Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1175/2014

U S N E S E N Í

V. D.

1. České republiky – Státního pozemkového úřadu

, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a,

2. Lesů České republiky, s. p.,

501 68 Hradec Králové, Přemyslova 1106,

3. Obce Srní

, 341 92 Kašperské Hory – Srní, zastoupené Mgr. Jindřichem Sojkou, advokátem, 339 01 Klatovy, Pražská 119/1, a

4. Správy národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava, příspěvkové organizace

, 385 01 Vimperk II, 1. máje 260/19, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně, podané u soudu 28. 1. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. 12. 2012, č. j. -926. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se určení, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí (identifikovaných označením parcelních čísel a výměrami pozemků i popisnými čísly budov) v katastrálním území S. Bylo také rozhodnuto, že žalovaným se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. 12. 2012, č. j. , potvrzen. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobkyně je povinna nahradit účastníku řízení Obci Srní náklady odvolacího řízení částkou 4.941,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; ve vztahu mezi žalobkyní a účastníky řízení Lesy České republiky a Správou národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal podle ustanovení odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně nelze považovat za důvodné.

Odvolací soud připomínal, že žaloba žalobkyně se týkala rozhodnutí Pozemkového úřadu v Klatovech ze dne 15. 4. 2002, č. j. PÚ 4728/92b, jímž bylo rozhodnuto, že se do vlastnictví žalobkyně nevydávají nemovitosti zapsané ve vložce 1360 zemských desek pro katastrální území V. a P. Žalobkyně se tímto rozhodnutím správního orgánu cítila dotčena na svých právech a uplatnila tedy svůj tvrzený nárok žalobou podle ustanovení a násl. (obsažených v páté části , upravující řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem).

Odvolací soud dále připomínal, že v této právní věci vydal již usnesení ze dne 23. 7. 2012 (sp. zn. Krajského soudu v Plzni), jímž zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 10. 2011 (č. j. -804 Okresního soudu v Klatovech) a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu „nepřezkoumatelnosti závěru soudu prvního stupně, že právní předchůdkyně žalobkyně – M. H. požádala o navrácení veškerých nemovitostí po svých rodičích a prarodičích“.

V daném případě z obsahu spisu právního orgánů, u něhož probíhalo řízení předcházející řízení soudnímu, vyplývalo, že

Okresnímu úřadu v Klatovech bylo dne 2. 10. 1992 doručeno podání M. H. ze dne 30. 9. 1992 (tedy neuplatněné ve lhůtě do 31. 1. 1993 ve smyslu ustanovení ), podepsané i jejím synem V. H. a dcerou V. D.

(tj. žalobkyní v této právní věci sp. zn. Okresního soudu v Klatovech). Tímto podáním M. H.

žádala o navrácení majetku svých rodičů a prarodičů, který byl vyvlastněn v roce 1945, neboť se nacházel v pohraničním pásmu T. a katastrální obce P.y (a byl uveden ve vložce č. 1360 desek zemských pro katastrální území V. a P. jako majetek posledně uváděného knihovníka vlastníka Dr. A. S.).

Odvolací soud dodával svůj závěr, že

„pokud v průběhu řízení před správním orgánem M. H. konkretizovala knihovní vložky pozemkové knihy, v nichž měly být zapsány jí uváděné nemovitostí, bylo možno tyto údaje považovat za upřesnění původního návrhu jen pokud by se tyto nároky týkaly majetku prarodičů a rodičů M. H. v katastrálním území T. a P., pokud by tento majetek byl před přechodem na stát ve vlastnictví prarodičů nebo rodičů M. H.“.

Odvolací soud poukazoval dále na správný závěr soudu prvního stupně, že uplatnila-li M. H. podáním ze dne 30. 9. 1992 nárok na vydání nemovitostí, patřících jejím rodičům a prarodičům, nebylo třeba provádět dokazování ohledně zápisů ve vložkách pozemkové knihy, v nichž byly zapsány nemovitosti ve vlastnictví dalších příbuzných uvedené právní předchůdkyně V. D.

Odvolací soud poukazoval také na to, že ze zjištění učiněných pozemkovým úřadem i soudem prvního stupně vyplývalo, že rodiče M. H. byli V. H. a M. H. Otec M. H. zemřel 23. 4. 1916 v Č.

a jeho jediným jměním ke dni smrti byla pouze pojistka pojišťovacího spolku Slávie, nikoliv však nemovitosti.

Také

ohledně prarodičů M. H. – J. H. a C. H., rozené S., nebyl v zápisech knihovních vložek

pro katastrální území S. a P. (ani pro další katastrální území uváděna M. H.)

zjištěny žádné zápisy o jejich vlastnictví pozemků či jiných nemovitostí.

Byl proto odvolací soud toho názoru, že

žalobkyně V. D. v této právní věci neprokázala, že by osoby, od nichž odvozovala postavení oprávněné osoby podle ustanovení (zákona o půdě) vlastnily v žalobkyní označených katastrálních územích nějaké nemovitosti.

Měl tedy odvolací soud za to, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že Pozemkovým úřadem v Klatovech bylo o žádosti M. H., podané podle zákona o půdě, rozhodnuto správně a žalobu v této právní věci zamítl podle ustanovení ; proto byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen podle ustanovení .

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací osud s poukazem na ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu ze dne 28. 11. 2013 (sp. zn. Krajského soudu v Plzni) byl dne 16. 12. 2013 doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání bylo dne 31. 12. předáno na poště k doručení soudu první stupně, tedy ve lhůtě stanovené v . Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 28. 11. 2013 a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Uvedená dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jejím dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle názoru dovolatelky nesprávné právní posouzení věci soudem tu spočívá v tom, že na projednávanou právní věc nebylo aplikováno ustanovení (tj. že pozemkový úřad zcela rezignoval na svou povinnost poskytnout žadatelům potřebnou pomoc při uplatňování svých restitučních nároků). Ve své žalobě žalobkyně pak v soudním řízení navrhovala, aby soud nahradil svým rozsudkem nesprávné rozhodnutí správního orgánů v plném rozsahu.

Dovolatelka má za to, že žaloba v této právní věci byla podána včas, tj. do jednoho měsíce ode dne, kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 1. 2003, č. j. , o odmítnutí původního opravného prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu.

Dovolatelka dále uváděla, že předložila v tomto soudním řízení soudu pravomocné usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. 11. 1996, podle kterého žalobkyně nabyla v řízení o dědictví nárok na vydání nemovitostí uplatněný podle u Okresního pozemkového úřadu v Klatovech pod č. j. PÚ 4728/92 Fk.

Podle názoru dovolatelky jediným zdrojem pochybností o uplatnění restitučního nároku tu byly vady řízení před pozemkovým úřadem, který se nepostaral o přesné označení nemovitostí, jichž se uplatněný nárok týká.

Právo na vydání nemovitostí bylo uplatněno včas (dne 21l. 10. 1992) u pozemkového úřadu. Nárok tu byl uplatněn podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 2298/1991 Sb. a ; nárok na vydání nemovitostí uplatnila pouze M. H., právní předchůdkyně nynější žalobkyně V. D., takže žalobkyni musí být vydány, podle názoru dovolatelky, v žalobě uvedené nemovitosti celé (srov. a ).

Dovolatelka dále uváděla, že z údajů obsažených v pozemkové knize vyplývá, že majetek, na nějž uplatnila nárok M. H., právní předchůdkyně žalobkyně V. D., byl konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.; důvodem vydání majetku je tedy zestátnění vykonané bez vyplacení náhrady podle zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech ( ). U nemovitostí, s nimiž stát začal v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 nějakým způsobem nakládat, dovozovala dovolatelka, jde tedy o převzetí nemovitostí bez právního důvodu (viz ). Dovolatelka má proto za to, že její žalobě mělo být vyhověno „alespoň v tom rozsahu po prvním, druhém a třetím žalovaným, neboť tito žalovaní proti nárokům žalobkyně netvrdili žádné rozhodné skutečnosti, ani neoznačovali žádné důkazy svědčící proti nárokům žalobkyně“.

Dovolatelka vytýkala soudu prvního stupně, že neposuzoval přechod majetku z rodičů a prarodičů M. H. do vlastnictví státu za prokázaný „hodnověrně“, „bez jakýchkoli pochyb“, ačkoliv se jména uvedených osob jako jména posledních knihovních vlastníků v knihovních vložkách vyskytovala (soud namítal pouze, že údaje o zapisovaných osobách nebyly opatřovány žádným jednoznačným identifikátorem a že jejich příjmení byla zapisována při použití jiné transkripce). Rozhodnutí soudu prvního stupně proto spočívalo na základě naprosto nedostatečně zjištěného skutkového stavu a zdrojem „jednoznačného neprokázání“ žalobního nároku byla tedy pro soud prvního stupně „pouze úroveň tehdejších zápisů v pozemkové knize“. Přestože odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že „žalobkyně neprokázala, že osoby, od nichž žalobkyně odvozovala postavení oprávněné osoby podle , vlastnily nějaké nemovitosti, za správný, a to bez přihlížení k tomu, že při posuzování nároku žalobkyně chyběla pouze pomoc dotčených orgánů státní správy a právnických osob, na které přešlo vlastnické a užívací právo, třebaže k poskytnutí takové pomoci jsou uvedené subjekty povinny podle ustanovení Podle názoru dovolatelky „odvolací soud tato ustanovení neaplikoval vůbec a proto jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, jak je o tom dovolatelka přesvědčena.

Přípustnost dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 11. 2013 (sp. zn. Krajského soudu v Plzni) bylo tu třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (není-li v stanoveno jinak), kterým se odvolací soud řízení končí, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

K nesprávnému právnímu posouzení věci soudem dochází tehdy, jestliže soud projedná právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou samy o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených v . Dovolacím důvodem nemohou být ani vady a omyly při hodnocení důkazů ( ), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která naopak z obsahu spisu vyplývá.

Odvolací soud posoudil v daném případě projednávanou právní věc, jak sám uváděl, podle ustanovení , a , která se nepochybně na projednávanou právní věc vztahovala.

Co do zjištění skutkového stavu věci vycházel odvolací soud ze závěru (viz str. 7 rozsudku odvolacího soudu), že „žalobkyně neprokázala, že by osoby, od nichž žalobkyně odvozovala postavení oprávněné osoby podle ustanovení (zákona o půdě) vlastnily v žalobkyní uváděných katastrálních územích nějaké nemovitosti;“ k tomuto závěru dospěl odvolací soud na základě obsahu zjištěných knihovních vložek, a zejména že by v nich uváděné osoby byly prarodiči Matyldy Haškové, právní předchůdkyně žalobkyně V. D.

Dovolatelka ve svém dovolání ze dne 31. 12. 2013 nedokládala a ani neuváděla nic o tom, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 28. 11. 2013 řešil některou právní otázku hmotného či procesního práva s odchýlením se od ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu, ani že by tu v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena některá konkrétně uvedená právní otázka, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo která by byla rozhodována dovolacím soudem rozdílně, případně že by tu šlo o okolnosti případu, při nichž by řešena právní otázka měla být posouzena jinak než dovolacím soudem již vyřešena právní otázka, Dovolatelka namítala v podstatě jen nesprávnost skutkových zjištění soudů obou stupňů v této právní věci, a dále to, že v daném případě nebylo ve správním i soudním řízení aplikováno (viz str. 2 dovolání dovolatelky) ustanovení , tedy že při posuzování nároku domnělé oprávněné osoby orgány státní správy a právnické osoby, na které přešlo vlastnické užívací k nemovitostem, neposkytovaly tomu, kdo tvrdí, že je oprávněnou osobou, pomoc zejména tím, že by jí poskytovaly údaje o nemovitostech např. kopie listin i jiné prostředky, jež mohou přispět k objasnění věci.

Dovolací soud k tomu připomíná, že dikce zákona ovšem dovolacímu soudu neumožňuje přezkoumávat a korigovat správnost skutkových zjištění nalézacích soudů, pročež výtky v tomto směru nelze pokládat za způsobilé přivodit přípustnost podaného dovolání.

Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by dovolání dovolatelky splňovalo kogentně stanovené zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, jak jsou uvedený v .

Nezbylo tedy dovolacím soudu než přikročit podle ustanovení svým usnesením ( ) k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žádnému z dalších účastníků řízení v tomto dovolacím řízení doložené náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řízení.

V Brně dne 15. července 2014 JUDr. Josef Rakovský

předseda senátu