Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1598/2012

29 Cdo 1598/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobce J. Z., zastoupeného Mgr. Janem Hoškem, advokátem, se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980, PSČ 386 01, proti žalovanému J. S., zastoupenému JUDr. Miloslavem Havlenou, advokátem, se sídlem v Blatné, tř. J. P. Koubka 81, PSČ 388 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2011, č. j. -161, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 15. července 2009, č. j. -80, jímž Krajský soud v Plzni ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 30. května 2008, č. j. -9, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 400.000,- Kč s 6% úrokem od 2. října 2006 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.333,- Kč a náklady řízení.

Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a odkazuje na ustanovení a (správně zřejmě ) , (dále jen „ “) a na ustanovení čl. I. (ve spojení s ), , a , zákona směnečného a šekového (dále jen „ “) – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovanému se správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.

Přitom zdůraznil, že:

1) Neshledal důvody pro provedení revizního znaleckého posudku (navrženého žalovaným v průběhu odvolacího řízení) ohledně (ne)pravosti podpisu žalovaného na směnce, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (šlo o směnku vlastní, jíž měl vystavit žalovaný v K. dne 10. srpna 2006 na řad společnosti EXE LOGISTICS CZ s. r. o., znějící na směnečný peníz 400.000,- Kč, splatnou 1. října 2006 a indosovanou na žalobce dne 14. října 2006 – dále jen „sporná směnka“), a to jednak z důvodů „věcných“, maje závěry znaleckého posudku zpracovaného znalkyní z oboru písmoznalectví Mgr. Ninou Trojanovou za dostatečné pro posouzení (ne)důvodnosti vznesené námitky „zfalšování podpisu žalovaného“, jednak z důvodů procesních „daných zásadami koncentrace směnečného řízení a neúplné apelace platné i pro dané odvolací řízení“.

2) Žalovaný je jako výstavce vlastní směnky přímým směnečným dlužníkem, nepředložení směnky k placení proto není spojeno se ztrátou směnečných nároků vůči němu.

3) Na platnost směnky nemůže mít vliv okolnost, zda se žalovaný v okamžiku jejího podpisu skutečně zdržoval v místě uvedeném na směnce jako místo jejího vystavení; pro závěr o platnosti vlastní směnky je určující pouze to, zda jsou na ní uvedeny všechny obsahové náležitosti vymezené v ustanovení čl. I. .

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení , namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v a b) , tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání žalovaného jako „zjevně bezdůvodné“ odmítnout.

Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle a jako nepřípustné odmítl.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení , tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.

Z ustanovení se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( ), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Jakkoli dovolatel co do dovolacích důvodů poukazuje (jen) na ustanovení , polemikou se závěrem odvolacího soudu o nedůvodnosti námitky, podle níž žalovaný spornou směnku nepodepsal, ve skutečnosti zpochybňuje správnost skutkového zjištění ohledně pravosti podpisu žalovaného na směnce, tj. uplatňuje (nepřípustně) dovolací důvod podle ustanovení , jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle ustanovení usuzovat nelze. Přitom dovolatel brojí proti hodnocení důkazu znaleckým posudkem znalkyně Mgr. Niny Trojanové, jak jej provedly soudy nižších stupňů, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2005, pod číslem 145). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle ustanovení

Pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení jsou bezvýznamné i námitky dovolatele, jimiž vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení Vytýkaná vada (jež měla spočívat v tom, že odvolací soud neprovedl žalovaným navržený důkaz revizním znaleckým posudkem) totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje (odvolací soud se ostatně s důvody, pro které tento důkaz nebyl proveden, v odůvodnění svého rozhodnutí odpovídajícím způsobem vypořádal, když vysvětlil, proč má závěry znaleckého posudku zpracovaného znalkyní Mgr. Ninou Trojanovou za přesvědčivé a postačující pro rozhodnutí dané věci bez toho, aby je bylo nutné podrobit reviznímu znaleckému zkoumání). K právu soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, pak v obecné rovině srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Konečně na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu výhrady, podle níž se soudy nižších stupňů nezabývaly námitkou žalovaného, že „neexistovala směnečná dohoda“ s původním majitelem směnky. Je tomu tak již proto, že žalovaný námitku neexistence kauzy (tj. tvrzení, že mezi dlužníkem a prvním majitelem směnky nikdy neexistoval žádný vlastní mimosměnečný vztah, na jehož základě by byla směnka vystavena) ve včasných námitkách neuplatnil a soudy nižších stupňů tak k ní – se zřetelem ke koncentraci řízení o námitkách (srov. ustanovení , 4 ) – nemohly při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, přihlížet. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že z obsahového hlediska námitku neexistence kauzy zjevně nevystihuje ani (v námitkách uplatněné) tvrzení, že žalovaný původnímu majiteli směnky „nikdy žádnou finanční částku nedlužil a ani dnes nedluží“. Není totiž pochyb o tom, že bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka nemusí být jen „existence“ jiného peněžitého závazku směnečného dlužníka vůči prvnímu majiteli směnky (srov. v této souvislosti např. závěry, jež Nejvyšší soud formuloval ohledně možnosti zajistit směnkou splnění pohledávky za třetí osobou v rozsudcích ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 13. května 1998, sp. zn. ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 2. dubna 2012), která podle ustanovení bodu 6. a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí (z tarifní hodnoty ve výši 533.414,74 Kč – viz advokátního tarifu) částku 10.460,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč ( advokátního tarifu). Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ( , 3 ) ve výši 2.259,60 Kč tak činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 13.019,60 Kč.

K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. května 2014

JUDr. Jiří Z a v á z a l

předseda senátu