Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1141/2014

23 Cdo 1141/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce J. K., proti žalované E. B., zastoupené JUDr. Zdeňkou Friedelovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Hrabové, Místecká 329/258, o zaplacení částky 373.824,50 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. března 2011, č. j. -122, takto: I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Soud prvního stupně uvedl, že dle tvrzení žaloby byla mezi účastníky uzavřena ústní smlouva o dílo dle ustanovení , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Žalobci se však nepodařilo prokázat ani uzavření smlouvy, ani provedení díla, předání díla, ani dohodnutí ceny díla.

Žalobu tedy pro neprokázání smluvního vztahu zamítl.

Soud prvního stupně neposuzoval uplatněný nárok z hlediska bezdůvodného obohacení. Konstatoval, že žalobce tvrdil jen smluvní vztah. V případě bezsmluvního vztahu by musel prokazovat konkrétní provedení prací pro žalovanou, které však také dostatečně přesně nespecifikoval.

Na závěr konstatoval, že žalobce jistě určité práce prováděl, ale nepodařilo se mu prokázat, že pro žalovanou, která tak není ve sporu pasivně legitimována.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, souhlasil i s jeho právním posouzením věci. Ztotožnil se s jeho závěrem, že žalobce neprokázal své tvrzení, že mezi ním a žalovanou byla uzavřena ústní smlouva, na jejímž základě má právo na úhradu požadované částky. Upozornil, že účastníci byli soudem prvního stupně řádně poučeni podle ustanovení , (dále jen „ “), takže v systému neúplné apelace nelze v odvolacím řízení připustit provádění dalších důkazů, které mohly být provedeny již v řízení před soudem prvního stupně. Vzhledem k tomu, že žalobce v řízení neprokázal ani to, že by jakékoliv práce na škole v ulici M. v Havířově. prováděl pro žalovanou, nebylo třeba posuzovat v tomto řízení uplatněný nárok podle ustanovení o bezdůvodném obohacení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení , uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení , tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje zrušení napadeného rozsudku v celém rozsahu.

Dovolatel popisuje skutkový děj a namítá, že dostatečně prokázal provádění prací na škole v ulici M. v Havířově. Neuznává náklady za právní zastoupení žalované.

Žalovaná se k dovolání žalobce dle obsahu spisu nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v , oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno ( , 4 ), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení , pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Je-li dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. , větu první, ), pak při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatel v dovolání označil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).

Z ustanovení se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( věta první ), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení bezvýznamné námitky dovolatelele, jejichž obsahem jsou výhrady k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem. Jejich prostřednictvím uplatňuje žalobce dovolací důvod podle (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je však v případě přípustnosti dovolání podle výslovně vyloučeno a jeho prostřednictvím tedy přípustnost dovolání založit nelze.

Vytýká-li dovolatel, že soudy obou stupňů neprovedly ve věci určité důkazy, uplatňuje tím dovolací důvod podle ustanovení , který v projednávané věci přípustnost dovolání založit nemůže, protože tvrzené vady procesu nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily potvrzující výrok rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), dovolání podle ustanovení ve spojení s odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.

Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. , zrušil ustanovení až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. dubna 2014

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu