Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 604/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lenky Dopitové v exekuční věci oprávněné společnosti Creatis, a.s., se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 6, identifikační číslo osoby 00553166, zastoupené Jiřím Trubačem, bytem v Praze 1, Zámecké schody 8, proti povinné Ing. V. H., zastoupené JUDr. Ing. Františkem Fílou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5 – Zbraslavi, K Radotínu č. 15, pro částku 433.205,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. , o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze z 23. září 2013, č.j. -188, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 11. února 2009, č.j. – 46, jímž okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že námitka nedostatku aktivní legitimace oprávněné, odůvodněná tvrzením, že již od roku 2002, tedy od doby před vydáním exekučního titulu (z 3. dubna 2007) není vlastníkem vymáhané pohledávky oprávněná, nýbrž – na základě postupní smlouvy – společnost Alia Trade s.r.o., je svým obsahem kritikou věcné nesprávnosti exekučního titulu. K uzavření nové písemné postupní smlouvy se všemi náležitostmi podle ustanovení mezi oprávněnou a společností Alia Trade s.r.o. po vydání exekučního titulu (rozsudku Vrchního soudu v Praze z 3. dubna 2007, č.j. 6 cmo 403/2005-271, pravomocného 9. května téhož roku) nedošlo, oprávněná má tedy stále aktivní věcnou legitimaci k vymáhání jí v nalézacím řízení přisouzené pohledávky.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení (odvolací soud se v napadeném rozhodnutí podle jejího názoru odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, zejména závěrů přijatých v rozhodnutích sp. zn. , a ), povinná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle spatřuje v nesprávném posouzení „otázky vlastnického práva k exekvované pohledávce“ a v tom, že „se odvolací soud nesprávně vypořádal s návrhem povinné na zastavení exekuce, když v nalézacím řízení došlo k procesní vadě, kterou v řízení exekučním již není možno napravit.“ O tom, že vlastníkem vymáhané pohledávky je na základě dosud platné postupní smlouvy z 2. ledna 2002 společnost Alia Trade s.r.o., je ostatně přesvědčena nejen tato společnost, ale i samotná oprávněná, jak to plyne z přednesu jejího zástupce J. T. při odvolacím jednání 23. září 2013.

Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného, případně jeho zamítnutí a odkázala na odůvodnění rozsudku z 9.12.2009, sp. zn. , publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2010, v němž Velký senát Nejvyššího soudu výslovně uzavřel, že pro právní postavení dlužníka není rozhodné, zda k postoupení pohledávky ve skutečnosti došlo, nýbrž to, zda postupovaný dluh existuje (pročež jsou mu zachovány námitky proti pohledávce, které mohl uplatnit v době postoupení - § 529 odst. 1 obč. zák.), že tedy není jeho věcí, kdo jej vymáhá, takže má dluh splnit podle pokynů věřitele, zatímco otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem.

Nejvyšší soud, jenž dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. a část první, čl. II, bod 2. ), se zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V usnesení z 31. 10. 2002, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 17/2003, jehož závěry platí v daném případě obdobně, neboť znění ustanovení a 4 exekučního řádu je totožné se zněním ustanovení a 2 , Nejvyšší soud judikoval, že k přechodu povinnosti nebo práva lze ve smyslu přihlédnout pouze tehdy, jestliže k němu došlo až poté, co bylo vykonávané rozhodnutí vydáno; stalo-li se tak předtím, aniž byla tato skutečnost v nalézacím řízení zohledněna – a to v dovolání tvrdí i samotná povinná, navíc s odkazem na výše citovaný judikát sp. zn. – jde o procesní vadu, kterou v řízení exekučním není možno napravit. Stejný názor zastává i právní teorie (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. II., -376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2113 s., vysvětl. 2).

Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. v usnesení z 26.1.2009, sp. zn. , nebo ze 17. 9.2009, sp. zn. ) vysvětlil, že na procesní bázi jsou účastníci exekučního řízení ustanovením (oprávněným je ten, kdo podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, resp. kdo se v něm jako takový označil, povinným je ten, proti komu oprávněný návrh na nařízení exekuce rozhodnutí směřuje, tj. koho uvedl jako osobu, proti níž má být exekučním titulem uložená povinnost vymožena). Od takto pojaté procesní legitimace je nutno odlišovat věcnou (materiální) aktivní legitimaci oprávněného a věcnou (materiální) pasivní legitimaci povinného. Jejím zdrojem (pramenem) je v první řadě samotné rozhodnutí nebo jiný titul, jehož výkon se navrhuje. Aktivně legitimován je ten (procesně) oprávněný, jemuž svědčí právo z rozhodnutí nebo jiného titulu, a pasivně legitimován ten (procesně) povinný, kterému je tímto rozhodnutím nebo jiným titulem uložena povinnost. Je-li osoba, jíž byla exekučním titulem přisouzena pohledávka – a tak je tomu v souzené věci – totožná s (procesně legitimovaným) oprávněným, nevznikají při posouzení její věcné legitimace pochybnosti; ta totiž vyplývá bezprostředně z exekučního titulu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26.1.2009, sp. zn. ).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud – aniž se věcně zabýval dalšími, pro rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce nerelevantními námitkami a nepřiléhavými odkazy na obchodněprávní judikaturu – dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 odmítl.

O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne25. června 2014

JUDr. Vladimír M i k u š e k

předseda senátu