Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3693/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Lenky Dopitové a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobkyně Biopotraviny s.r.o., IČ: 25249789, se sídlem ve Velkém Šenově, Brtnická 595, zastoupené Mgr. Evou Urbanovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze, Finská 577/5, proti žalovanému Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu, se sídlem v Praze, Ve Smečkách 33, o zaplacení 1.980.265,39 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2013, č. j. - 81, takto:

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhá na žalovaném zaplacení částky 1.980.265,39 Kč jako nedoplatku tzv. kompenzačních plateb. Podle žalobkyně žalovaný při jejich vyplácení za roky 2007 a 2008 vycházel z nesprávného směnného kurzu mezi EUR a CZK, v důsledku čehož byla žalobkyni vyplacena nižší částka, než jí náležela.

Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) napadeným usnesením potvrdil usnesení Městského soudu v Praze (dále „soud prvního stupně“) ze dne 19. 12. 2012, č. j. - 71, kterým bylo řízení zastaveno, pouze je změnil tak, že se věc po nabytí právní moci postupuje žalovanému.

Podle odvolacího soudu se mezi žalobkyní a žalovaným v projednávané věci nejedná o soukromoprávní vztah, neboť plnění poskytuje orgán veřejné správy, který zde vystupuje jako nadřazený subjekt rozhodující o přidělení či nepřidělení kompenzačních plateb a jejich výši. Žalovaný není tedy v postavení podnikatele a na jeho rozhodování se vztahuje . Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je nutné řízení zastavit, nicméně nikoli na základě (protože není dána věcná příslušnost správních soudů), ale podle , neboť dospěl k závěru, že není dána pravomoc soudů, ale příslušným orgánem k rozhodnutí je žalovaný.

Žalobkyně napadla usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že Nejvyšší soud dosud nevyřešil otázku charakteru kompenzačních plateb a existenci smluvního vztahu mezi žalobcem a žalovaným při jejich poskytování a související možnost uplatnění přímého nároku žalobcem vůči žalovanému u civilních soudů. Podle žalobkyně vyplývá její nárok na kompenzační platby z přímo použitelného nařízení Rady (ES) č. 1698/2005, o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova. Ve smyslu tohoto nařízení je nutno hledět na vztah mezi žalobkyní a žalovaným jako na smluvní vztah. Příslušné orgány EU taktéž používají smluvní terminologii – hovoří o tzv. agro-environmentálních smlouvách. Typově jde o smlouvu mezi státem a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, jež se týká uspokojování veřejných potřeb ve smyslu § 261 odst. 2 obchodního zákoníku. Veřejnou potřebou je v daném případě obhospodařování zemědělské půdy ekologickým způsobem, respektive obhospodařování zemědělské půdy v méně příznivých oblastech. Podle žalobkyně nemá žalovaný v daném případě vrchnostenské postavení. Možnost kontrol a sankcí je součástí zmíněného smluvního rámce, který žalobkyně dobrovolně akceptovala. K rozhodnutí v této věci mají proto podle žalobkyně pravomoc soudy v občanském soudním řízení podle .

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že se jedná o veřejnoprávní vztah vyplývající z veřejnoprávního rozhodnutí vydaného v oblasti veřejné správy orgánem, kterému bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Není tak dána pravomoc civilních soudů podle . Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. ), dále jen „“.

Dovolání v otázce pravomoci soudů věc rozhodnout je přípustné podle , neboť odvolací soud postupoval odlišně oproti v mezidobí přijaté judikatuře Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. (dostupné z www.nsoud.cz).

V uvedeném rozhodnutí vyšel Nejvyšší soud z usnesení zvláštního senátu ze dne 20. 2. 2014, č. j. - 7 (dostupném z www.nssoud.cz), který řešil v typově obdobném případu otázku pravomoci soudů věc projednat a rozhodnout. Zvláštní senát v tomto usnesení konstatoval, že řízení před civilními i správními soudy je ovládáno zásadou dispoziční. Je tedy primárně na žalobkyni, jakým způsobem se rozhodne hájit svá práva. Soudy nemohou žalobkyní zvolený způsob obrany libovolně měnit či nahrazovat, byť by existovaly vhodnější a ve výsledku úspěšnější cesty, jakými se žalobkyně může domoci svých práv. Zvláštní senát tak vycházel z toho, že žalobkyně netvrdila, že by byla zkrácena na svých právech úkonem správního orgánu, ale domáhala se zaplacení konkrétní finanční částky, kterou jí z důvodu vadného přepočtu kurzu české koruny měl žalovaný zaplatit jako kompenzační platbu. Dovodil proto, že se jedná o soukromoprávní spor, k jehož projednání a rozhodnutí je příslušný soud v občanském soudním řízení.

Nejvyšší soud se ve výše uvedeném usnesení se závěry zvláštního senátu ztotožnil a shledal je plně aplikovatelnými v daném případě; zejména na základě toho, že se žalobkyně taktéž domáhala konkrétní finanční částky na žalovaném, nikoli zrušení příslušného správního rozhodnutí. Proto uzavřel, že soudy v civilním soudnictví jsou příslušnými k projednání předmětné žaloby.

S ohledem na prakticky totožné okolnosti jsou podle Nejvyššího soudu výše uvedené závěry použitelné i v nyní posuzovaném případě.

Protože odvolací soud dospěl ve svém rozhodnutí k odlišným závěrům než ve výše uvedených usneseních zvláštní senát a následně Nejvyšší soud, zrušil Nejvyšší soud podle dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, a to včetně navazujících výroků. Protože důvod pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně (který dospěl k závěru, že civilní soudy nejsou věcně příslušnými), zrušil Nejvyšší soud v celém rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( ).

Soudy jsou v dalším řízení vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí (, část věty první za středníkem, ve spojení s ). Jejich prvořadým úkolem bude posouzení podmínek řízení ve smyslu

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. června 2014

JUDr. Pavel S i m o n

předseda senátu