Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2076/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Home Credit a.s., se sídlem v Brně, Nové sady 996/25, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 26 97 86 36, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13, proti žalovaným 1) G. B., a 2) J. B., zastoupenému JUDr. Lubomírem Rokytou, advokátem se sídlem v Bílovci, Slezské náměstí 14/37, o zaplacení částky 19.719,43 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. května 2013, č. j. -82, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. dubna 2012, č. j. -60, uložil žalovanému 1) zaplatit žalobkyni částku 6.081,02 Kč se 7,5% úrokem od 5. ledna 2002 do zaplacení [výrok I.], žalovanému 2) uložil zaplatit žalobkyni částku 14.094,86 Kč se 7,5% úrokem od 5. ledna 2002 do zaplacení [výrok II.] a rozhodl o nákladech řízení [výroky III. a IV.].

K odvolání žalovaného 2) Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. [první výrok], změnil jej ve výroku o nákladech řízení ve vztahu k žalovanému 2) [druhý výrok] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu k tomuto žalovanému [třetí výrok].

Odvolací soud vyšel z toho, že mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaných J. B. (dále jen „dlužník“) byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla dlužníku úvěr ve výši 19.838,50 Kč. Dlužník zemřel a na základě ujednání ve smlouvě o úvěru se stal úvěr předčasně splatný. Podle usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. září 2002, sp. zn. , Nd 37/2002, nabyl žalovaný 1) z dědictví 30,14 % a žalovaný 2) 69,86 %. S ohledem na ustanovení , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) považoval odvolací soud za správné posouzení odpovědnosti žalovaných jakožto dědiců soudem prvního stupně za dluh dlužníka ze smlouvy o úvěru. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2004, sp. zn. , in www.nsoud.cz, nepovažoval za důvodnou námitku žalovaného 2), neboť žalobkyně jako věřitelka nebyla účastnicí dědického řízení a k dohodě dědiců o vypořádání dědictví nedala souhlas. Jestliže rozhodnutí soudu učiněné podle ustanovení obč. zák. není v souladu s dohodou v dědickém řízení, je na žalovaných, aby následným vyrovnáním uzavřenou dohodu mezi sebou naplnili.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení (dále jen „“) a uplatňuje předpoklad přípustnosti, podle něhož má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle názoru dovolatele je dohoda dědiců závazná nejen pro účastníky dohody navzájem, ale i pro jiné subjekty, tedy pro věřitele, a má přednost před zákonnou úpravou. Oproti zjištění soudů nižších stupňů tvrdí, že žalobkyně byla účastnicí dědického řízení a proti uzavření dohody nic nenamítala, byť měla právo se vyjádřit.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož dohoda dědiců, v níž upravili odpovědnost za dluhy zůstavitele odlišně od právní úpravy této odpovědnosti v § 470 obč. zák. bez souhlasu věřitelů, zavazuje jen dědice, z nichž každý odpovídá i nadále za dluhy zůstavitele podle poměru daného ustanovením § 470 odst. 2 obč. zák.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 17. února 2005, sp. zn. (jenž je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách a na nějž správně odkázal soud prvního stupně), dovodil, že dohoda o vypořádání dědictví upravuje jen právní vztahy mezi dědici navzájem a nemůže se týkat (a ovlivnit práva) třetích osob, zejména zůstavitelových věřitelů. Dohoda dědiců, v níž by upravili odpovědnost za dluhy zůstavitele odlišně od právní úpravy této odpovědnosti v § 470 obč. zák. bez souhlasu věřitelů, by zavazovala jen dědice, z nichž každý by odpovídal i nadále za dluhy zůstavitele podle poměru daného ustanovením § 470 odst. 2 obč. zák. Tento závěr vychází ze starší judikatury, konkrétně ze závěrů rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. prosince 1974, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975. Jde proto již o ustálenou judikaturu a Nejvyšší soud neshledává důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Zpochybňuje-li dovolatel závěr odvolacího soudu tvrzením, že žalobkyně byla účastnicí dědického řízení a proti uzavření dohody nic nenamítala, jde o polemiku se skutkovým stavem věci, na němž právní posouzení odvolacího soudu spočívá. Tuto výhradu nelze podřadit pod přípustný dovolací důvod podle ustanovení a dovolací soud k ní nemohl přihlédnout.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 2) podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. června 2014

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu