Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Tdo 598/2014

8 Tdo 598/2014-21

U S N E S E N Í

J. T.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

s e

dovolání obviněného J. T.

o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. , uznal obviněného J. T. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že

„dne 27. 7. 2011 na adrese Č.B., okres K., ulice V., s cílem získat pro sebe na úkor poškozené neoprávněné majetkové obohacení, požádal poškozenou E. H. o finanční půjčku ve výši 50.000,- Kč, kterou se zavázal vrátit nejpozději 27. 10. 2011, k jeho žádosti mu poškozená ve dvou splátkách předala požadovanou částku, a to dne 27. 7. 2011 na S., v P., částku ve výši 30.000,- Kč, a dne 28. 7. 2011 v místě svého trvalého bydliště částku ve výši 20.000,- Kč, přičemž obviněný takto jednal, ačkoliv vzhledem ke své neutěšené majetkové a finanční situaci, s níž byl seznámen, kdy byl bez jakéhokoliv majetku, jeho čistý měsíční příjem činil cca 7.100,- Kč a většímu počtu svých věřitelů dlužil delší dobu po splatnosti celkovou částku ve výši nejméně 396.000,- Kč, nemohl mít a ani neměl v úmyslu zapůjčené finanční prostředky v době splatnosti vrátit, což následně skutečně neučinil, čímž poškozené E. H., v Č. B., trvale bytem V., Č. B., způsobil škodu ve výši 50.000,- Kč“.

Takto popsané jednání soud právně kvalifikoval jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a uložil mu za tento přečin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 28. 11. 2012, č. j. -24, podle § 209 odst. 3 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud současně zrušil výrok o trestu z výše citovaného trestního příkazu Okresního soudu v Kutné Hoře, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Konečně soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené E. H. v Č. B., trvale bytem V., Č. B., na náhradě škody částku 40.000,- Kč.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. , tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Keřta proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a

l

) tr. ř.

Dovolatel poté, co zrekapituloval obsah rozhodnutí obou soudů nižších instancí, souhrnně k oběma uplatněným dovolacím důvodům uvedl, že ačkoliv před odvolacím soudem odkázal na písemné odůvodnění odvolání a ústně uvedl další skutečnosti na podporu svých tvrzení, není v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu o nich zmínka (zejména o skutečnostech vyvracejících jeho údajnou neutěšenou majetkovou a finanční situaci, když tvrdil, že měl v rozhodné době pohledávky u třetích osob ve značném rozsahu a měl kupce na motorové vozidlo zn. Mercedes Benz 220D a navrhoval, aby soud tohoto kupce vyslechl). Právě těmito skutečnostmi chtěl vyvrátit podanou obžalobu a závěry soudu prvního stupně.

Obviněný dále namítl, že v záhlaví usnesení odvolacího soudu je uvedeno, že odvolací soud rozhodl v neveřejném zasedání, ačkoli je přesvědčen, že se jednalo o zasedání veřejné, neboť v soudní síni byla přítomna veřejnost (konkrétně P. K., která průběh řízení sledovala). Vyslovil rovněž názor, že v daném případě odvolací soud ani nemohl rozhodnout v neveřejném zasedání, neboť o odvolání zásadně rozhoduje v zasedání veřejném (v neveřejném zasedání může učinit rozhodnutí jen podle § 253, § 255 a § 257 a podle § 258 odst. 1 tr. ř., je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání, což však nebyl jeho případ).

K meritu věci dovolatel uvedl, že neměl v úmyslu poškozenou podvést a peníze jí nevrátit, když jí z dlužné částky sám uhradil 10.000,- Kč. Nesouhlasil se závěrem soudů, že v době, kdy si peníze od poškozené půjčoval, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že ve stanovené době tyto peníze nemůže vrátit a že tak jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu. Proto nesouhlasil ani s právní kvalifikací popsaného skutku a vyjádřil názor, že soudy pochybily, pokud věc kvalifikovaly jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

Obviněný vyslovil rovněž nesouhlas s druhem a především výměrou uloženého trestu odnětí svobody, kterou považoval za nepřiměřeně vysokou (byla prý stanovena v rozporu se zákonnými ustanoveními, byť v jejich rámci, a nerozumí tomu, proč mu nebyl uložen trest na samotné dolní hranici trestní sazby).

Dovolatel své podání uzavřel námitkou, že oba soudy nižších stupňů při svém rozhodování porušily § 2 odst. 6 tr. ř., neboť jimi provedené hodnocení důkazů tomuto ustanovení neodpovídá, jejich hodnotící závěry nejsou v rozhodnutích vyjádřeny způsobem odpovídajícím § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. Odvolacímu soudu rovněž vytknul, že nerozvedl logicky své úvahy při hodnocení důkazů, nepoukázal na všechny skutečnosti zdůvodňující neakceptování jeho obhajoby a zčásti ji opomněl.

V závěru svého podání proto obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, které by mělo znít, tak, že se zprošťuje obžaloby.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.

l

) tr. ř., mohl tak učinit pouze v alternativě „

bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k)“

.

Podle státní zástupkyně je však pro dovolání obviněného stěžejním dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci uplatnil jedinou relevantní námitku spočívající v názoru, že nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť na poškozené podvodně finanční prostředky nevylákal a nebyl tak dán podvodný rámec půjčky. Tuto námitku ovšem státní zástupkyně označila za zjevně neopodstatněnou, neboť z tzv. právní věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku je zřejmé, že oba soudy považovaly za naplněné ty znaky uvedeného přečinu, které spočívají v tom, že obviněný

sebe obohatil tím, že uvedl jiného v omyl a způsobil tak na cizím majetku větší škodu

. Přitom skutkový stav tak, jak byl zjištěn oběma soudy, s těmito znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku evidentně koresponduje. Podvodný úmysl obviněného je podložený provedeným dokazováním. Směrodatným údajem je zjištění jeho finanční situace v rozhodné době, neboť ta svědčí o tom, že neměl reálnou možnost v ujednané době splatnosti dluh zaplatit, což koresponduje i s jeho následným jednáním, neboť nikdy neprojevil úsilí dluh uhradit. To, že obviněný podvodný úmysl popíral a nadále popírá, není směrodatné, neboť okolnosti subjektivního charakteru je možné dokazovat i nepřímo, a to z okolností objektivní povahy. Jestliže obviněný tvrdí, že jeho finanční situace nebyla taková, jak ji líčí ve svých rozhodnutích soudy, pak je třeba zdůraznit, že jde o námitky skutkové.

Podle státní zástupkyně nelze pod obviněným zvolené dovolací důvody zahrnout ani výhrady proti výroku o trestu. Tyto námitky neodpovídají dovolacímu důvodu, jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Jestliže dovolatelova argumentace obsažená v textu jeho podání směřuje proti nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu spatřované v jeho výměře, není tím naplněn žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Z těchto důvodů státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g)

[

§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.

]

, bylo podáno osobou oprávněnou

[

§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.

]

, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až

l

) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Z logiky věci je třeba zmínit nejprve dovolací důvod podle

§ 265b odst. 1 písm.

l

) tr. ř.

, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí

(prvá alternativa)

nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k)

(druhá alternativa)

.

Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Dovolatel uplatnil jako další dovolací důvod podle

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

, který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. , , , ). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu je zjevné, že naprostá většina dovolatelových námitek se s tímto dovolacím důvodem míjela, resp. nebyla uplatněna relevantně. Bylo tomu tak v prvé řadě tehdy, pokud dovolatel ve svém podání namítal, že v záhlaví usnesení odvolacího soudu je uvedeno, že soud rozhodl v neveřejném zasedání, ačkoli je zřejmé, že před soudem druhého stupně se konalo zasedání veřejné. Je-li totiž v usnesení odvolacího soudu skutečně uvedeno, že rozhodl v neveřejném zasedání, jedná se pouze o písařskou chybu, resp. jinou zřejmou nesprávnost, jejíž případné odstranění není řešeno ustanoveními trestního řádu reglementujícími dovolání (nápravu však může zjednat bez větších problémů sám odvolací soud postupem podle § 131 odst. 1 tr. ř. s ohledem na ustanovení § 138 tr. ř.).

Nejinak tomu bylo tehdy, pokud dovolatel namítal, že odvolacímu soudu překládal jak písemně tak ústně další důkazní návrhy vyvracející jeho údajně neutěšenou majetkovou a finanční situaci. Taková námitka je totiž výhradou směřující do rozsahu provedeného dokazování a potažmo do oblasti skutkových zjištění, která se dovolatel snažil zpochybnit, a proto Nejvyššímu soudu nepřísluší revidovat úplnost dokazování, přesvědčivost hodnocení provedených důkazů a správnost skutkových zjištění.

Obdobně se Nejvyšší soud musel postavit k dovolatelovým námitkám, že oba soudy nižších instancí při svém rozhodování porušily ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř., resp. že odvolací soud nerozvedl logicky své úvahy při hodnocení důkazů, nepoukázal na všechny skutečnosti zdůvodňující neakceptování jeho obhajoby a zčásti ji opomněl. Také tyto námitky měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, takže obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněných důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a

l

) tr. ř. za relevantní. A protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. , ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. aj.).

Už vůbec nebylo možné pod obviněným zvolené dovolací důvody zahrnout jeho výhrady proti výroku o druhu a především výměře uloženého trestu. Tyto námitky neodpovídají žádnému důvodu dovolání, dokonce ani speciálnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž by bylo možno v případech tam stanovených výrok o trestu zpochybnit.

Lze tak uzavřít, že pokud by obviněný uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Dovolatel však uplatnil i další námitky, které již lze – byť s jistou mírou tolerance – v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označit za relevantní. Bylo tomu tak tehdy, pokud tvrdil, že v předchozím řízení mu soudy neprokázaly podvodný úmysl, resp. že u něho absentovala subjektivní stránka trestného činu podvodu se podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku.

Tyto námitky, jakkoliv relevantně uplatněné, však Nejvyšší soud považoval za zjevně neopodstatněné.

K tomu je zapotřebí (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí,

„kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou“.

Z hlediska subjektivní stránky se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl, přičemž postačí úmysl eventuální [srov. ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) a písm. b) tr. zákoníku].

Oba soudy nižších stupňů se řádným objasněním právě subjektivní stránky tohoto trestného činu pečlivě zabývaly. Na základě posouzení obsahu jejich rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že podvodný úmysl obviněného je v nich řádně popsán a zdůvodněn relevantními skutečnostmi. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo,

že obviněný si od poškozené půjčoval finanční částku 50.000,- Kč v době, kdy dlužil více věřitelům delší dobu po splatnosti částku řádově ve výši několika set tisíc Kč (nejméně 396.000,- Kč), neměl jakýkoliv majetek a jeho čistý měsíční příjem činil 7.100,- Kč. Právě toto zjištění finanční situace obviněného bylo rozhodné pro posouzení jeho podvodného úmyslu. Obviněný evidentně neměl reálnou možnost celou dlužnou částku v ujednané době splatit, což odpovídá i jeho následnému jednání, když neprojevil ochotu dluh uhradit. Pokud část půjčené finanční částky ve výši 10.000,- Kč poškozené přece jen vrátil, učinil tak až dlouho po době splatnosti a po jejích opakovaných urgencích, tedy nikoli řádně, včas, z vlastní iniciativy a v plné výši. Na správnosti závěru obou soudů nižších instancí o podvodném jednání obviněného nemůže nic změnit ani jeho tvrzení, že měl v rozhodné době u třetích osob jisté pohledávky a kupce na motorové vozidlo, neboť v případě, že by tomu tak skutečně bylo, mohl a měl dlužnou částku poškozené uhradit (nehledě na to, že uvedené tvrzení je námitkou skutkovou, a proto z hlediska přezkumné činnosti dovolacího soudu irelevantní).

Zjištěný skutkový stav bez pochybností ukazuje na to, že úmyslem obviněného [přinejmenším nepřímým ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] bylo od počátku obohatit se podvodným jednáním na úkor poškozené. O naplnění zákonem požadované subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku proto není pochyb. Soudy zvolená právní kvalifikace jednání obviněného je proto správná a zákonná.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je považoval za zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku učinil podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně navrhl podle § 265h odst. 3 tr. ř. Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud se takovým podnětem nemohl zabývat. Předseda senátu Okresního soudu v Kolíně takový návrh podle citovaného ustanovení neučinil a předseda senátu Nejvyššího soudu pro případný postup podle § 265

o

odst. 1 tr. ř. zákonné podmínky neshledal.

Poučení:

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. května 2014

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a