Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2891/2013

21 Cdo 2891/2013

U S N E S E N Í

M. Š.,

Dřevozpracujícímu družstvu

se sídlem v Lukavci č. p. 9, IČO 00028631, zastoupenému Mgr. Tiborem Stano, advokátem se sídlem v Táboře, Ústecká č. 704, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. října 2012 č. j. -108, takto:

I. Dovolání žalovaného

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. 10. 2012 č. j. -108, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 29. 5. 2012 č. j. -79, jímž bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 26. 10. 2011 je neplatné, a jímž bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 14.300,- Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Šetka, a kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.123,- Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Šetka, není přípustné podle ustanovení , [ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „ “], protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení

Odvolací soud vyložil otázku hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení v souladu se závěry, k nimž již dříve dospěla judikatura soudů (srov. při obdobné právní úpravě v předchozím právní názory, uvedené například v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. , který byl uveřejněn v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. , uveřejněném pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007). Dovodily-li soudy, že jednání žalobkyně vytčené jí v okamžitém zrušení pracovního poměru (že žalobkyně se v období od 3. 10. 2011 do 26. 10. 2011 „nedostavovala na pracoviště, nevykonávala tak práci sjednanou v pracovní smlouvě a současně nepředložila žádný doklad odůvodňující tuto absenci“) nelze kvalifikovat jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, neboť s přihlédnutím k situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti žalobkyně (zejména k tomu, že žalovaný – poté, co byla u žalobkyně posudkem Okresní správy sociálního zabezpečení v Pelhřimově ze dne 15. 7. 2011 zjištěna invalidita prvního stupně a co byla žalobkyně posudkem lékařky MUDr. Jany Joselové ze dne 11. 8. 2011 shledána zdravotně způsobilou pro práci „skladníka materiálu ve skladu MTZ“ s podmínkou „bez manipulace s těžkými břemeny a práce ve strnulých polohách“ – vyhověl dne 29. 8. 2011 žádosti žalobkyně o „schválení neplaceného volna ze zdravotních důvodů v době od návratu po dlouhodobé pracovní neschopnosti do doby vyřešení jejího zařazení v DDL, popř. ukončení pracovního poměru“ ze dne 5. 8. 2011 tak, že jí poskytl „neplacené volno“ na dobu od 15. 8. 2011 do 30. 9. 2011, jakož i k tomu, že již v této době přijal na její místo jiného zaměstnance), k jejímu dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů a k důsledkům porušení povinnosti žalobkyně pro zaměstnavatele nejde o případ, kdy by po žalovaném nebylo možné spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby, pak bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Namítá-li žalovaný ve prospěch svého opačného názoru, že odvolací soud při zvažování intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci nepřihlédl k celkové době neomluvené nepřítomnosti žalobkyně v práci, potom nebere náležitě v úvahu, že pouze soudu přísluší posouzení toho, zda zjištěné porušení pracovní povinnosti dosáhlo zákonem předvídané intenzity, a že proto jeho námitky, které jsou jen pouhou polemikou s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní povinnosti žalobkyně přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, nemohou obstát. Pokládaly-li soudy při své úvaze o intenzitě porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci za zásadní výše uvedené okolnosti, vycházely z ustálené soudní praxe, která dovodila, že výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek, že k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. ), a že, jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. ). Přestože neomluvené zameškání práce v trvání pěti a více dnů zpravidla představuje – obecně vzato – samo o sobě porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením, nelze ani takové jednání zaměstnance posuzovat bez přihlédnutí k dalším okolnostem, které mohou mít vliv na celkové zhodnocení případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. ). Namítá-li dovolatel, že „mezi účastníky již nebylo smluveno další neplacené volno“, že žalobkyně ani nepodala žádost o jeho poskytnutí a že „neplacené volno nelze nařídit jednostranně“, pak přehlíží, že žalobkyně podle zjištění soudů nepožádala o „neplacené volno“ jen na dobu od 15. 8. 2011 do 30. 9. 2011, nýbrž až „do doby vyřešení jejího zařazení v DDL, popř. ukončení pracovního poměru“.

Protože dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. srpna 2014

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu