Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3001/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce A. Ž., zastoupeného Mgr. Martinem Smetanou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014, č. j. – 111, takto:

I. Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 6. 1. 2014, č. j. – 101, jímž byl zamítnut návrh žalobce na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Uvedl, že žalobce je ve výkonu trestu ve věznici Mírov, kde není pracovně zařazen z důvodu nedostatku pracovních příležitostí, dluží České republice 178.039,- Kč, naproti tomu mu rozsudkem ESLP byla přiznána částka 4.000,- Euro (97.560,- Kč) a na základě v usnesení soudu prvního stupně specifikovaných rozhodnutí českých soudů z titulu odškodnění byly pravomocně přiznány další částky, a to 20.000,- Kč, 10.500,- Kč a 25.875,- Kč. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně přijal závěr o nesplnění předpokladů pro ustanovení zástupce z řad advokátů z důvodu, že žalobce disponoval finančními prostředky, které mu umožňovaly obstarat si advokáta pro dovolací řízení. K námitce, že rozhodnutí vydala Mgr. A. B. jako placený zaměstnanec žalované procesní strany, odvolací soud uvedl, že jmenovaná vydala napadené usnesení ve funkci asistenta soudce, který je ve smyslu platného rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 2 a ust. a 5 ve spojení s ust. (zřejmě správně odst. 3) písm. e) , o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen ZVSÚ), oprávněn k vydání tohoto rozhodnutí.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dle ustanovení spatřuje ve skutečnosti, že „o otázce přístupu k NS ČR ve sporu proti státu, v I. stupni rozhodují úředníci placení žalovanou procesní stranou (viz. odst. 35, nález ÚS ČR ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. ), kteří uvádějí o žalobci nepravdivé údaje (doslova ‘lži’, které plynou právě z podání žalované strany), čímž reavizují svévolné denegatio iustitiae, prodlužují řízení a porušují princip právního státu v aspektu spravedlivého procesu.“ Dovolatel dále odkazuje na rozhodnutí v jiných jím vedených řízeních, v nichž o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce bylo rozhodnuto opačně. Dále odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1975 ve věci Golder proti Spojenému království. Namítá, že úředníci by měli být vyloučení z jakéhokoliv rozhodování ve věcech, kdy je procesní stranou stát, který je zaměstnává. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení společně s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále dovolatel navrhuje, aby dovolací soud stanovil pravidla pro možnost zasahování úředníků do sporů s účastí státu, jakožto procesní stranou.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 ) – dále jen „“.

Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení ( ). Dovolatel sice není zastoupen advokátem a sám rovněž nemá právnické vzdělání (srovnej ), povaha rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, však vylučuje, aby v posuzované věci bylo možno nedostatek podmínky povinného zastoupení považovat za překážku, jež by bránila vydání rozhodnutí, jímž se dovolací řízení končí. Za situace, kdy předmětem dovolacího přezkumu je rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno žádosti účastníka o ustanovení zástupce z řad advokátů ( ), by trvání na podmínce povinného zastoupení vedlo k vlastnímu popření cíle, jenž účastník podáním žádosti sledoval a k popření vlastního smyslu dovolacího řízení, v němž má být závěr o tom, že účastník právo na ustanovení zástupce nemá, zkoumán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. ).

Dovolací soud dle ustanovení shledal dovolání přípustné pro řešení otázky procesního práva, zda o otázce osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce v řízeních, jejichž procesní stranou je Česká republika, je oprávněn rozhodovat vyšší soudní úředník či asistent soudce, neboť tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena. Dovolací soud však dovolání neshledal důvodné.

Podle je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.

Dovolatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. , jímž Ústavní soud zrušil ustanovení § 11 ZVSÚ. Důvodem zrušení uvedeného ustanovení však dle citovaného nálezu byl zejména vzájemný rozpor ustanovení § 10 a § 11 ZVSÚ. Naopak k otázce, zda o osvobození soudních poplatků a ustanovení právního zástupce mohou rozhodovat vyšší soudní úředníci, případně asistenti soudce, již existuje ustálená judikatura Ústavního soudu. V rozhodnutí ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. , Ústavní soud uvedl: „Ústavní soud nemohl akceptovat ani výhrady stěžovatele proti tomu, že v prvním stupni rozhodoval o jeho návrhu asistent soudce. Ani případná pochybnost o nezávislosti asistenta soudce totiž neměla význam za situace, kdy proběhlo odvolací řízení, v jehož rámci rozhodovala předsedkyně senátu odvolacího soudu, vůči které stěžovatel nevznesl jakékoliv pochybnosti týkající se její nezávislosti a nestrannosti. Občanskoprávní řízení není povinně dvojinstanční, takže z hlediska požadavků spravedlivého procesu plně postačuje, když alespoň v jednom z více stupňů rozhoduje nezávislý a nestranný soudce, k čemuž v případě stěžovatele došlo.“ (obdobně srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. ). Dovolací soud se s touto ustálenou judikaturou Ústavního soudu plně ztotožňuje. Navíc argumentace dovolatele, jíž zpochybňuje nepodjatost asistentky soudce z důvodu, že tato je zaměstnankyní žalované strany – České republiky, není přiléhavou. Rovněž soudci jsou zaměstnanci státu, přičemž tato okolnost v řízeních, v nichž vystupuje stát jako účastník řízení, nemůže založit podjatost rozhodujících soudců. Opačný závěr by vedl k absurdním důsledkům, kdy ve věcech, v nichž vystupuje Česká republika jako účastník řízení, by z rozhodování byla vyloučena celá česká justice.

Nad rámec tohoto rozhodnutí dovolací soud uvádí, že dané řízení je dle ustanovení , o soudních poplatcích od soudního poplatku osvobozeno a že dovolatel je v dovolacím řízení ve věci samé zastoupen na základě rozhodnutí ze dne 5. 3 2014 o určení advokáta podle , o advokacii. Dovolateli tak napadeným rozhodnutím nemohla být způsobena žádná újma.

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným, postupoval podle ustanovení a dovolání zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , části věty před středníkem a Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 20. srpna 2014

JUDr. František I š t v á n e k

předseda senátu