Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 22/2012

KSPH 38 INS 3926/200938 ICm 1343/201029 ICdo 22/2012

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce INSOLV, v. o. s., se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28 39 84 83, jako insolvenčního správce dlužníka ANTICO spol. s r. o., zastoupeného Mgr. Ing. Jakubem Antošem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1599/17, PSČ 110 00, proti žalovanému V. T., zastoupenému Mgr. Michalem Šebánkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, PSČ 150 00, o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ANTICO spol. s r. o., se sídlem v Českém Brodě, Zborovská 1358, PSČ 282 01, identifikační číslo osoby 48 95 13 58, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2012, č. j. , -218 ( ), takto:

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. března 2012, č. j. , -218 ( ), k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 15. září 2011, č. j. -189, jímž Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se insolvenční správce (INSOLV, v. o. s.) dlužníka (ANTICO spol. s r. o.) domáhal vůči žalovanému (V. T.) určení, že ve výroku rozhodnutí insolvenčního soudu specifikované úkony, kterými dlužník uhradil žalovanému postupně ve výroku specifikované částky, jsou vůči věřitelům neúčinné.

Odvolací soud – odkazuje na ustanovení , (dále jen „obč. zák.“) a na ustanovení a násl. , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ) – zdůraznil, že žalobce se v projednávané věci domáhá určení neúčinnosti „faktické činnosti dlužníka – konkrétních bankovních převodů (výplat) finančních částek z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného, kterou se ovšem právní úkon pouze provádí“.

V této souvislosti zdůraznil, že „právním důvodem plnění – výplaty finančních částek dlužníkem žalovanému byla dohoda (smlouva) o provozování prodejny, takže nejde ani o plnění z bezdůvodného obohacení, které by však žalobce mohl žádat do majetkové podstaty přímo žalobou na plnění“. Jinými slovy, „dokud soud pravomocně nerozhodne o neplatnosti či neúčinnosti smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným, která je právním důvodem bankovních převodů finančních částek uvedených v žalobě, nemá dlužník z takových výplat vůči žalovanému žádnou splatnou pohledávku. Výplata finančních částek uvedených v žalobě žalovanému pak není v dané věci jednáním nebo opomenutím dlužníka, kterým by dlužník založil závazkový vztah. Ten byl založen vlastní smlouvou uzavřenou mezi dlužníkem a žalovaným, na jejímž základě výplaty finančních částek uvedených v žalobě žalovanému plnil“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení , (dále jen „ “), namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v řešení otázky, zda jsou jednotlivé hotovostní či bezhotovostní platby směřující ke splnění dluhu dle závazkového právního vztahu samostatnými právními úkony, jimž lze ve smyslu ustanovení a násl. odporovat.

V této souvislosti akcentuje, že jedním ze způsobů zániku závazku je jeho řádné splnění, které je definované jako právní úkon, kterým osoba v postavení dlužníka s úmyslem splnit dluh poskytuje věřiteli předmět plnění, odpovídající předmětu závazku, který je v daném případě definován dohodou o provozování prodejny.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný považuje dovolání za nedůvodné.

Podle ustanovení čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud shledává přípustným podle ustanovení , a to v řešení otázky, zda převod peněžních prostředků z účtu dlužníka je faktickou činností nebo právním úkonem a zda takovému převodu peněžních prostředků lze odporovat podle ustanovení a násl. , když v tomto směru je právní posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s pozdější judikaturou Nejvyššího soudu.

V rozsudku ze dne 27. února 2014, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák., jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek). Takovým právním úkonem je i projev vůle, jímž třetí osoba plní dluh (peněžitý závazek) dlužníkovu věřiteli se souhlasem dlužníka ve smyslu ustanovení , obchodního zákoníku. Současně dovodil, že ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s ustanoveními a , lze podle ustanovení až 243 odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v ustanoveních až . K závěrům v tomto rozhodnutí obsaženým se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 31. března 2014, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 65/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, tak správné není; Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( část věty za středníkem a odst. 3 věty první ). Přitom dodává, že z napadeného rozhodnutí neplyne, že by důvodem pro potvrzení rozsudku insolvenčního soudu byl jiný závěr, než ten, který byl výše shledán nesprávným.

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího ( ).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. července 2014

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu