rozhodnutí či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v jeho důsledku, nýbrž musí být příčinná souvislost postavena najisto (srov. např. rozsudky ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. , a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. ).

Soudy budou v dalším řízení vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí ( , část věty první za středníkem, ve spojení s ).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2014

JUDr. František I š t v á n e k

předseda senátu