Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1007/2014

22

Cdo 1007/2014

ROZSUDEK

a) K. K.

,

b) M. K.

, obou zastoupených Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 23, proti žalovaným:

1) obci Javor

, se sídlem v Janovicích nad Úhlavou, Javor 38, IČO: 00573531,

2) J. H.

, oběma zastoupeným JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Klatovech I, Randova 204, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. října 2013, č. j. -182, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. ledna 2014, č. j. -191, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. října 2013, č. j -182, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. ledna 2014, č. j. -191, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. října 2012, č. j. -139,

se ruší

a věc

se vrací

Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali na žalovaných vydání projektové dokumentace na výstavbu rodinného domu v obci J., část L., nazvanou ,,RD K.-L., návrh III. 2007“ zpracované v březnu 2007 Ing. arch. Lukášem Matějovským, autorizovaným architektem ČKA 00564 společnosti ATELIER M, s. r. o, IČO: 26697742, se sídlem v Praze 6 - Bubenči, Šc. Armády 370/9 (dále jen ,,předmětná projektová dokumentace“ nebo „studie“).

Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. října 2012, č. j. -139, návrh žalobců na vydání předmětné projektové dokumentace ve výroku I. zamítl. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně uvedl, že bylo na žalobcích, aby tvrdili a prokázali své vlastnické právo a skutečnost, že žalovaní nabyli do své držby předmětnou projektovou dokumentaci a že tato držba stále trvá. Žalovaný 2) předmětnou projektovou dokumentaci obdržel, aby o ní vyrozuměl „občany“ žalované obce. Soud prvního stupně konstatoval, že nejsou splněny předpoklady pro vydání věci, zejména nebylo prokázáno, že s předmětem vydání některý z žalovaných v současné době disponuje. Byli to sami žalobci, kteří pochybili, neboť předmětnou projektovou dokumentaci nepředali žalovaným úředním postupem, čímž se jejich procesní postavení stalo obtížnějším. Konstatoval, že žalovaný 2) od žalobců projektovou dokumentaci převzal a donesl ji na zastupitelstvo obce. Skutečnost, že žalobcům předmětná projektová dokumentace nebyla vrácena, jakož i skutečnost, že žalobci za ni zaplatili nemalou částku, soud promítl do úvahy o stanovení výše náhrady nákladů řízení. Podle názoru soudu prvního stupně se žalobcům podařilo prokázat, že dokumentaci předali žalovanému 2), jeho prostřednictvím se měla dostat do dispozice žalovaného 1), nicméně žalobci neprokázali, že by žalovaní tuto studii měli stále v držení. Protože vlastník věci musí zároveň prokázat, že žalovaní mu věc zadržují a na žalobcích spočívalo důkazní břemeno k prokázání této skutečnosti, soud prvního stupně uzavřel, že žalobcům se tuto skutečnost prokázat nepodařilo a žalobu na vydání dokumentace zamítl.

Krajský soud v Plzni (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 22. října 2013, č. j. -182, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. ledna 2014, č. j. -191, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil. Ve výrocích III. a III. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně v řešené věci a považoval je za správné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle . Důvodem přípustnosti dovolání je podle jejich názoru skutečnost, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda je nezbytnou podmínkou úspěšnosti žaloby na vydání movité věci skutečnost, zda osoba, po níž se žalobce domáhá vydání, má v okamžiku rozhodování soudu předmětnou tuto věc ve své fyzické dispozici. Další otázkou, kterou měl odvolací soud posoudit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je posouzení, na kterém účastníkovi řízení v případě podání žaloby na vydání věci spočívá důkazní břemeno k prokázání toho, kdo má předmětnou movitou věc ve své fyzické dispozici. Dovolatelé mají za to, že pokud nalézací soudy učinily skutkové zjištění, že předmětná projektová dokumentace byla žalobci předána žalovanému 2) [a jeho prostřednictvím se dostala do dispozice žalovaného 1)], bylo na žalovaných, aby k prokázání svých tvrzení označili příslušné důkazy.

