Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Tdo 295/2014

8 Tdo 295/2014-10

U S N E S E N Í

„tulipána“*)

o dovolání opatrovníka

proti usnesení Krajského soudu v Ostravě jako odvolacího soudu pro mládež ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. , takto:

I. Dovolání

s e

o d

m í t á .

II. Žádný z účastníků

nemá

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní státní zastupitelství v Ostravě podalo dne 19. 4. 2012 Okresnímu soudu v Ostravě návrh na uložení opatření podle , o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a soudnictví ve věcech mládeže (dále jen „ “) dítěti mladšímu patnácti let „tulipán“ (dále také jen „nezletilý“) pro čin jinak trestný pohlavního zneužití podle tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že

„v neupřesněné době od 15. 1. 2012 do 7. 2. 2012 v O. na ul. J. , v bytě vykonal soulož s „kopretinou“*) ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že nedovršila 15ti let věku“.

Okresní soud v Ostravě, soud pro mládež, usnesením ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. , rozhodl o návrhu okresního státního zástupce na uložení opatření podle tak, že od jeho uložení upustil; současně rozhodl o nákladech řízení.

Proti citovanému rozhodnutí podal opatrovník nezletilého odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě, soud pro mládež, rozhodl usnesením ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. , tak, že usnesení okresního soudu v napadené části potvrdil; současně i on rozhodl o nákladech řízení.

Shora jmenovaný opatrovník nezletilého (dále jen „opatrovník“ nebo „dovolatel“) podal proti tomuto usnesení dovolání. Učinil tak z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle a jeho přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena.

Nesprávné právní hodnocení takové otázky hmotného práva dovolatel spatřoval v tom, že oba soudy nižších stupňů posoudily jednání nezletilého jako čin jinak trestný pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv svá skutková zjištění omezily toliko na konstatování, že poškozené bylo v době soulože méně než patnáct roků, což nezletilý věděl (sám to ani nepopíral), ale již se nezabývaly ani tím, že sám nezletilý je zároveň poškozeným, a ani hodnocením znaku skutkové podstaty tohoto činu jinak trestného – zneužitím poškozené.

Dovolatel v podrobnostech dále uvedl, že skutková podstata uvedeného činu jinak trestného slouží k ochraně před zneužitím nezletilých osobami staršími a zkušenějšími, a že okolnost zneužití vlastností a znalostí o poškozené není obligatorním znakem této skutkové podstaty. Protože nezletilý je sám osobou, která nemá dostatečné znalosti a zkušenosti, nemohl se dopustit jednání, které by bylo k tíži nezletilé poškozené. Vzhledem k tomu, že sám nezletilý je zároveň pachatelem i poškozeným, nemohlo dojít ke spáchání činu jinak trestného.

Opatrovník rovněž vyjádřil nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu, že soulož s osobou mladší patnácti let je zakázána, neboť toto z právní úpravy nevyplývá. Ustanovením § 187 odst. 1 tr. zákoníku prý není primárně postihována samotná soulož s osobou mladší patnácti let, nýbrž zneužití bezbrannosti osoby mladší patnácti let prostřednictvím soulože. Přitom prý platí právní domněnka bezbrannosti osoby mladší patnácti let a tím i domněnka jejího zneužití, je-li pachatelem osoba starší patnácti let. Je-li naopak pachatelem osoba mladší patnácti let, pak tato domněnka platit nemůže, jelikož sám pachatel by byl takovou domněnkou chráněn, neboť on sám je považován za osobu bezbrannou a nezkušenou. Jiná situace by ovšem mohla nastat, pokud by byla prokázána zásadní rozdílnost vyspělosti mezi oběma nezletilými, a zásadní rozdílnost jimi nabytých znalostí a vlastností, neboť pak by bylo možno usuzovat na naplnění zákonného znaku zneužití bezbrannosti; nic takového však zjištěno a prokázáno nebylo.

V závěru svého podání dovolatel jednak zopakoval svou dřívější argumentaci, že pro absenci znaku zneužití bezbrannosti poškozené se nezletilý nemohl dopustil shora uvedeného činu jinak trestného, a jednak dále dodal, že rozhodnutím soudů byla také porušena zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle změnil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že návrh na uložení opatření jako nedůvodný zamítne.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( , ) ve věcech dětí mladších patnácti let v řízení o dovolání postupuje podle předpisů upravujících občanské soudní řízení, nestanoví-li zákon o soudnictví ve věcech mládeže jinak ( ).

Rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuální podobě) se podává z bodů 1. a 7., článku II., , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu a v zákonné lhůtě ( a ), zkoumal, zda opatrovník dítěte mladšího patnácti let je podle , 2 oprávněn za dítě mladší patnácti podat dovolání, neboť podle dovolání může podat jen účastník. Podle patří mezi účastníky řízení podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže nezletilé dítě. V řízení podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže právní pomoc dítěte mladšího patnácti let zajišťuje opatrovník dítěte, jímž je advokát, jehož podle ustanoví soud pro mládež. Tato speciální úprava navazuje na poslední větu , která takovou úpravu podle zvláštního předpisu předpokládá (srov.

Drápal, L., Bureš, J. a kol.

. I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 190).

Protože zákon o soudnictví ve věcech mládeže kromě podmínek, za nichž dojde k ustanovení opatrovníka podle jeho , nevymezuje speciálně ani jeho postavení či konkrétní oprávnění, je nutné vycházet v souladu s jeho z právní úpravy občanského soudního řízení, zejména z , 2 , podle něhož ustanovený opatrovník nebo jiný zástupce má stejné postavení jako zástupce na základě plné moci. Byl-li opatrovníkem nebo jiným zástupcem ustanoven advokát, má stejné postavení jako advokát, jemuž účastník udělil plnou moc. Lze tak uzavřít, že i opatrovník podle jako zástupce nezletilého má právo podat za tohoto nezletilého jako účastníka řízení podle dovolání (srov. , , ).

Vzhledem k tomu, že opatrovníkem nezletilého může být podle jen advokát, jímž dovolatel v projednávané věci je, byly splněny pro podání dovolání i podmínky uvedené v , 2 písm. a) , neboť jde o fyzickou osobu, která má právnické vzdělání a mohla dovolání podat sama bez zastoupení advokátem nebo notářem (tato problematika byla shodně vyřešena již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. ).

Po vyřešení shora uvedené otázky Nejvyšší soud dále zkoumal, zda podané dovolání je přípustné. Dospěl přitom k závěru, že přípustné není, a to z následujících důvodů.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z uvedené zákonné citace je zřejmé, že přípustnost dovolání již není (s účinností ode dne 1. 1. 2013) budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí. Jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva:

1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo

3) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo

4) která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak, pak je dovolání (s výjimkami podle ) přípustné bez dalšího (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. ).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle ) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí řeší právní otázku, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu , jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Žádost dovolatele, podle níž „vyřešení otázky hmotného práva má být Nejvyšším soudem posouzeno jinak“, významově neodpovídá (ve smyslu ) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky „která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena“, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. , a další).

Z tohoto pohledu by bylo možno uzavřít, že vymezeným zákonným požadavkům opatrovník nezletilého z ryze formálního hlediska dostál. Z jeho podání je totiž zřejmé, že dovolání podal

proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí

, přičemž je opřel o důvod uvedený výše pod bodem 2), když tvrdil, že

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena

. Takovou otázku spatřoval konkrétně v tom, že oba soudy nižších stupňů hodnotily (podle jeho názoru nesprávně) jednání nezletilého jako čin jinak trestný pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, když v podrobnostech namítal jednak to, že citovaným ustanovením není primárně postihována samotná soulož s osobou mladší patnácti let, nýbrž zneužití bezbrannosti osoby mladší patnácti let prostřednictvím soulože, a jednak to, že jednání nezletilého nebylo společensky škodlivé, neboť k souloži došlo mezi dvěma nezletilými, takže nelze hovořit o tom, že by jeden z nich zneužil nabytých vědomostí nebo znalostí na úkor druhého.

Takovému tvrzení, byť podloženému další argumentací, však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.

Podle právní věty I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. (publikované pod č. rozh. trest.)

„Soud pro mládež může upustit od uložení opatření podle § 93 odst. 7

(v aktuálním znění § 93 odst. 10)

jen za podmínky, má-li shromážděny dostatečné podklady svědčící o tom, za jakých podmínek a s jakým účinkem na dítě byl čin dítěte mladšího patnácti let státním zástupcem nebo před soudem projednán, a z opatřených podkladů lze učinit spolehlivý závěr, že tímto projednáním bylo dosaženo účelu zákona i bez uložení opatření“

.

V posuzované věci byly tyto zákonné předpoklady již v řízení před soudem prvního stupně splněny, neboť soud shromáždil dostatečné podklady svědčící o tom, za jakých podmínek a s jakým účinkem na dítě byl čin dítěte mladšího patnácti let projednán, a z opatřených podkladů mohl učinit spolehlivý závěr, že tímto projednáním bylo dosaženo účelu zákona i bez uložení opatření.

Pokud jde o první dovolatelem formulovanou námitku (

že citovaným ustanovením není primárně postihována samotná soulož s osobou mladší patnácti let, nýbrž zneužití bezbrannosti osoby mladší patnácti let prostřednictvím soulože

), pak Nejvyšší soud poukazuje na své usnesení ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. (publikované pod č. 10/2009 Sb. rozh. trest.), v němž byla řešena takřka identická problematika po stránce skutkové i právní [čin jinak trestný, jehož se dopustila čtrnáctiletá nezletilá souloží se čtrnáctiletým poškozeným, byl právně kvalifikován obdobně jako v projednávané věci – jako pohlavní zneužívání podle § 242 odst. 1 tehdy platného a účinného zákona (č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „tr. zák“.“)].

Podle právní věty I. tohoto judikaturního rozhodnutí

„Základním předpokladem pro uložení některého z opatření uvedených v ustanovení dítěti mladšímu patnácti let je zjištění, že spáchalo čin jinak trestný, jehož trestnost je v konkrétním případě vyloučena jen s ohledem na nedostatek věku pachatele. Takový čin musí vykazovat nejen všechny ostatní formální znaky určitého trestného činu, ale též potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Jestliže čin dítěte mladšího patnácti let po zhodnocení všech okolností významných z hledisek uvedených v ustanovení tr. zák. nevykazuje vyšší než malý stupeň společenské nebezpečnosti, a tedy nedosahuje ani úrovně, s níž zákon spojuje trestní odpovědnost mladistvých za provinění ( ), pak jeho čin nelze pokládat za čin jinak trestný ve smyslu , a proto je vyloučeno, aby bylo dítěti mladšímu patnácti let uloženo jakékoli opatření uvedené v ustanovení “

.

V uvedené věci sice Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, jimiž byla nezletilé uložena ochranná výchova, to však nikoliv proto, že by měl pochybnosti o tom, že nezletilá spáchala čin jinak trestný, ale především (resp. pouze) proto, že nepovažoval za potřebné a nezbytné ukládat nezletilé ochrannou výchovu. Obdobně je tomu i v posuzované věci, v níž není žádných pochyb, že nezletilý spáchal čin jinak trestný. Pokud se opatrovník nezletilého výše popsanou argumentací snažil něco takového dovodit, tak činil způsobem, který je nutno označit za nepřípadnou a naprosto nepřijatelnou konstrukci.

Trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí,

kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije

.

Objektem

tohoto trestného činu je

mravní a tělesný vývoj dětí

. Jde o důslednou ochranu všech osob mladších patnácti let před jakýmikoli útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost.

Po objektivní stránce se rozlišují dva případy:

a) vykonání soulože

a

b) pohlavní zneužití

provedené

jiným způsobem

.

Z hlediska subjektivní stránky jde o

úmyslný

trestný čin. Úmysl (srov. § 15 tr. zákoníku) se musí vztahovat i k tomu, že předmětem útoku je osoba mladší patnácti let; tu ovšem postačí úmysl eventuální [srov. § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku].

Jakkoli lze souhlasit s dovolatelem, že skutková podstata uvedeného trestného činu chrání mravní a tělesný vývoj dětí mladších patnácti let, zároveň mu nelze přisvědčit v jeho tvrzení, že se jí nemůže dopustit samotné dítě mladší patnácti let. Skutečnost, že se jedná o pachatele nezletilého, však svůj význam má, a to zejména při posuzování okolností rozhodných pro závěr, zda je nutné ukládat mu opatření, a pokud ano, jaký druh opatření má být zvolen. Právě okolnostmi, za kterých se nezletilý činu jinak trestného dopustil, včetně jeho chování v průběhu soudního řízení i k jeho dosavadnímu životu, se soudy obou stupňů zabývaly, a proto také výsledkem rozhodování soudu prvního stupně bylo upuštění od uložení jakéhokoliv opatření.

Dovolateli již vůbec nelze přisvědčit v argumentaci, že ustanovením § 187 odst. 1 tr. zákoníku není primárně postihována samotná soulož s osobou mladší patnácti let, nýbrž zneužití bezbrannosti osoby mladší patnácti let prostřednictvím soulože. Z výše uvedené zákonné citace je zcela zjevné, že zákon postihuje toho, kdo

vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let

, aniž vyžaduje, aby (současně) došlo ke zneužití bezbrannosti takové osoby. Pokud se dovolatel k takové argumentaci uchýlil, pak zřejmě proto, že si zákonný znak

zneužití bezbrannosti

obsažený v jiných ustanoveních (např. v alinea druhá u trestného činu znásilnění, nebo v alinea druhá u trestného činu sexuálního nátlaku) dal omylem do souvislosti s posuzovaným činem jinak trestným. Takovou evidentně chybnou argumentací však shora uvedený důvod přípustnosti dovolání nemohl založit.

Nejinak tomu bylo i s druhou dovolatelovou námitkou, že

jednání nezletilého nebylo společensky škodlivé, neboť k souloži došlo mezi dvěma nezletilými

, z čehož dovozoval, že „nebyly dány podmínky trestní represe“. Ponechá-li Nejvyšší soud stranou, že také tato námitka je přinejmenším nepřesná, neboť v řízení podle HLAVY III nikdy nemůže jít o otázku trestní represe, lze (v podstatě jen pro úplnost) dodat, že také touto otázkou se dovolací soud ve své judikatuře (v obecné rovině a za účinnosti předchozího trestního zákona) zabýval a shledal, že

„základním předpokladem pro uložení některého z opatření uvedených v ustanovení dítěti mladšímu patnácti let je zjištění, že spáchalo čin jinak trestný, jehož trestnost je v konkrétním případě vyloučena jen s ohledem na nedostatek věku pachatele. Takový čin musí vykazovat nejen všechny ostatní formální znaky určitého trestného činu, ale též potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Jestliže čin dítěte mladšího patnácti let po zhodnocení všech okolností významných z hledisek uvedených v ustanovení tr. zák. nevykazuje vyšší než malý stupeň společenské nebezpečnosti, a tedy nedosahuje ani úrovně, s níž zákon spojuje trestní odpovědnost mladistvých za provinění ( ), pak jeho čin nelze pokládat za čin jinak trestný ve smyslu , a proto je vyloučeno, aby bylo dítěti mladšímu patnácti let uloženo jakékoli opatření uvedené v ustanovení “

(srov. již shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. , publikované pod č. 10/2009 Sb. rozh. trest.).

Lze tak učinit závěr, že v dané věci dovolatel shora uvedeným požadavkům na přípustnost dovolání nedostál, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, na němž závisí vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nejvyšší soud proto jím podané dovolání odmítl podle ustanovení

O náhradě nákladů řízení Nejvyšší soud rozhodl podle věty první, věty první tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O náhradě ve smyslu nebylo rozhodováno; pro takové rozhodnutí chybí zákonný podklad, poněvadž nebylo uloženo žádné z opatření uvedených v

P o u č e n í :

Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. března 2014

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

*) byl použit pseudonym ve smyslu