Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1080/2012

29

Cdo 1080/2012

ROZSUDEK

F. U.

, zastoupeného JUDr. Věrou Rittichovou, advokátkou, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Jiráskova 856, PSČ 562 01, proti žalovaným

1) BGV spol. s r. o.

, se sídlem v Lanškrouně, Dukelská 14, PSČ 563 01, identifikační číslo osoby 42192978,

2) L. V.

, a

3) B. G.

, zastoupeným JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, PSČ 562 01, o zaplacení částky 6.000.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2011, č. j. -213, takto:

I. Dovolání se zamítá.II. Žalovaní jsoupovinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 48.920,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. března 2011, č. j. -172, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaných, aby mu společně a nerozdílně zaplatili částku 6.000.000,- Kč s 6% úrokem od 1. března 1999 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 20.000,- Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:

1/ Žalobce nepředložil prvopis, popřípadě stejnopis směnky, jejíhož zaplacení se v dané věci domáhá (tj. směnky cizí vystavené dne 1. března 1998 Agrobankou Praha, a. s. na její vlastní řad, znějící na částku 6.000.000,- Kč, splatné dne 28. února 1999, akceptované prvním žalovaným a avalované druhým a třetím žalovanými – dále jen „sporná směnka“).

2/ Řízení o umoření sporné směnky bylo usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 24. března 2010, č. j. -17, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. září 2010, č. j. -29, pravomocně zastaveno.

Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že žalobce v řízení neprokázal, že je oprávněn vykonat proti žalovaným „postihová práva“ podle ustanovení čl. I. , zákona směnečného a šekového (dále jen „ “), když bez reálného předložení směnky, případně y ji nahrazující, nelze práva ze směnky ani vykonat, ani účinně vymáhat.

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Přestože odvolací soud neměl (se zřetelem k obsahu spisu) za opodstatněné výhrady žalobce, podle nichž směnku soudu prvního stupně v originále předložil, shledal – poté, co doplnil dokazování usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 29. listopadu 2011 (správně 29. června 2011), č. j. -21, žalobou uplatněný nárok důvodným.

Označeným usnesením (jež podle odvolacího soudu nabylo právní moci dne 30. července 2011) měl totiž za prokázané, že sporná směnka byla pravomocně umořena a žalobce tak svůj nárok (v průběhu odvolacího řízení) „z hlediska směnečného“ osvědčil, když podle ustanovení , (dále jen „ “), pravomocné usnesení o umoření směnky směnečnou u nahrazuje. Přitom zdůraznil, že k vydání usnesení o umoření sporné směnky došlo až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, šlo tedy o novou skutečnost a důkaz, k nimž odvolací soud mohl v odvolacím řízení podle ustanovení přihlédnout.

K namítanému uspokojení směnečné pohledávky v konkursním řízení vedeném na majetek prvního žalovaného odvolací soud uvedl (odkazuje potud na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně), že žalobce na spornou směnku při rozvrhu žádné plnění neobdržel, na kauzální pohledávku (pohledávku zajištěnou spornou směnkou) mu pak byl vyplacen jen „nepatrný zlomek, kdy i po úhradě směnky zůstane část kauzálního závazku neuspokojena“.

K prokázání námitky, podle níž byla sporná směnka nahrazena jiným závazkem, pak žalovaní žádný důkaz nepředložili, přičemž neprokázaným zůstalo rovněž tvrzení žalovaných o tom, že si nejsou závazku ze směnky vědomi. Pod naposledy uvedenou výhradou si navíc podle odvolacího soudu nelze ani nic bližšího představit (bez dalšího především nejde o námitku konkrétní závady podpisu na směnce) a potud „relevantní obranu“ vůbec nepředstavuje.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podali žalovaní dovolání, namítajíce, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá dle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj. uplatňujíce dovolací důvody podle ustanovení a 3

Vadou řízení ve smyslu je řízení podle dovolatelů postiženo proto, že odvolací soud měl v rozporu se systémem neúplné apelace v odvolacím řízení za přípustný důkaz usnesením o umoření směnky, přestože nešlo o důkaz, který by neexistoval již v době řízení před soudem prvního stupně. V této souvislosti dovolatelé připomínají, že žalobce již v řízení před soudem prvního stupně provedení tohoto důkazu navrhoval, usnesení o umoření směnky ovšem soudu – i přes dostatečně dlouhou dobu, která mu k tomu byla soudem prvního stupně poskytnuta – nepředložil, naopak v řízení o umoření směnky řádně nepokračoval, v důsledku čehož bylo toto řízení následně pravomocně zastaveno.

Další vadu odvolacího řízení dovolatelé spatřují v tom, že odvolací soud v rozporu s ustanovením při hodnocení provedených důkazů pečlivě nepřihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Konkrétně měl pak odvolací soud pominout tvrzení druhého a třetího žalovaných, podle kterého žalobce směnku zničil poté, co mu byla uhrazena.

Za nesprávný a nemající oporu v provedeném dokazování mají dovolatelé závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobce svůj nárok ze sporné směnky osvědčil a žalovaní jsou jako dlužníci ze směnky povinni dlužnou částku zaplatit. Sporná směnka totiž podle dovolatelů není platná, neboť mezi platebním místem směnky (jímž je podle dovolatelů v posuzovaném případě s ohledem na absenci výslovného údaje místo uvedené u jména směnečníkova) a vyznačeným domicilem je vzájemný rozpor.

Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje závěry napadeného rozhodnutí za správné.

Odvolací soud podle žalobce postupoval zcela v intencích ustanovení , když usnesení o umoření sporné směnky vydané v době po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně hodnotil jako novou skutečnost a nový důkaz, který je v odvolacím řízení přípustný.

Ve vztahu k namítanému zničení sporné směnky po jejím zaplacení žalobce zdůraznil, že zaplacení směnky nebylo v řízení prokázáno, ostatně nikdo ze žalovaných ani nevěděl, kdy k údajnému úmyslnému zničení směnky mělo dojít.

Konečně podle žalobce neobstojí ani námitka neplatnosti sporné směnky pro rozpor mezi domicilem a místem platebním.

Dovolání žalovaných je přípustné podle ustanovení ; není však důvodné.

Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že pro dovolací přezkum jsou právně bezvýznamné ty dovolací argumenty, jež dovolatelé (coby obsahově nové) uplatnili doplňujícími podáními ze dne 1. února 2012 (doručenými Nejvyššímu soudu 18. října 2012 a 22. října 2012) a ze dne 27. června 2014 (doručeným Nejvyššímu soudu 30. června 2014). Měnit dovolací důvody (a to i kvalitativní změnou dovolací argumentace v rámci již uplatněného dovolacího důvodu) totiž lze jen po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. ) a doplňující podání dovolatelů tuto časovou podmínku nesplňují.

Ve vztahu k dovolateli namítaným vadám řízení Nejvyšší soud zdůrazňuje, že usnesení ze dne 29. června 2011, kterým Okresní soud v Ústí nad Orlicí prohlásil spornou směnku za umořenou, je nepochybně důkazem, jenž mohl být v odvolacím řízení uplatněn, jelikož vznikl (usnesení bylo vydáno) až v průběhu odvolacího řízení (srov. ). Ze stejných důvodů mohl žalobce v odvolacím řízení účinně uplatit také skutečnost, jež měla být tímto usnesením prokázána, tj. samotné umoření sporné směnky; i potud jde nepochybně o skutečnost novou (v době vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně ještě neexistující), která mohla být (v souladu s ustanovením ) v posuzovaném případě způsobilým odvolacím důvodem.

Důvodnou Nejvyšší soud neshledává rovněž argumentaci dovolatelů vycházející z názoru, že odvolací řízení je postiženo vadou i proto, že odvolací soud v rozporu s ustanovením nepřihlédl při hodnocení provedených důkazů k tvrzení druhého a třetího žalovaných o tom, že žalobce měl spornou směnku zničit úmyslně poté, co mu byla uhrazena. Jejím prostřednictvím (jakkoli dovolatelé v této souvislosti odkazují na ustanovení ) dovolatelé ve skutečnosti polemizují se skutkovými závěry napadeného rozhodnutí (a uplatňují tak dovolací důvod podle ustanovení ), z obsahu spisu se však nepodává žádný důvod (k rozsahu námitek, jež jsou uplatnitelné prostřednictvím dovolacího důvodu podle srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pro který by bylo možné usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu v podstatné části oporu v provedeném dokazování nemají. Odvolací soud, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí, tvrzení druhého a třetího žalovaných o úmyslném zničení směnky z důvodu jejího zaplacení nepominul (viz čtvrtá strana rozsudku), s ohledem na výsledky provedeného dokazování však uzavřel, že směnka zaplacena nebyla.

Opodstatněné konečně nejsou ani výhrady dovolatelů, jimiž zpochybňují správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolateli uplatněná argumentace, jíž odůvodňují předestíraný závěr o neplatnosti sporné směnky, nemůže obstát již proto, že vychází z logicky vadného (vzájemně si odporujícího) předpokladu, že platební místo na sporné směnce současně bylo i nebylo určeno (dovolatelé dovozují, že platebního místo směnky nebylo podle obsahu směnečné y výstavcem výslovně určeno, současně však argumentují tím, že k vymezení platebního místa došlo prostřednictvím na směnce vyznačené domicilační doložky). Se zřetelem k závěrům vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. března 2013, sp. zn. , je navíc – ve vazbě na obsah sporné směnky specifikovaný ve výroku usnesení o jejím umoření (srov. též fotokopii směnky založenou na č. l. 10 spisu) – zjevné, že prostřednictvím domicilu bylo v posuzovaném případě platební místo sporné směnky vymezeno a tzv. zákonné platební místo se tudíž uplatnit nemůže.

Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), dovolání podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalovaných bylo zamítnuto a žalobci tak vzniklo vůči žalovaným právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 8. března 2012), která podle ustanovení bodu 7., a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí (z tarifní hodnoty ve výši 10.708.693,47 Kč) částku 48.620,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč ( advokátního tarifu). Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 48.920,- Kč.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. července 2014

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu