Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1507/2014

U S N E S E N Í

A. M.

1)

L. K.

, B.,

2) Z. H.

, P.,

3) H. P.

, D.,

4) A. F.

, B., všem zastoupeným JUDr. Heinzem Eflerem, advokátem se sídlem v Trutnově, Pražská 68,

5) M. P.

, T., a

6) D. Š.

, T., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. srpna 2012, č. j. -243, ve znění opravného usnesení ze dne 2. listopadu 2012, č. j. -258, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 14. června 2007, č. j. -95, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí id. ½ domu na parc. č. st. 1469 a pozemkové parc. č. 1528/9, vše v obci a katastrálním území T. (výrok I.), rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovaným č. 1 – 4 náklady řízení ve výši 15 529,50 Kč k rukám JUDr. Heinze Eflera, zástupce těchto žalovaných, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl, že žalobkyně a žalované č. 5 – 6 nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. května 2009, č. j. -175 (dále též „zrušený rozsudek“), změnil výrok I. rozsudku soudu I. stupně tak, že žalobě vyhověl (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). Na základě dovolání žalovaných č. 1 – 3 však Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 14. prosince 2011, č. j. -208, uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud v pořadí svým druhým rozsudkem ze dne 28. srpna 2012, č. j. -243, ve znění opravného usnesení ze dne 2. listopadu 2012, č. j. -258 (dále též „napadený rozsudek“), rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. a III. potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. změnil tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalovaným č. 1 – 4 náklady řízení 85 527,50 Kč k rukám JUDr. Heinze Eflera do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku).

Proti v pořadí druhému rozsudku odvolacího soudu, ve znění opravného usnesení, podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle ve spojení s odst. 3 , neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vydržení. Konkrétně žalobkyně namítala, že držela spoluvlastnický podíl v dobré víře nejméně v období od 26. 10. 1987 do 6. 4. 1995 (tedy 7 let a 4 měsíce). Poté probíhaly spory o nemovitosti, které vyvrcholily v pravomocný rozsudek odvolacího soudu ze dne 21. května 2009, č. j. -175, na jehož základě bylo vlastnické právo žalobkyně zapsáno do katastru nemovitostí, čímž dovolatelka opětovně nabyla dobrou víru, kterou pozbyla až okamžikem doručení rozsudku Nejvyššího soudu dne 22. 12. 2012. Toto období činilo dle dovolatelky další 3 roky a 7 měsíců, tudíž ve svém součtu žalobkyně oprávněně držela nemovitosti po více jak 10 let. Jelikož se odvolací soud touto námitkou řádně nevypořádal, zatížil své rozhodnutí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože ke vzniku nároku žalobkyně mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobkyně odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. srpna 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle ve znění účinném do 31. prosince 2012 (tj. před novelou provedenou ) – (dále jen „“).

Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. , zrušil ustanovení až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. na nalus.usoud.cz).

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden ( ). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Podle v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Protože dovolání opírající se o je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. (uveřejněné pod C 3080 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457) a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

Žalobkyně předkládá dovolacímu soudu otázku, zdali okamžikem nabytím právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo následně rozhodnutím Nejvyššího soudu zrušeno, pokračoval běh zastavené vydržecí doby, a žalobkyně tak mohla vydržet vlastnické právo k věci během dovolacího řízení.

Nastíněná otázka však není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť ve své podstatě směřuje k trvání a existenci dobré víry, k níž se však Nejvyšší soud již opakovaně vyjádřil a jeho rozhodovací praxi lze považovat za ustálenou. Nejvyšší soud v minulosti dovodil, že dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává [(k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000 sp. zn. , uveřejněný a Automatizovaném systému právních informací (ASPI) pod evidenčním číslem JUD22396CZ, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. května 2002, sp. zn. , uveřejněný pod C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu)].

V posuzovaném případě byla předmětem řízení otázka, zdali dovolatelka vydržela spoluvlastnický podíl, který držela na základě usnesení o dědictví, které nabylo právní moci dne 26. října 1987. Odvolací soud rozsudkem ze dne 21. května 2009, č. j.

-175, žalobě vyhověl, když dovodil, že žalobkyně vlastnické právo vydržela, neboť dobrou víru ztratila až při soudním jednání konaném dne 17. 4. 1998. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. prosince 2011, č. j. -208, uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil, když naopak dospěl k závěru, že žalobkyně dobrou víru ztratila již v roce 1995, a to na základě žaloby podané u Městského soudu v Brně, která byla vedena pod sp. zn. . Tento právní názor následně převzal odvolací soud do napadeného rozsudku.

Z uvedených rozhodnutí je patrno, že dovolatelka pozbyla dobrou víru v roce 1995, v důsledku čehož pak došlo k přetržení vydržecí doby. V roce 2009, kdy nabyl právní moci zrušený rozsudek odvolacího soudu, nemohla vydržecí doba pokračovat, nýbrž mohla toliko začít běžet znovu na základě uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu. Obě dvě vydržecí doby tak nelze sčítat, nýbrž je nutno vydržecí doby v každém z uvedených případů posuzovat striktně odděleně. O nutnosti odlišování vydržecích dob svědčí již samotný fakt, že v prvním případě nabyla žalobkyně držbu na základě usnesení o dědictví a ve druhém případě tvrdí, že držbu nabyla na základě zrušeného rozsudku odvolacího soudu, který se zabýval otázkou vydržení. Vzhledem k tomu je zcela zjevné, že k okamžiku doručení rušícího rozhodnutí Nejvyššího soudu žalobkyni (tj. k 16. 1. 2012) nemohla dovolatelka vydržet vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu na základě zrušeného rozsudku odvolacího soudu, neboť ani v jednom z případů netrvala držba více jak 10 let.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že se v minulosti opakovaně zabýval i otázkou stavení vydržecí doby, přičemž v rozsudku ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. (uveřejněném pod č. 18/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud vyložil, že zákon spojuje účinky zastavení vydržecí lhůty s podáním žaloby; z hlediska běhu této lhůty je právně nevýznamné, kdy byla žaloba držiteli nemovitosti doručena. Podá-li vlastník nemovitosti žalobu týkající se této nemovitosti vůči jejímu oprávněnému držiteli, tj. vůči držiteli, který byl dosud vzhledem k okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, vydržecí lhůta od podání žaloby – uplatnění vlastnického práva u soudu – neběží [shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. (dostupné na www.nsoud.cz)].

Pomine-li Nejvyšší soud procesní otázku přípustnosti tvrzení, která žalobkyně v dovolacím řízení nově uplatnila, je zjevné, že závěry rozhodovací praxe o stavení vydržecí doby během soudního řízení lze bez jakýchkoliv pochybností vztáhnout i na dovolací řízení. Jinými slovy pokud je proti rozhodnutí odvolacího soudu podáno dovolání, vydržecí doba se staví a po dobu dovolacího řízení neběží.

V poměrech souzené věci to znamená, že i kdyby dovolací soud vycházel z varianty pro žalobkyni nejvíce příznivé, nebyla by podmínka desetileté vydržecí doby splněna. Je-li nesporná oprávněná držba žalobkyně po dobu 7 let a 4 měsíců, rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo žalobě vyhověno, bylo vydáno 21. května 2009 a v témže roce 2009 bylo podáno dovolání, které mělo za následek stavení běhu vydržecí doby u případně oprávněné držby založené rozsudkem odvolacího soudu z 21. května 2009, je zřejmé, že desetiletá vydržecí doba nemohla uplynout.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání jako přípustné, dovolání žalobkyně podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z , , a Jelikož v dovolacím řízení byla úspěšná strana žalovaná, měly by obecně nárok na náhradu řízení žalované. Nicméně uznatelné náklady žalovaným v dovolacím řízení nevznikly, a proto jim dovolací soud náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. srpna 2014

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu