Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2607/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně H.T. H., právně zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1417/25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 367.000,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2013, č.j. – 66, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. října 2012, č.j. – 43, zamítl žalobu o zaplacení 367.000,- Kč spolu s úroky z prodlení z této částky za dobu od 6. února 2011 do zaplacení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalobkyně se domáhala přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí vznikla nezákonnou vazbou v trestním řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4, pod sp. zn. . Žalobkyně byla omezena na svobodě od 16. 4. 2008 do 18. 4. 2009 a následně byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. zproštěna obžaloby. Soud prvního stupně počítal běh promlčecí doby ode dne vyhlášení zprošťujícího rozsudku, při němž byl přítomen obhájce žalované, a jelikož považoval nárok žalobkyně za promlčený, žalobu zamítl.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. března 2013, č.j. – 66, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že zprošťující rozsudek byl za přítomnosti obhájce žalobkyně vyhlášen dne 21. ledna 2010 a odmítl názor žalobkyně, že promlčecí doba se má počítat od odlišného okamžiku, kdy se výsledek řízení žalobkyně skutečně dozvěděla od svého obhájce. Naopak odvolací soud zdůraznil roli obhájce v trestním řízení a zhodnotil, že přítomnost obhájce při vyhlášení rozsudku má stejný účinek, jako by byla přítomna sama žalobkyně a dále rozhodl, že námitka promlčení učiněná žalovanou nemůže být ani úkonem učiněným v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud uvedl, že žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované dne 5. 8. 2010, což učinila až po uplynutí promlčecí doby, jejíž poslední den připadl na den 21. 7. 2010, a proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako správný.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“), když má za to, že napadený rozsudek je postaven na nesprávném právním posouzení věci, a to na otázce, od kdy začíná běžet subjektivní promlčecí doba. Dovolatelka uvádí, že jako obžalovaná nebyla u vyhlášení rozsudku odvolacího soudu přítomna, a ačkoliv tam byl přítomen její obhájce, jí osobně byl rozsudek oznámen až jeho doručením. Domnívá se tedy, že je nezbytné, aby bylo rozhodnutí oznámeno poškozené osobě a až od té doby může začít běžet promlčecí doba; jiný výklad zákona v neprospěch účastníka řízení neodpovídá principům materiálně právního státu.

Žalovaná se vyjádřila k dovolání žalobkyně, kdy má za to, že rozsudek je zcela správný a přiléhavý. Žalovaná se neztotožňuje s názorem žalobkyně, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby je třeba vázat k okamžiku oznámení žalobkyni od jejího obhájce, neboť by takový výklad byl zcela v rozporu s účelem institutu obhajoby, proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( , dále jen „“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení ve spojení s čl. II. bod 7 ), bez nařízení jednání ( věta prvá ).

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle ustanovení , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelka ve svém dovolání namítá nesprávné právní posouzení týkající se otázky promlčení nároku podle ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (dále jen „“).

Nicméně aby dovolací soud mohl věc přezkoumat, muselo by se jednat o otázku, jejíž vyřešení může v poměrech konkrétní věci přinést příznivější rozhodnutí. O to se však v dané věci nejedná.

Odvolací soud otázku promlčení posoudil v rozporu s aktuální judikaturou dovolacího soudu, když měl za to, že promlčecí doba počíná běžet od okamžiku vyhlášení rozsudku, kterým byla dovolatelka obžaloby zproštěna, což je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. , podle kterého platí, že byla-li osoba trestně stíhaná zproštěna obžaloby nebo bylo-li trestní stíhání proti ní vedené zastaveno, počíná promlčecí doba podle ustanovení věty první běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci (srov. dále rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. ).

Z nalézacího spisu se podává, že dovolatelka byla zproštěna obžaloby rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. , který byl vyhlášen dne 21. 1. 2010 za přítomnosti jejího obhájce, aniž by dovolatelka byla přítomna. Jelikož se jednalo o rozsudek, proti němuž není přípustné odvolání, nabylo toto rozhodnutí právní moci dnem vyhlášení rozsudku (srov. ustanovení § 139 trestního řádu), tj. 21. 1. 2010. Dne 19. 2. 2010 bylo rozhodnutí řádně doručeno obhájci dovolatelky a dne 3. 8. 2010 vznesla dovolatelka u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy. S ohledem na výše uvedené závěry, promlčecí doba podle věty první počíná běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci. Jelikož rozhodnutí o zproštění obžaloby nabylo právní moci dne 21. 1. 2010, začala promlčecí doba plynout dne 22. 1. 2010 a posledním dnem pro uplatnění nároku připadal na 22. 7. 2010; dovolatelka však takový návrh podala až dne 3. 8. 2010, a učinila tak až po uplynutí promlčecí doby. Jelikož byla žalovanou řádně vznesena námitka promlčení, soud prvního stupně i odvolací soud k ní řádně přihlédl a posoudil věc správně, ačkoli běh promlčecí doby soudy stanovily ode dne vyhlášení a správně jej měly počítat od právní moci rozhodnutí, jak vyplývá ze současné judikatury Nejvyššího soudu.

Z výše uvedeného je zřejmé, že v konkrétním případě dovolatelky připadl den vyhlášení a den nabytí právní moci rozsudku na stejný den (tj. 21. 1. 2010), a proto ani nesprávnost právního názoru odvolacího soudu, o počátku běhu promlčecí doby, nemůže přivodit změnu rozhodnutí ve věci samé tak, aby v jeho konečném důsledku bylo pro dovolatelku příznivější.

Jelikož dovolací soud dospěl k závěru, že ani případné připuštění dovolání by nemohlo dovolatelce přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, tak dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 30. dubna 2014

JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.

předseda senátu