Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 1903/2012

25

Cdo 1903/2012

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

M. H.

, zastoupeného Mgr. Evou Oncirkovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Dr. Davida Bechera 903/19, proti žalované

Mgr. K. W.

, o 181.050,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 1. 2012, č. j. -168, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 1. 2012, č. j. -168,

se

zrušuje

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 31. 3. 2011, č. j. -121, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 181.050,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl 29. 1. 1996 obviněn ze spáchání pokračujícího trestného činu podvodu a trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele a téhož dne byl vzat do vazby, z níž byl propuštěn 26. 2. 1997. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. 6. 2004, č. j. -227, který nabyl právní moci dne 9. 8. 2004, byl zproštěn obžaloby. Žalobce následně prostřednictvím žalované advokátky uplatnil podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, u Ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě ve výši celkem 181.050,- Kč; žádost byla datována dnem 15. 6. 2006 a adresátovi byla doručena až 27. 4. 2007. Ministerstvo spravedlnosti přípisem ze dne 27. 5. 2008 sdělilo, že žádosti nevyhoví z důvodu promlčení nároku, který měl být uplatněn do dvou let od nabytí právní moci rozhodnutí, kterým byl obžaloby zproštěn. Soud dospěl k závěru, že odpovědnost žalované za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie vzhledem k tomu, že ji žalobce pověřil uplatnit předmětný nárok ještě před jeho promlčením, je dána podle ustanovení věta první , o advokacii (dále též jen „zákon o advokacii“), a uplatněný nárok je proto oprávněný. Námitku promlčení, kterou žalovaná vznesla, posoudil jako nedůvodnou, protože škoda žalobci nevznikla dnem promlčení nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, tedy dnem 10. 8. 2006 (správně 9. 8. 2006), ale až dne 27. 5. 2008, kdy Ministerstvo spravedlnosti vydalo své zamítavé stanovisko. Dvouletá subjektivní promlčecí doba na náhradu škody proti advokátce podle obč. zák. tak ke dni podání žaloby 21. 5. 2010 ještě neuběhla.

Krajský soud v Plzni k odvolání žalované rozsudkem ze dne 27. 1. 2012, č. j. -168, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se závěrem, že v důsledku jednání žalované se nárok žalobce na náhradu škody proti státu promlčel uplynutím dvou let ode dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí, na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že už od tohoto okamžiku, tj. od 9. 8. 2006, začala podle § 106 odst. 2 obč. zák. plynout tříletá objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody proti žalované advokátce; ta proto uplynula 9. 8. 2009. Žalobce se o zamítavém rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti dozvěděl v červnu 2008, k uplatnění nároku na odškodnění podle u soudu měl tedy „ještě dostatek času, a to čtrnáct měsíců“. Jestliže žalovaná důvodně uplatnila námitku promlčení, nelze žalovaný nárok přiznat.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení a které odůvodňuje tím, že odvolací soud své rozhodnutí postavil na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Škoda způsobená žalovanou nevznikla okamžikem promlčení nároku žalobce na náhradu škody vůči státu, tedy 9. 8. 2006, ale až 27. 5. 2008, kdy Ministerstvo spravedlnosti vzneslo námitku promlčení a vydalo zamítavé rozhodnutí, tedy kdy žalobci nebylo plněno to, na co měl nárok. Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu totiž plyne, že okamžikem vzniku škody se v případě vadně poskytnutých právních služeb advokátem rozumí až okamžik nepřiznání nároku na odškodnění. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že zřejmě nerozlišil dvě linie promlčecích dob, a to sice linii promlčení nároku žalobce na odškodnění vůči státu podle , kde promlčecí doba začala plynout 9. 8. 2004 a uběhla 9. 8. 2006, a linii promlčení nároku žalobce na náhradu škody vůči žalované jako advokátce, kde promlčecí doba začala plynout 27. 5. 2008. Žalobce navíc zdůraznil, že o vydání zamítavého rozhodnutí se dozvěděl jen díky vlastní iniciativě v červnu 2008, kdy se přesto, že ho žalovaná už od listopadu 2004 ujišťovala o řádném zajištění jeho zákonného nároku, raději sám dotázal ministerstva na stav řízení. Vznesení námitky promlčení z její strany je proto podle obč. zák. výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) posoudil dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu podle dosavadních předpisů (tj. podle ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 – dále též jen „ “) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), zastoupeným advokátem ve smyslu a je přípustné podle Dovolání je důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [ ], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 24 odst. 1 věta první zákona o advokacii advokát odpovídá klientovi za újmu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie.

Odpovědnost advokáta za pochybení při výkonu advokacie je odpovědností bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost), která je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Vzhledem k tomu, že zákon o advokacii, který je vůči předpisem speciálním, neobsahuje úpravu promlčení nároku na náhradu škody způsobené advokátem, řeší se tato otázka obecnou úpravou, tedy ustanoveními o promlčení.

Podle , (účinný od 1. 1. 2014), podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet až po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože promlčecí doba nároku na náhradu škody proti advokátce počala běžet přede dnem 1. 1. 2014, řídí se promlčení dosavadními právními předpisy, tedy podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).

Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

Pro posouzení otázky, zda se v posuzovaném případě promlčel nárok žalobce na náhradu škody, kterou mu způsobila žalovaná advokátka tím, že včas neuplatnila a nechala promlčet nárok na náhradu škody proti státu, je rozhodující, kdy žalobci v důsledku nečinnosti žalované vznikla škoda. Vznik škody na straně žalobce, který byl věřitelem vůči státu, v takovém případě předpokládá, že jeho právo na plnění není uspokojeno, nebylo u soudu včas uplatněno a nelze je již vymáhat na dlužníkovi (státu), protože ten by se v soudním řízení úspěšně ubránil námitkou promlčení, a dobrovolně plnit odmítá. Otázku důvodnosti a existence práva žalobce na plnění proti jeho dlužníkovi i otázku promlčení tohoto práva lze samozřejmě řešit v řízení o náhradu škody jako otázku předběžnou, aniž by muselo o nároku věřitele proti dlužníkovi proběhnout řízení, v němž by byla otázka promlčení nároku posouzena.

Námitka promlčení může sice být dlužníkem úspěšně uplatněna jen v soudním řízení vedeném proti němu o zaplacení pohledávky, neboť její uplatnění mimo soudní řízení nemá právní účinky, to však neznamená, že by se soud v jiném řízení nemohl po skutkové stránce otázkou promlčení a jeho předpoklady zabývat. Je totiž na věřiteli, aby prokázal takové skutkové okolnosti, z nichž vyplývá jednoznačný závěr, že dlužník odmítl splnit jeho pohledávku, že dobrovolně mu ji plnit nehodlá a že i v případě uplatnění promlčeného nároku u soudu bylo s ohledem na jeho předchozí postoj k plnění závazků vůči věřiteli a na jeho dosavadní vztah k němu zřejmé, že by se v rámci obrany proti žalobě důvodně dovolal promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. , publikovaný pod C 1721 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále též jen „Soubor“). Na rozdíl od prekluze (§ 583 obč. zák.), k níž soud přihlíží z úřední povinnosti a jejímž důsledkem je zánik nároku přímo ze zákona, k promlčení soud přihlédne, jen je-li dlužníkem namítnuto, a promlčením pohledávka nezaniká, nýbrž se stává naturální obligací, která není soudně vymožitelná. Samotný fakt uplynutí promlčecí doby k uplatnění nároku na plnění bez toho, že nedobytnost pohledávky je zřejmá, popř. bez toho, že v soudním řízení byla dlužníkem vznesena námitka promlčení pohledávky, proto nepředstavuje vznik škody, tj. majetkové újmy věřitele (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. , Soubor C 6878, ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. , Soubor C 11107, nebo ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. , Soubor C 6316). Protože v posuzovaném případě k soudnímu sporu o náhradu škody proti státu nedošlo, je rozhodující, kdy z chování orgánu státu vyšlo najevo, že plnit nehodlá a v případě soudního sporu uplatní námitku promlčení.

Z uvedeného vyplývá nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, že již samotným okamžikem uplynutí promlčecí doby nároku na náhradu škody vůči státu začala plynout tříletá objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody za ztrátu této pohledávky vůči žalované; pouhé marné uplynutí promlčecí doby totiž právní důsledek nedobytnosti nároku nepřináší (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 5/2014, str. 175). Kromě toho odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu neodlišuje dostatečně škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě od škody způsobené v souvislosti s výkonem advokacie, jestliže dovozuje, že žalobce mohl uplatnit nárok na náhradu škody proti státu po dobu dalších čtrnácti měsíců od června 2008, kdy se dozvěděl o odmítavém stanovisku Ministerstva spravedlnosti. Pro posouzení důvodnosti námitky promlčení, kterou vznesla žalovaná advokátka, je totiž rozhodující, že teprve ke dni 27. 5. 2008 bylo vzhledem k vyjádřenému postoji Ministerstva spravedlnosti zřejmé, že pohledávka žalobce vůči státu z titulu náhrady škody způsobené rozhodnutím o vazbě není soudně vymožitelná a že ministerstvo uplatněný nárok dobrovolně neuspokojí. Jestliže se o této objektivní okolnosti, která představuje vznik škody, žalobce dozvěděl v červnu 2008, pak podání žaloby vůči advokátce na náhradu škody za ztrátu této pohledávky dne 21. 5. 2010 bylo včasné jak z pohledu tříleté objektivní doby, tak dvouleté doby subjektivní.

Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným, proto jej zrušil ( část věty za středníkem ) a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( věta první ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( část první věty za středníkem a věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. května 2014

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu