Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 123/2014

U S N E S E N Í

a) Z. M.

a žalobkyně

b) D. M.

, obou zastoupených JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, proti žalované

České podnikatelské pojišťovně

,

a.s., Vienna Insurance Group

, IČO 63998530, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/23, o plnění z pojištění odpovědnosti za škodu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012, č.j. -211, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal na žalované pojišťovně plnění, jež představovalo náhradu škody, která mu byla způsobena v důsledku dopravní nehody ze dne 15. 7. 2007, při níž utrpěl závažné poškození zdraví. Žalobkyně se domáhala náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s péčí o žalobce.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 6. 2012, č.j. -188, zamítl žalobu žalobce na zaplacení částky 4.926.766,20 Kč s příslušenstvím a na placení pravidelné měsíční částky 15.298,20 Kč počínaje 1. červencem 2009, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.725,- Kč se zákonným úrokem z prodlení, a dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení další částky 34.055,- Kč s úrokem z prodlení, též rozhodl o soudním poplatku, o nákladech státu a o nákladech řízení mezi účastníky navzájem. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce jako spolujezdec jednomístné čtyřkolky utrpěl dne 15. 7. 2007 těžký úraz při autonehodě, kterou zavinil řidič této čtyřkolky, který v podnapilém stavu při jízdě nepřiměřenou rychlostí nezvládl řízení vozidla a způsobil žalobci vážné poškození zdraví, projevující se především nehybností a oboustrannou necitlivost dolních končetin. Žalobce byl ke dni 25. 6. 2008 uznán plně invalidním, stal se osobou s těžším zdravotním postižením a není schopen vykonávat fyzicky a psychicky náročné práce. Od 7. 6. 2008 byl žalobci přiznán plný invalidní důchod aktuálně ve výši 11.529,- Kč. Čtyřkolka byla v době nehody pojištěna u žalované, která poskytla žalobci částečné plnění krácené o 50 % z důvodu spoluzavinění žalobce. Ve vztahu k nárokům žalobce na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“), ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti a nákladů spojených s léčením soud uzavřel, že nejsou oprávněné. Jako neopodstatněný soud shledal též požadavek žalobce na zvýšení ZSU ve smyslu , o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen „“), neboť ačkoliv nehoda měla na život žalobce negativní vliv, je žalobce ve věcech základních osobních potřeb soběstačný, před nehodou nebylo jeho zapojení do různých oblastí života na mimořádné úrovni. Žalobce tím, že jel v opilosti na čtyřkolce s vědomím, že i její řidič požíval alkoholické nápoje, porušil základní prevenční povinnost vyplývající z ustanovení , , (dále jen „ obč. zák.“), a škodnou událost tak spoluzavinil v rozsahu 50 %.

K odvolání žalobce a žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2012, č. j. -211, odmítl odvolání žalobce ohledně částky 3.344,- Kč, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1.826.007,50 Kč s úrokem z prodlení z částky 732.773,50 Kč od 19. 2. 2010 do 14. 2. 2011 a dále od 15. 2. 2011 do zaplacení z částky 593.007,50 Kč, dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 2.758.265,60 Kč s úrokem z prodlení z částky 664.856,66 Kč od 19. 2. 2010 do zaplacení; ve výroku IV ohledně částky 339.149,04 Kč s příslušenstvím z této částky a ve výrocích pod body II (renta), IV (nárok žalobkyně), V, VI, VII a VIII (náklady řízení) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud částečně zopakoval důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně, zejména znaleckými posudky z oboru neurologie a psychiatrie, kterými bylo ZSU ohodnoceno 7.875 body a 2.400 body; tomu odpovídá celková částka 1.233.000,- Kč. Přisvědčil skutkovým zjištěním soudu prvního stupně ohledně průběhu nehodového děje a závěru o pasivní věcné legitimaci žalované. Spoluzavinění žalobce na vzniklé škodě na zdraví shledal shodně se soudem prvního stupně v rozsahu 50 %, neboť žalobce před tím, než k nehodě došlo, požíval s řidičem čtyřkolky alkoholické nápoje, tudíž o jeho podnapilém stavu věděl, a přesto ho žádal o svezení, tedy před jízdou vystupoval aktivněji. Odvolací soud shledal, že je na místě zvýšit náhradu za ZSU žalobce o další dvojnásobek, což odůvodnil tím, že žalobci se úraz stal ve věku 52 let, kdy je muž na vrcholu svých aktivit a profesní kariéry. Konstatoval, že současné postižení, k němuž úrazem došlo, žalobci brání ve výkonu jeho profese elektromechanika i proto, že je nucen často a pravidelně rehabilitovat. Za významné omezení považoval odvolací soud skutečnost, že žalobce trpí inkontinencí, musí používat plenkové kalhotky a musí se pravidelně cévkovat, opakovaně trpí záněty močových cest. Na straně druhé je žalobce v zásadě soběstačný, jeho stav nevyžaduje trvalou péči ze strany jiné osoby. Ze společenského života není zcela vyloučen, přátelé jej navštěvují a tráví s ním i víkendy. Po úrazu si našel jiné zájmy, hraje šipky, bowling a karetní hry. Žalobce je značně omezen v intimním životě, avšak s ohledem na jeho věk již reprodukční funkce sexuálního života ustupují do pozadí a omezení v této sféře není tak významné i proto, že žalobce v době před úrazem neměl a ani nyní nemá partnerku. Odvolací soud uzavřel, že dvojnásobek základní výměry ZSU v částce 2.466.000,- Kč bylo nutné při 50% spoluzavinění krátit na polovinu, tedy konečná zvýšená náhrada za ZSU představuje vedle již dobrovolně zaplacené a pravomocně soudem prvního stupně přiznané základní částky odškodnění 616.500,- Kč částku 1.233.000,- Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jeho potvrzujícímu výroku o zamítnutí žaloby ohledně 2.758.265,60 Kč s příslušenstvím, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Za otázku zásadního právního významu považuje výklad pojmu přiměřenost zvýšení odškodnění ZSU podle ustanovení vyhlášky. Dovolatel je přesvědčen, že úvaha odvolacího soudu ohledně zvýšení náhrady za ZSU je v daném případě nesprávná a s ohledem na okolnosti daného případu zjevně nepřiměřená, neboť dvojnásobek základního odškodnění v tomto případě neodpovídá značným omezením dovolatele. Namítá, že v případech řešených v judikatuře Nejvyššího soudu, v nichž byl přiznán dvojnásobek či trojnásobek základní výměry bodového ohodnocení ZSU, nebyli poškození trvale upoutáni na invalidní vozík a sužováni dalšími podstatně výraznějšími omezeními, než jak je tomu u dovolatele. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 – podle ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení a c) O případ uvedený v nejde, neboť se jednalo o první rozhodnutí v dané věci. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle , které ji podmiňuje zásadním právním významem rozhodnutí ve věci samé.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody ( ), a proto při zkoumání předpokladů přípustnosti dovolání podle může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolatel se domnívá, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá ve zjevně nepřiměřeném (příliš nízkém) mimořádném zvýšení náhrady za ZSU.

Odškodnění ZSU představuje již v základní výměře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, , uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. ).

Vzhledem k tomu, že § 7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující soudu posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě „přiměřené“, opírá se hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. , publikovaný pod C 4277 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud [jde-li o dovolání, jež může být přípustné pouze podle ] zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. , nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. ). O takový případ se však v souzené věci nejedná.

Žalobce při zdůvodnění námitky rozporu s ustálenou judikaturou poukazuje především na rozsudek ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. , v němž se Nejvyšší soud zabýval případem, kdy poškozená ve věku 17 let utrpěla v důsledku automobilové nehody četná zranění, mj. podvrtnutí krční páteře s úrazovou blokádou a poruchou hybnosti, v jejichž důsledku trpěla bolestmi páteře, cítila se unavená, ospalá, pravidelně musela docházet na rehabilitace. Soud v daném případě shledal přiměřeným zvýšením náhrady za ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky o dvojnásobek, přičemž bodové ohodnocení ZSU činilo celkem 3300 bodů, včetně zvýšení podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, tedy v absolutní částce 792.000,- Kč. Srovnání obou případů není přiléhavé, jelikož jedním z hlavních kritérií pro mimořádné zvýšení náhrady za ZSU je věk poškozeného (jímž se oba srovnávané případy zásadně liší) a jeho omezení v současném způsobu života ve srovnání se stavem před úrazem, jímž se odvolací soud náležitě zabýval.

Hlediska, která odvolací soud při své úvaze zohlednil, respektují závěry ustálené judikatury, včetně požadavku přiměřenosti. Nejde tedy o úvahu nepodloženou nebo nesprávnou, pokud odvolací soud na základě zjištěných skutkových okolností daného případu považoval za přiměřenou celkovou částku náhrady za ZSU (před snížením o 50 % z důvodu spoluzavinění) v částce 3.699.000,- Kč. Je zároveň zřejmé, že další zvýšení odškodnění by odpovídalo ještě těžším následkům či ztrátě výjimečných schopností životního uplatnění v oblasti pracovní, sportovní, kulturní apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. , publikovaný pod č. 46/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jelikož dovolání žalobce nesplňuje předpoklady přípustnosti podle o. s. ř, Nejvyšší soud je podle věty první a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. května 2014

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu