Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 740/2013

30

Cdo 740/2013

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Ing. M. R.,

právně zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou, se sídlem Miroslav, Brněnská 104/27, proti žalované

České republice

–

Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, identifikační číslo organizace 00025429, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 120.000,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2012, č.j. – 153, t a k t o:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2012, č.j. – 153,

se

ruší

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu projednání.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. srpna 2012, č.j. – 108, zamítl žalobu o zaplacení 120.000,- Kč s příslušenstvím a dále rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. listopadu 2012, č.j. – 153, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud zamítl žalobu na zaplacení o náhradu nemajetkové újmy, jíž se žalobce domáhal z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. .

Odvolací soud posoudil promlčení nároku žalobce podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „ “), a dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou je důvodná.

Odvolací soud uvedl, že žalobce byl účastníkem konkursního řízení od okamžiku, kdy do konkursu přihlásil svou pohledávku, do okamžiku, kdy byl poměrně uspokojen z výtěžku konkursu dle rozvrhového usnesení a dále soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. . Z tohoto důvodu uvedl, že pro posouzení běhu promlčecí doby považoval za rozhodné datum 10. 11. 2008 a promlčecí doba tak začala běžet dne 11. 11. 2008 a nemohla skončit dříve než 6 měsíců poté, tj. 11. 5. 2009. Jelikož žalobce uplatil návrh na předběžné projednání nároku až podáním žalované dne 25. 5. 2010 a žaloba byla podána až dne 5. 10. 2010, tak odvolací soud dospěl k závěru, že jeho nárok je promlčen. Současně odmítl odvolací soud i argument žalobce, že námitka promlčení v dané věci je v rozporu s dobrými mravy, jelikož samotnému žalobci nebránilo nic, aby své právo uplatnil u soudu včas, tj. před uplynutím zákonné promlčecí lhůty.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „dovolacímu soudu“), a to do odst. I výroku odvolacího soudu. Dovolatel poukazuje na to, že otázka promlčení nebyla posouzena v souladu s aktuální judikaturou, když ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. vyplývá, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Přičemž z obsahu konkurzního spisu vyplývá, že konkursní řízení skončilo usnesením ze dne 13. 5. 2010, které nabylo právní moci dne 3. 6. 2010, přičemž žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 25. 5. 2010, a u soudu 5. 10. 2010, a proto nelze jeho nárok považovat za promlčený.

Dovolatel má za to, že odvolací soud vyřešil otázku běhu promlčecí lhůty dle ustanovení , věty druhé, v rozporu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu. Dovolatel se dále domnívá, že námitka promlčecí byla žalovanou vznesena v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná nevznesla námitku promlčení ve vyjádření k žalobě, ale až v roce 2012 s úmyslem poškodit a znevýhodnit věřitele. Dovolatel navrhl zrušit napadený rozsudek a věc vrátit k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání žalobců nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 ) – dále jen „ “

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení , přičemž o situaci předvídanou v ustanovení nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení ( ) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ( ).

Z ustanovení se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a dovolací soud v případě dovolání přípustného podle nepřihlíží ( ).

Dovolání je přípustné pro posouzení otázky konce promlčecí lhůty u nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nepřiměřenou délkou konkursního řízení, jehož se žalobce účastnil jako věřitel, neboť tato otázka byla v mezidobí dovolacím soudem vyřešena odlišně od názoru odvolacího soudu.

Dovolací soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. , kdy bylo rozhodováno o totožném konkurzním řízení a obdobných nárocích žalobců, kdy dovolací soud poukázal na vývoj judikatury dovolacího soudu ve vztahu konkurzního řízení a nepřiměřené délky řízení.

V rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. , uveřejněném pod č. 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil dovolací soud závěr, podle kterého je pro určení počátku konkursního řízení (pro účely přiznání nároku na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení) v případě konkursního věřitele, který sám nepodal návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, rozhodující den, kdy přihláška jeho pohledávky došla soudu, a pro určení konce doby konkursního řízení den, kdy správce konkursní podstaty úpadce vůči konkursnímu věřiteli splnil pravomocné rozvrhové usnesení, nikoli to, kdy byl konkurs formálně ukončen vydáním usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení (k tomu srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K naplnění cíle sledovaného konkursním věřitelem dojde v okamžiku vydání rozvrhového usnesení, tedy v okamžiku, kdy je mu pravomocným usnesením vyplacena určená částka. Se samotným rozhodnutím, jímž se konkursní řízení končí, již nemůže konkursní věřitel spojovat žádná očekávání co do uspokojení jeho pohledávky, a tudíž již ani nemůže být v nejistotě ohledně výsledku řízení. Jinými slovy řečeno, po vyplacení určené částky již věřiteli nemůže vznikat nemajetková újma obvykle spojovaná s nepřiměřenou délkou řízení.

Následně Nejvyšší soud rozsudku ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. , k výše uvedenému rozhodnutí doplnil, že závěry ohledně konce konkursního řízení se vztahují k určení celkové délky řízení rozhodné pro posouzení její přiměřenosti (viz zejm. 5. právní věta rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ), nikoliv k počátku běhu promlčecí doby ve smyslu věty druhé . Pro posouzení běhu promlčecí doby podle věty druhé je skončením konkursního řízení i ve vztahu ke konkursnímu věřiteli nutno rozumět den, kdy nabylo právní moci rozhodnutí (nerozhodl-li konkursní soud jinak) o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení. Tento závěr odpovídá i legitimnímu očekávání účastníků, kteří vycházejí z toho, že promlčecí doba neskončí dříve než 6 měsíců od skončení řízení, tak jak „skončení řízení“ vyložil Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněném pod R 58/2011. Z uvedeného obecného závěru existují jisté výjimky, které vyložil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , nebo v rozsudku ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. , u kterých nelze konec řízení chápat příliš formalisticky, jedná se však o případy specifické, které nelze bez dalšího vztahovat i na řízení konkursní.

Skutečnost, že promlčecí lhůta podle věty druhé je modifikována konstrukcí nemožnosti uplynutí lhůty dříve než 6 měsíců od skončení řízení, nemění ničeho na závěru dosaženém v R 132/2012 ohledně posouzení přiměřenosti délky řízení ve vztahu ke konkrétnímu účastníkovi řízení. Zejména u řízení konkursního s obvykle velkým počtem účastníků řízení nelze uvažovat o tom, že by se každý z věřitelů účastnil řízení po stejnou dobu, a že by tudíž pociťovali všichni účastníci řízení újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení ve stejné míře. Pro konkursního věřitele je tudíž z hlediska přiměřenosti délky konkursního řízení skutečně podstatné jen to, kdy správce konkursní podstaty úpadce vůči němu splnil pravomocné rozvrhové usnesení, nikoliv to, kdy byl konkurs formálně ukončen vydáním usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení.

Druhá otázka, týkající se vznesení námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy, je vzhledem k výše dosaženému závěru otázkou bez významu pro rozhodnutí ve věci, a proto se jí dovolací soud ani nezabýval.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že žalobcem uplatněný nárok je promlčen, přičemž úvahy, které odvolací soud k tomuto závěru vedly, shledal dovolací soud nesprávnými, je dovolání žalobce důvodné. Proto dovolací soud postupoval podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle věty první mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Soud je ve smyslu , části první věty za středníkem, ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. dubna 2014

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph. D.

předseda senátu