Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 655/2013

21 Cdo 655/2013

U S N E S E N Í

Ing. M. J.

Městu Rumburk

se sídlem městského úřadu v Rumburku, Třída 9. května č. 1366/48, IČO 002 61 602, zastoupenému Mgr. Milanem Schubertem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí č. 157/30, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. ledna 2012 č. j. -54, takto:

I. Dovolání žalobce

se odmítá.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Milana Schuberta, advokáta se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí č. 157/30.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 1. 2012 č. j. -54, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 13. 9. 2010, č. j. -18 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobci dopisem žalovaného ze dne 25. 11. 2009), není přípustné podle ustanovení , [ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „ “), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení

Otázku platnosti předmětné výpovědi je třeba i v současné době posuzovat podle , , ve znění účinném do 31.12.2009 (tj. do dne, než nabyly účinnosti a č. ) – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.2.1968, sp. zn. , uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23.7.1968, sp. zn. , uveřejněný pod č. 94 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.6.2002 sp. zn. , a další) patří k předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Toto rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti (srov. § 18 zák. práce); vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.9.1998 sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11, roč. 1999, str. 374, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.4.2004 sp. zn. , uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).

V projednávané věci soudy obou stupňů – jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - z výše uvedených obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházely. Dovodil-li odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně), že usnesení Rady města Rumburku ze dne 18. 11. 2009 č. 1774/2009 „je rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, neboť v důsledku jeho přijetí došlo k regulaci (poklesu) počtu zaměstnanců na pracovišti žalobce“ a „práce, kterou byl žalobce povinen konat v rámci sjednaného druhu práce, se nadále stala pro žalovaného jako zaměstnavatele nepotřebnou“, postupoval plně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu [srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 23 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, podle něhož pravomoc rady obce stanovit celkový počet zaměstnanců obce v obecním úřadu a rozhodnout o organizačním řádu (organizační struktuře) obecního úřadu ( a o/ , ve znění pozdějších předpisů), v sobě zahrnuje také zřizování a rušení jednotlivých pracovních míst v rámci organizační struktury obecního úřadu. Tajemníkovi obecního úřadu oprávnění k vydávání organizačních norem svěřeno není.], na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit; nelze proto ve prospěch opačného názoru – jak to činí dovolatel – důvodně namítat, že radě obce „nepřísluší určovat počty zaměstnanců v jednotlivých útvarech městského úřadu ani vytvářet či rušit konkrétní pracovní místa profesionálních úředníků“, a že „organizační řád není dokumentem schopným přivodit nadbytečnost jakéhokoliv úředníka obecního úřadu“.

Protože – jak vyplývá z uvedeného – ve věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou, nemá napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a dovolání proti němu tedy není přípustné ani podle ustanovení

Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, který má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. ), není rovněž přípustné (srov. až 239 ), a to bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).

Protože dovolání žalobce také v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce směřující „do obou výroků napadeného rozsudku“ – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto, a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady potřebné k uplatňování práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem ( část věty první před středníkem ), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení nebo 149 odst. 2 a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně ( část věty první za středníkem ). (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 2.500,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného, advokát Mgr. Milan Schubert, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 588,- Kč ( , věta druhá ).

Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 3.388,- Kč žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval ( ), do 3 dnů od právní moci usnesení ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. května 2014

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu