Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1547/2012

30 Cdo 1547/2012

U S N E S E N Í

CORSAIR (Luxembourg) Nº 11 S.A.,

F. M.

, t. č. ve Věznici Ostrov nad Ohří, zastoupenému JUDr. Štěpánem Maškem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 21a, pro 61.443,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 1. prosince 2010, č.j. -103, takto:

Dovolání

se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením z 2. června 2010, č. j. -87, okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce s odůvodněním, že důvod k zastavení podle , spočívající v promlčení vymáhané pohledávky, dán není. „Původní věřitelka, Česká spořitelna, a. s., dne 4. května 2000 podala podle exekučního titulu vykonatelného 7. května 1995 návrh na výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí; tento výkon, vedený pod sp. zn. , byl dne 14. srpna 2002 pravomocně zastaven. Desetiletá promlčecí doba podle ustanovení (dále též jen „obč. zák.“) začala běžet ode dne vykonatelnosti exekučního titulu, tj. od 7. května 1995 a skončila by 7. května 2005, podáním návrhu na výkon rozhodnutí ze 4. května 2000 se však její běh stavěl (nebylo zjištěno, že by oprávněná ve vykonávacím řízení nepokračovala řádně), do 14. srpna 2002 tedy neběžela a prodloužila se tak o další 2 roky. Podal-li oprávněný návrh na nařízení exekuce 19. června 2006, učinil tak v době, kdy jeho nárok promlčen nebyl.“

Napadeným rozhodnutím krajský soud k odvolání povinného usnesení soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že desetiletá promlčecí doba „se zastavila až do právní moci rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí do 14. srpna 2002,“ a že tudíž „právní předchůdce oprávněné podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (správně „exekuce“) před jejím uplynutím.“

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení odst. 2 ve spojení s ustanovením (aniž však vysvětluje, v čem by měl spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí), povinný ohlašuje dovolací důvody podle , b/, odst. 3 a – bez specifikace, čím by měl být každý jednotlivý dovolací důvod být naplněn – namítá, že oprávněná ve vykonávacím řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. „řádně nepokračovala, takže promlčecí doba běžela bez jejího stavění nadále. Exekuční titul nabyl právní moci ke dni 21. 4. 1995, pročež desetiletá promlčecí doba podle obč. zák. uplynula více než 1 rok předtím, než byl podán další návrh na nařízení exekuce ze strany oprávněného (19. 6. 2006).“ Na námitce promlčení trvá proto, že „přístup oprávněné by neměl požívat právní ochrany, neboť vykazuje znaky značné laxnosti“.

Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného, případně jeho zamítnutí.

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, ), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21. 2. 2012, sp. zn. , pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. ze 6. 3. 2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

Podle nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti ani důkazy ve věci samé.

Námitku, že oprávněná (správně její právní předchůdkyně) ve vykonávacím řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. „řádně nepokračovala, takže promlčecí doba běžela bez jejího stavění,“ povinný vznesl poprvé teprve v dovolání (návrh na zastavení exekuce /č. l. 51/ je odůvodněn – nesprávně – uplynutím obecné, tedy tříleté promlčecí doby, a tvrzení, že oprávněná v řízení řádně nepokračovala, povinný nepřednesl ani v odvolání na č. l. 95 /či kdykoli jindy v průběhu řízení před soudy nižších stupňů/), tedy jako nepřípustné novum ve smyslu výše citovaného ustanovení

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, dovolání přípustné není, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání ( věta první ) podle ustanovení , odmítl.

K usnesení ze 4. listopadu 2013, č.j. 067 EX 2580/06-328, jímž soudní exekutor rozhodl podle , dovolací soud s ohledem na ustanovení nepřihlédl.

O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. dubna 2014

JUDr. Vladimír Mikušek

předseda senátu