Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2912/2013

33 Cdo 2912/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně RENOSTAV spol. s. r. o. se sídlem v Luhačovicích, Nábřeží 971 (identifikační číslo osoby 409 42 261), zastoupené Mgr. Zdeňkem Rumplíkem, advokátem se sídlem ve Slavičíně, Osvobození 51, proti žalovanému A. H., zastoupenému Mgr. Monikou Zatloukalovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Veleslavínova 7, o zaplacení 64.140,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 19. ledna 2011, č. j. -481, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Dovolání proti výroku I. v záhlaví označeného rozsudku, jímž Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. dubna 2010, č. j. -399, v části zamítající vzájemný návrh, jímž se žalovaný po žalobkyni domáhal zaplacení 64.140,- Kč, není přípustné podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. (dále jen „ “)], a nebylo shledáno přípustným ani podle , neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Žalovaný odvolacímu soud vytýká, že jeho požadavek na zaplacení 64.140,- Kč (tj. 30.000,- Kč představujících zvýšené náklady na zbudování studen pro snižování hladiny spodní tlakové vody a 34.140,- Kč za „dotápění“ přístavby sauny) nepoměřoval ustanoveními upravujícími odpovědnost za vady, konkrétně , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz ) - dále jen „obč. zák.“ - a že proto rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (stanoviskem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 10. 1988, sp. zn. , a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. ). Pomíjí však přitom, že odvolací soud jeho požadavek na zaplacení 64.140,- Kč právně nehodnotil (tj. nepodřazoval pod příslušná ustanovení právních norem) s odůvodněním, že pro právní posouzení nemá dostatečný skutkový základ, neboť žalovaný přes poučení soudu prvního stupně podle a 3 nedoplnil potřebná skutková tvrzení vázající se k částce 64.140,- Kč, ani neoznačil důkazy potřebné k prokázání případných tvrzení. V rovině dovolacího důvodu podle tak žalovaný v dovolání nastoluje právní otázky z odpovědnosti za vady, které odvolací soud neřešil a své rozhodnutí na nich nezaložil. Již proto nemohou být podrobeny dovolacímu přezkumu.

Z hlediska přípustnosti dovolání jsou bezcenné všechny výhrady žalovaného ke správnosti, popř. úplnosti skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely. V poměrech přípustnosti dovolání jen podle se k námitkám uplatněným dovolacím důvodem podle nepřihlíží (srov. , část věty za středníkem ). To platí i pro námitku, že odvolací soud pochybil, jestliže předávací protokol ze dne 13. 7. 2001nehodnotil jako „neplatný“ a vycházel z něho; touto námitkou totiž žalovaný primárně zpochybňuje správnost skutkového zjištění odvolacího soudu, že dílo bylo dokončeno a předáno, resp. převzato již dne 13. 7. 2001. Na těchto skutkových námitkách pak založil kritiku právního posouzení věci. Vzhledem k tomu, že podstatou úvahy o správnosti právního posouzení věci je prověření, zda zjištěný skutkový stav dovoloval učinit příslušný právní závěr, je evidentní, že dovolatelem užitá argumentace dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nevystihuje. Řečeno jinak, není zpochybněním právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, podstatou této námitky je totiž zpochybnění zjištění odvolacího soudu, kdy bylo dílo dokončeno a kdy došlo k jeho předání.

Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu nemůže být přihlédnuto ani k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle , jímž lze vytýkat, že soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Výjimku tvoří pouze případy, kdy samotná vada řízení splňuje podmínku zásadního právního významu, tedy jestliže jde o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006). Námitka dovolatele, že odvolací soud pochybil, jestliže nedoplnil dokazování znaleckým posudkem za účelem zjištění a vyčíslení znehodnocení stavby, takovou výjimku netvoří (nejde bezprostředně o spor o procesní právo, na němž by bylo rozhodnutí založeno) a je proto z hlediska přípustnosti dovolání bezcenná. Stejně tak lze hodnotit výtku žalovaného, že odvolací soud se nezabýval jeho námitkou podjatosti, kterou uplatnil v podání ze dne 28. 5. 2010. Jak vyplývá z doslovného znění věty druhé , je dovolací soud oprávněn zabývat se vadami řízení zakládajícími zmatečnost pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě tyto vady přípustnost dovolání založit nemohou (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. , a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. ). K nápravě takové vady řízení slouží žaloba pro zmatečnost ( a násl. ).

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je podle věty první a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy žalobkyni podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 21. května 2014

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á

předseda senátu