Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 436/2014

30 Cdo 436/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce A. Ž., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, advokátem se sídlem v Hořovicích, Husovo nám. 65, proti žalovaným 1)České republice – Vězeňské službě ČR, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, 2) APACK, spol. s r.o., se sídlem v Horce u Staré Paky 22, zastoupené JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Nové Pace, K.J. Erbena 1266 a 3) IMP Jičín, spol. s r.o., se sídlem v Robousech 193 o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011, č. j. - 355, takto:

Stručné odůvodnění( ):

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. září 2010, č.j. -317, výroky I., III. a V. zamítl žalobu, pokud se jí žalobce domáhal, aby mu každý ze žalovaných byl povinen zaslat písemnou omluvu a zaplatit požadované částky v souvislosti s tvrzeným neoprávněným zásahem do jeho práv na ochranu důstojnosti zaměstnance na pracovišti Věznice Valdice u Jičína. Soud prvního stupně věc posuzoval podle ustanovení a 13 (dále jen „ “) a uvedl, že nedošlo k tvrzené diskriminaci žalobce, protože odsouzené osoby nelze považovat za zaměstnance podle pracovněprávních předpisů a neoprávněným zásahem do osobnostních práv těchto osob by mohlo být pouze jednání odporující příslušným ustanovením , o výkonu trestu odnětí svobody. Žalobce podle názoru soudu neprokázal, že by se konkrétní zaměstnanci žalovaných dopouštěli vůči němu jednání v rozporu s ustanoveními citovaného zákona.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. listopadu 2011, č. j. – 355, v rozsahu zamítnutí žaloby o požadované omluvy rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; jinak ho zrušil a věc ve zbývajícím rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Část výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen, odvolací soud odůvodnil tím, že soud prvního stupně neprovedl žalobcem navrhované důkazy. Výrok, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně naopak potvrzen, vycházel z úvahy odvolacího soudu, že znění požadovaných omluv je formulováno jen obecně a nevyplývá z nich, za jaké konkrétní jednání by měly být poskytnuty. Pokud z jejich navrhovaného znění vyplývá požadavek na omluvu za jeho zaměstnávání při absenci sepsání pracovní smlouvy, nebylo toto možné akceptovat i proto, že poměry zaměstnávání osob ve výkonu trestu odnětí svobody se neřídí ustanoveními , nýbrž zákonem o výkonu trestu odnětí svobody.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení (dále jen „ “). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že nalézací i odvolací soud učinily nesprávná skutková zjištění a na jejich základě došly k nesprávným právním závěrům. Soudům obou stupňů, a zejména soudu odvolacímu, vytýká, že zamítl žalobu na požadované omluvy, aniž dal žalobci možnost upravit jejich znění tak, jak by to bylo pro celý proces potřebné. Domnívá se, že tím došlo k porušení žalobcova práva na spravedlivý soudní proces. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soud zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se vyjádřila první žalovaná, která považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle ve znění účinném do 31. prosince 2012. Uvážil dále, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení , stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením , a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením Dovolání však není v této věci přípustné podle ustanovení a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení

Z obsahu dovolání je zřejmé ( ), že dovolatel nepřípustně uplatnil dovolací důvod ve smyslu (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze, neboť podle , věty za středníkem , se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a nepřihlíží.

Pokud žalobce ve svém dovolání nominálně odkazuje na dovolací důvod ve smyslu ustanovení , pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takovou situaci jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Jestliže však dovolatel nevymezil ve svém dovolání právní otázku, která by odůvodňovala napadený rozsudek klasifikovat jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, nelze s přihlédnutím k již vyloženému dovodit, že by tak byla založena přípustnost dovolání podle ustanovení Dovolání proto bylo odmítnuto jako nepřípustné podle ve spojení s téhož zákona.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta první ve spojení s a , neboť dovolatel nemá na jejich náhradu nárok, zatímco žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. června 2014

JUDr. Pavel P a v l í k

předseda senátu