Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 1313/2014

25

Cdo 1313/2014

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

a) J. M.

a žalobkyně

b) V. M.

, obou zastoupených Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem v Písku, Komenského 6, proti žalované

České spořitelně, a.s.

, se sídlem v

Praze 4, Olbrachtova 62, IČO 45244782, o 2.709.818,30 Kč a příslušenství ve výši 10.538.581,40 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2013, č. j. -112, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2013, č. j. -112, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. dubna 2013, č. j. -87,

se zrušují

a věc

se vrací

Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3. 4. 2013, č. j. -87, zamítl žalobu na zaplacení 2.709.818,30 Kč a příslušenství ve výši 10.538.581,40 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná poskytla v roce 1995 žalobci a) úvěr na koupi rekreačního zařízení Lužničanka (dále jen „nemovitost“) ve výši 3.100.000,- Kč; závazek byl zajištěn ručením žalobkyně b) a zástavním právem žalované k předmětné nemovitosti. Na základě kupní smlouvy ze dne 3. 5. 1996 prodal žalobce a) nemovitost F. K. za cenu 4.040.000,- Kč, ten však zaplatil jen část kupní ceny. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 29. 9. 1998, č. j. -37, byla F. K. uložena povinnost zaplatit žalobci a) 2.112.452,10 Kč s příslušenstvím jako doplatek kupní ceny a 35.356,20 Kč na náhradě nákladů řízení. Žalobce a) tyto částky neobdržel, nezaplatil proto žalované úvěr, žalovaná pohledávku vůči němu postoupila třetí osobě, toto postoupení bylo však rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 1. 2007, č. j. -373, shledáno za neplatné. Žalobci se proto žalobou doručenou soudu dne 19. 3. 2012 domáhají vůči žalované náhrady škody, která jim měla vzniknout tím, že žalovaná jim doporučila nesolventního kupce (F. K.), kterému navíc přislíbila poskytnout úvěr, což neučinila, F. K. nebyl schopen uhradit celou kupní cenu, žalobci se platby od něj doposud nedomohli a pohledávku vůči němu považují za nedobytnou. Škoda sestává z nedobytné části kupní ceny a nákladů soudního řízení proti F. K., dále z rozdílu mezi kupní cenou, které mohl žalobce a) dosáhnout, nebýt intervence žalované, a nevýhodnou kupní cenou ze smlouvy s F. K., a konečně z poloviny zbytečně vynaložené daně z převodu nemovitosti. Soud dovodil, že žalobci se o tvrzené škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděli nejpozději dne 29. 9. 2008, kdy byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Táboře č. j. -37. Dvouletá subjektivní promlčecí lhůta proto marně uplynula a soud na základě námitky promlčení vznesené žalovanou žalobu zamítl.

Krajský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 24. 9. 2013, č. j. -112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z jeho skutkových zjištění a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci s tím, že soud prvního stupně procesně správným způsobem a v dostatečném rozsahu zjistil skutečnosti významné pro posouzení námitky promlčení a věc posuzoval podle přiléhavých ustanovení , která také správně aplikoval. Pro řešení otázky promlčení vzal odvolací soud za významné, kdy se žalobci dozvěděli o vzniku tvrzené škody a o tom, kdo za ni odpovídá. Žalobci kladou počátek prodlení žalované s plněním peněžitého dluhu k datu, kdy byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Táboře č. j. -37, a jestliže vytýkají žalované, že ovlivnila výběr kupce, a tudíž i sjednanou kupní cenu, a že nezajistila tomuto kupci finanční krytí, pak tyto skutečnosti věděli již v době uzavření kupní smlouvy, tj. 24. 4. 1996, a v témže roce měl žalobce a) povinnost zaplatit daň z převodu nemovitostí. Odvolací soud proto uzavřel, že subjektivní promlčecí doba uplynula nejpozději dne 30. 9. 2000, a není pochyb ani o tom, že před podáním žaloby marně uplynula i tříletá objektivní promlčecí doba.

Rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení , s odůvodněním, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dopustil se tak nesprávného právního posouzení věci [ ]. Namítají, že soud nesprávně posoudil otázku počátku běhu promlčecí doby, jestliže jej vázal na okamžik vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Táboře č. j. -37, kterým bylo F. K. uloženo zaplatit žalobci a) neuhrazenou část kupní ceny. Škoda mohla totiž žalobcům vzniknout až tehdy, kdy bylo objektivně jisté, že vymáhaná kupní cena nebude dlužníkem uhrazena; za takový okamžik lze podle dovolatelů považovat až úmrtí dlužníka, případně vydání dědického rozhodnutí, ohledně jeho pozůstalosti, ze kterého je zřejmé, že nezanechal dostatečný majetek. Závěrem shrnují, že soudy neprovedly ke zjištění okamžiku vzniku škody žádné dokazování, a nebylo tedy možné učinit jasný závěr o uplynutí subjektivní ani objektivní promlčecí doby. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání.

Žalovaná ve svém vyjádření uvádí, že je přesvědčena o správnosti rozhodnutí nižších soudů, a dodává, že tvrzení žalobců o tom, že zajistila kupce a přislíbila mu poskytnout úvěr, je ryze účelové a odporující skutečnosti. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 24. 9. 2013, tj. po účinnosti , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „ “) – srov. čl. II bod 1 a 7 Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), zastoupenými advokátem ve smyslu , dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné.

Podle , , účinného od 1. 1. 2014, se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

Promlčení uplatněného nároku se proto posuzuje podle , . Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelé uplatňují jako důvod dovolání [ ], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 106 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá [odst. 1]. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví [odst. 2].

Tato úprava v případě práva na náhradu škody vychází z kombinace dvou promlčecích dob, a to tzv. subjektivní, která běží od okamžiku, kdy se poškozený dozví o škodě a odpovědné osobě, a tzv. objektivní, jež začíná běžet od okamžiku, kdy škoda vznikla. Vzájemný vztah těchto dvou promlčecích dob je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že poškozenému ještě běží druhá promlčecí doba. Subjektivní promlčecí doba nemůže začít běžet dříve než promlčecí doba objektivní. váže promlčení práva na náhradu škody uplynutím subjektivní promlčecí doby na časovou podmínku doby dvou let od vědomosti poškozeného o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, přičemž promlčecí doba začíná plynout dnem, kdy se poškozený o škodě skutečně (nikoli pouze pravděpodobně) dozvěděl, tj. kdy nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy určitého druhu a rozsahu, kterou je možné natolik objektivně vyčíslit v penězích, aby poškozený mohl svůj nárok uplatnit u soudu. Vědomost o škodě není možné zaměňovat s dověděním se pouze o škodné události anebo o protiprávním úkonu, kterými byla škoda způsobena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. , a stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 3/1984).

Aby mohl soud dospět k závěru o promlčení nároku na náhradu škody, musí mít dostatečná skutková zjištění pro určení počátku běhu promlčecí doby, tj. musí mít postaveno najisto, kdy se poškozený o škodě dozvěděl, popř. kdy ke vzniku škody došlo (uplatňuje-li se objektivní tříletá promlčecí lhůta). V projednávané věci se tak nestalo, neboť se soudy spokojily s konstatováním, že dvouletá subjektivní promlčecí lhůta počala běžet nejpozději dnem, kdy byl v jiném řízení vydán tzv. exekuční titul, tedy soudní rozhodnutí deklarující nárok žalobců vůči jejich dlužníku F. K. Jestliže ovšem nyní uplatňovaný nárok na náhradu škody vychází z nedobytnosti této pohledávky, pak samotné vydání exekučního titulu není rozhodující. Ke vzniku škody dochází okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za obligačním dlužníkem je nevymahatelná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. ). Tento okamžik přitom může nastat zcela nezávisle na soudním vymáhání pohledávky, tj. po tom i před tím, co byl vydán exekuční titul. Rozsudek o povinnosti F. K. zaplatit zbývající část kupní ceny tedy přinesl žalobci a) pouze soudem potvrzenou informaci, že tento dluh existuje, nikoliv o tom, že přisouzenou částku nelze vymoci. Pro závěr o tom, zda se jedná o nevymahatelnou pohledávku, nejsou významné subjektivní představy věřitele o míře jeho úspěšnosti v případném soudním řízení, rozhodující je pouze objektivní zjištění, že se oprávněný subjekt (věřitel) skutečně svého práva nedomůže. Takové zjištění je bezpochyby možné učinit, nesplní-li povinný svůj závazek například ani na základě vykonatelného soudního rozhodnutí, případně že výkon rozhodnutí musí být zastaven pro nedostatek majetku (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. , publikovaný pod č. 77/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozhodnutí téhož soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. , nebo ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. ).

Kromě toho nelze přehlédnout, že uplatněný nárok sestává z dalších dílčích nároků, neboť vedle částky odpovídající hodnotě nedobytné soudně přiznané pohledávky a nákladů řízení požadují žalobci též rozdíl mezi cenou, kterou by získali při prodeji nemovitosti jiným kupcům, a cenou, kterou měli obdržet od F. K., a konečně náhradu za daň z převodu nemovitosti. Ani u těchto nároků není pro počátek běhu promlčecí doby významné datum vydání rozsudku Okresního soudu v Táboře ve sporu o zaplacení kupní ceny, a je proto třeba strukturovaně vyložit, kdy měl každý z dílčích nároků na náhradu tvrzené škody vzniknout a kdy se o něm žalobci dozvěděli, aby bylo možno dospět k závěru, zda je námitka promlčení opodstatněná.

Je tedy zřejmé, že odvolací soud posoudil otázku počátku běhu promlčecí doby v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, přičemž pro závěr o okamžiku vzniku škody neměl dostatečná skutková zjištění. Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným, proto jej podle zrušil, a to v celém rozsahu, neboť dovoláním výslovně nenapadený výrok o nákladech řízení je výrokem závislým ve smyslu Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují též na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle věty druhé i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( část první věty za středníkem a věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. července 2014

JUDr. Petr Vojtekpředseda senátu