Jako dovolací důvod uplatňují dovolatelé nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelé spatřují nesprávné právní posouzení věci v tom, že důvodem pro zamítnutí žaloby nalézacími soudy byla skutečnost, že žalobci neprokázali, že by žalovaní v době rozhodování soudu měli předmětnou projektovou dokumentaci ve svém držení. Podle dovolatelů je absurdní, aby žalobci museli takovou skutečnost prokazovat. Mají za to, že takovou skutečnost ani legální cestou prokázat nelze. Upozornili na to, že je nesporné, že žalovaní předmětnou projektovou dokumentací disponovali. Také bylo prokázáno, jakým způsobem a z jakých důvodů byla předmětná studie předána nejprve žalovanému 2) a jeho prostřednictvím žalovanému 1). Pokud soud učinil skutkové zjištění, že žalobce a) předmětnou projektovou dokumentaci předal žalovanému 2) za účelem, aby s ní seznámil žalovaného 1), což žalovaný 2) učinil, pak byla otázka další dispozice s věcí žalovaným 2) či žalovaným 1) zcela bezvýznamná. Uvedená skutková zjištění přitom podle názoru dovolatelů mají přímý vliv na právní posouzení věci. Poukázali přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, ze které se podává, že vlastník se vydání věci může domáhat i proti detentorovi. Je pak věcí držitele, aby věc od detentora získal. Je tedy na žalovaných, aby si předmětnou studii obstarali od osob, kterým umožnili fyzickou dispozici s touto věcí. Důkazní břemeno o tom, že fyzickou dispozici s předmětnou projektovou dokumentací pozbyli, nesou žalovaní. Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí nalézacích soudů změnil.

Žalovaní se k dovolání vyjádřili tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu považují za správné. Navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k tvrzenému zásahu do vlastnického práva žalobců a vzniku práva žalobců na vydání věci mělo dojít a k pravomocnému rozhodnutí o nároku žalobců došlo před 1. lednem 2014, posoudil dovolací soud nárok žalobců podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. října 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „ “).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden ( ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ).

Dovolatel v dovolání napadají závěr odvolacího soudu, že v řízení o vydání věci je žalobce povinen prokázat, že mu žalovaný věc zadržuje ke dni rozhodování soudu; tj. že je na něm důkazní břemene ohledně prokázání protiprávního zadržování věci, jejíhož vydání se žalobce domáhá.

Protože v této části se rozhodnutí odvolacího soudu odchýlilo od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je dovolání přípustné a je i důvodné.

Podle § 126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.

Nalézací soudy vyšly ze skutkového zjištění, že se žalobcům podařilo prokázat předání projektové dokumentace (studie) žalovanému 2), přičemž vzaly též za prokázáno, že se tato studie dostala i do dispozice členů zastupitelstva žalované 1). Zamítavé rozhodnutí odůvodnily poukazem na skutečnost, že se žalobcům nepodařilo prokázat, že tuto studii mají žalovaní „stále v držení“, tj. zjevně míněno ke dni rozhodování soudu. Uzavřely, že na žalobcích je důkazní břemeno k prokázání, že studii žalovaní skutečně zadržují, a pokud se toto tvrzení žalobcům nepodařilo prokázat, je to důvodem zamítnutí žaloby.

Dovolatelé naproti tomu namítají, že jejich povinnost důkazní se omezuje na prokázání, že žalovaní věc, jejíhož vydání se žalobci domáhají, převzali do držby; tuto skutečnost ostatně nalézací soudy vzaly také za prokázánu. Jestliže pak žalovaní tvrdí, že předmětnou věcí již nedisponují, nemůže být důkazní břemeno ohledně prokázání této skutečnosti na žalobcích, ale na žalovaných.

Tato námitka je důvodná.

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 17. června 2010, sp. zn. , uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz, vysvětlil – ve vztahu k požadavku na vydání stavebního deníku, přičemž shodné závěry se prosadí i v souzené věci – že je-li obrana žalovaného v řízení o vydání věci podle § 126 odst. 1 obč. zák. založena na tvrzení, že věc, která je předmětem řízení a vindikačního nároku, sice v držení měl, ale již nemá, je na něm důkazní břemeno k prokázání této skutečnosti, neboť se jedná o skutečnost svědčící v jeho prospěch, o kterou by se opíral zánik práva žalobce na vydání věci. Tento závěr pak dovolací soud následně akceptoval v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. září 2012, sp. zn. , uveřejněného pod č. 1/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tento závěr je pak shodě s názory vyslovenými v odborné literatuře, která vychází z toho, že prokáže-li žalobce, že žalovaný nabyl držbu jeho věci, bude žaloba úspěšná, pokud žalovaný neprokáže, že držbu pozbyl. Prokázat nejen nabytí držby nebo detence žalovaným, ale i její trvání, je pro žalobce prakticky nemožné – probatio diabolica (k tomu srovnej např.: Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. : I. až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 694).

Pokud odvolací soud vycházel z opačného právního názoru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle žalobci uplatnili právem.

Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil podle , 2 věta první a druhá i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu věta první

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. května 2014

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu