Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 86/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce H. K. T., právně zastoupeného Ing. Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, identifikační číslo organizace 00025429, o náhradu nemajetkové újmy, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2012, č.j. – 83, takto:

I. Dovolání seodmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl rozsudkem ze dne 16. dubna 2012, č.j. – 57, žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 56.000,- Kč se zákonnými úroky z prodlení z částky 56.000,- Kč od 17. 5. 2010 do zaplacení a dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal konstatování, že rozhodnutím Okresního soudu Praha – západ ze dne 13. 5. 2006, kterým byl vzat žalobce do vazby, jakož i následným výkonem vazby žalobcem, došlo k porušení jeho základního práva na osobní svobodu. Dále soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. října 2012, č.j. – 83, rozhodl, že řízení se nepřerušuje a rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 25. 7. 2011 domáhal na žalované náhrady nemajetkové újmy způsobené výkonem vazby, v peněžité formě – zaplacením částky 56.000,- Kč s příslušenstvím, i ve formě nepeněžité – konstatováním porušení práva na osobní svobodu. Tvrdil, že byl dne 11. 5. 2006 zadržen policií a obviněn z trestného činu vydírání ve formě spolupachatelství, přičemž rozhodnutím Okresního soudu Praha – západ ze dne 13. 5. 2006 byl vzat do vazby a po 28. dnech byl z vazby propuštěn, a to na základě rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2006 a rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 31. 1. 2008, č.j. – 335, byl zproštěn obžaloby a jeho trestní stíhání skončilo. Žalobce namítal, že mu v trestním řízení vznikla nemajetková újma, neboť mělo dojít k omezení jeho osobní svobody a domáhá se proto náhrady škody podle Evropské úmluvy o lidských právech, protože je toho názoru, že ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „“), přiznává osobám poškozeným nezákonnou vazbou méně práv a navíc Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) neumožňuje vznesení námitky promlčení.

Soudy obou stupňů uvedly, že vnitrostátní úprava řádně reflektuje Úmluvu, kdy požadavek čl. 5 odst. 5 Úmluvy, tj. obecné právo na odškodnění za protiprávní zbavení svobody, byl promítnut do národního práva. Ani promlčení není v rozporu s Úmluvou, neboť ta rovněž nedává možnost domáhat se spravedlivého zadostiučinění kdykoliv, ale v čl. 35 stanoví podmínky přijatelnosti stížnosti, a přijatelnost stížnosti omezuje lhůtou šesti měsíců ode dne, kdy bylo přijato konečné rozhodnutí. Odvolací soud uzavřel, že nárok na náhradu nemajetkové újmy je promlčen, jestliže se žalobce dozvěděl o vzniku nemajetkové újmy v červnu 2008 a žalobu k soudu podal dne 25. 7. 2011. Stejně tak odmítl námitku žalobce, že konstatování porušení práva se nepromlčuje, neboť měl za to, že konstatování porušení práva představuje jen formu odškodnění nároku na náhradu nemateriální újmy, která se ovšem promlčuje.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné dovolání (dále jen „dovolatel“) k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“). Dovolatel má a to, že dovolání je přípustné podle ustanovení a odst. 3 , kdy zásadní právní význam spatřuje dovolatel v řešení otázky promlčení. Dovolatel poukazuje, že u peněžité pohledávky na zadostiučinění nedošlo k promlčení pohledávky, jelikož ustanovení a ustanovení jsou ustanoveními, která jsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, u konstatování porušení práva se jedná o nemajetkové právo, které se ve smyslu výkladu obč. zák. nepromlčuje a vznesení námitky promlčení je nemorální, když se takto stát zbavuje své odpovědnosti za zásah do základních práv dovolatele. Dovolatel současně rozsáhle poukázal na nálezy Ústavního soudu a navrhnul, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.

Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 ) – dále jen „“

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení , přičemž o situaci předvídanou v ustanovení nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení ( ) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ( ).

Z ustanovení se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a dovolací soud v případě dovolání přípustného podle nepřihlíží ( ).

Dovolání v otázce promlčení nároku žalobce nepředstavuje otázku zásadního právního významu, neboť závěry odvolacího soudu zcela odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu, od níž nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat.

Nejprve je třeba konstatovat, že Ústavní soud se již návrhem na posouzení souladu ustanovení s ústavním pořádkem zabýval a dospěl k závěru, že napadené ustanovení je ústavně konformní (k tomu viz zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. ).

U ustanovení , které má být údajně protiústavní, dovolatel neuvedl v rozporu s jakým ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou by měl být v rozporu; uvádí pouze že předběžné projednání nároku je v rámci náhrady škody s ohledem na ustanovení a 563 obč. zák. zjevné znevýhodnění specifického okruhu subjektů. Nicméně i návrhem na zrušení z důvodu protiústavnosti se již Ústavní soud zabýval a tento návrh dne 23. 2. 2010, pod sp. zn. odmítl.

Také k otázce týkající se promlčení nemajetkové újmy se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již vyjádřil. Ve svém rozhodnutí ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 72/2013, dovolací soud došel k závěru, že nárok na náhradu nemajetkové újmy ve formě omluvy a jejího zveřejnění se promlčuje podle v subjektivní lhůtě šesti měsíců.

Namítá-li dovolatel, že vznesení námitky promlčení ze strany žalované není v souladu s dobrými mravy, pak je nutno uvést, že takovou skutečnost žalobce v odvolacím řízení neuplatňoval a ani neuvedl žádné konkrétní okolnosti, které by stavěly uplatněnou námitku promlčení do rozporu s dobrými mravy, proto se touto námitkou dovolací soud nezabýval.

Nadto dovolací soud pouze uvádí, že uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a též v časopise Právní rozhledy č. 12/2002; a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. ; ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. ; ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. ; ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. ; ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. ; tato i níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. ).

Vzhledem k tomu, že dovolatel nepředkládá dovolacímu soudu otázku zásadního právního významu, tak dovolací soud musel dovolání žalobce coby nepřípustné odmítnout ( a ).

Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení vycházel dovolací soud z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto, a proto nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 23. dubna 2014

JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.

předseda senátu