Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3774/2013

U S N E S E N Í

Home Credit a.s.

R. W.

, zastoupenému Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Kořenského č. 1107/15, pro 37.472,85 Kč s příslušenstvím a pro 21.353,70 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2013, č. j. - 56, takto:

Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soud v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 18. září 2012, č. j. - 35,

se zrušují

a věc

se vrací

Okresnímu soudu v Karviné - pobočka v Havířově k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově usnesením ze dne 13. 12. 2010, č. j. - 12, pravomocným dne 15. 2. 2011, nařídil podle vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Radimem Kuchtou dne 15. 3. 2010 pod sp. zn. BUL k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 37.472,85 Kč s příslušenstvím, pro smluvní pokutu ve výši 21.353,70 Kč, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 24.319,- Kč, pro náklady oprávněného a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Víta Novozámského, Exekutorský úřad Brno-město.

Návrhem ze dne 27. 6. 2012, doručeným soudnímu exekutorovi dne 28. 6. 2012, který jej posléze postoupil soudu prvního stupně podle ustanovení , o soudních exekutorech a exekutorské činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „exekuční řád“), povinný navrhl částečné zastavení exekuce podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Návrh odůvodnil tím, že soudní exekutor vydal dne 31. 5. 2012 pod č. j. 056 EX 8462/10 - 45 exekuční příkaz, jímž nařídil provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky - náhrady výdajů při pracovních cestách (dále též jen „cestovní náhrady“), s nímž nesouhlasí, neboť tyto náhrady nejsou příjmem v pravém slova smyslu, tedy plněním, které by zvětšovalo majetek, nýbrž se jedná jen o refundaci výdajů, které povinný musí vydat na to, aby mohl pracovat. V doplnění návrhu ze dne 9. 8. 2012 dále povinný uvedl, že u svého zaměstnavatele Augustin Transport s.r.o. ukončil pracovní poměr, protože mu nebyly vyplaceny cestovní náhrady za měsíc červen 2012 v přibližné výši 34.000,- Kč, které zaměstnavatel poukázal na účet Exekutorského úřadu Brno-město.

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově usnesením ze dne 18. 9. 2012, č. j. - 35, návrh povinného na částečné zastavení exekuce, nařízené usnesením téhož soudu ze dne 13. 12. 2010, č. j. - 12, podle ustanovení ve vztahu k exekučnímu příkazu vydanému soudním exekutorem JUDr. Vítem Novozámským, Exekutorský úřad Brno-město, dne 31. 5. 2012, č. j. 056 EX 8462/10 - 45, zamítl. Soud prvního stupně zjistil, že tímto exekučním příkazem soudní exekutor nařídil provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky - náhrady výdajů při pracovních cestách (jízdní výdaje, jízdní výdaje k návštěvě člena rodiny, výdaje za ubytování, zvýšené stravovací výdaje - stravné, nutné vedlejší výdaje), která náleží povinnému proti plátci Augustin Transport s.r.o., se sídlem v Praze 5 - Zličín, Strojírenská č. 259/16. Vycházeje z ustanovení exekučního řádu, , odst. 4, , a 2 dovodil, že výkonem rozhodnutí (exekucí) přikázáním jiné peněžité pohledávky lze postihnout pohledávku, kterou má povinný vůči svému dlužníku (dlužníku povinného), jejímž předmětem je peněžité plnění v jakékoliv měně. Ve smyslu ustanovení se jiná peněžitá pohledávka může opírat o soukromoprávní vztahy (o vztahy občanskoprávní, rodinné, pracovní nebo obchodní), může vyplývat ze vztahů veřejnoprávních (daňových, nemocenského pojištění, sociálního zabezpečení a dalších), může mít původ v hmotném právu nebo v právu procesním, může jít o pohledávku vymahatelnou, o pohledávku, o níž bylo příslušným orgánem zahájeno řízení, a podobně (viz Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004). Kromě pohledávek, které nejsou převoditelné na jiného a které proto ani nemohou být přikázány oprávněnému, nepodléhají výkonu rozhodnutí (exekuci) zcela nebo zčásti též pohledávky uvedené v ustanoveních , a Soud prvního stupně dospěl k závěru, že cestovní náhrady poskytnuté zaměstnanci zaměstnavatelem při cestě mimo pravidelné pracoviště lze postihnout výkonem rozhodnutí (exekucí) ve smyslu ustanovení , neboť z výkonu rozhodnutí (exekuce) vyloučeny nejsou. Poukaz povinného na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. považoval za nepřípadný, jelikož závěry v něm uvedené se vztahují ke srážkám ze mzdy prováděných zaměstnavatelem u zaměstnance na základě dohody mezi nimi, a nelze je vztáhnout na provádění výkonu rozhodnutí či exekuce.

K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. června 2013, č. j. - 56, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěrem, že důvod k částečnému zastavení exekuce podle ustanovení není dán. Odvolací soud dovodil, že na daný případ lze z ustanovení - aplikovat pouze ustanovení , jež obsahuje taxativní výčet pohledávek, které výkonu rozhodnutí či exekuci nepodléhají, a že z , exekučního řádu či jiného právního předpisu nevyplývá, že by uvedená pohledávka zaměstnance vůči zaměstnavateli nepodléhala výkonu rozhodnutí či exekuci. Dále poukázal na to, že exekuci lze provést způsoby uvedenými v ustanovení exekučního řádu a že provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky je způsobem odlišným od provedení exekuce srážkami ze mzdy. Skutečnost, že při provádění exekuce srážkami ze mzdy se do čisté mzdy nezapočítává náhrada nákladů spojených s pracovním výkonem při pracovních cestách ( ), případně, že se za příjmy ze závislé činnosti nepovažuje náhrada cestovních výdajů ve smyslu ustanovení , o daních z příjmu, nemůže být podle odvolacího soudu argumentem pro závěr o nepostižitelnosti pohledávky zaměstnance vůči zaměstnavateli na cestovních náhradách v rámci exekuce prováděné přikázáním jiné peněžité pohledávky. Za správnou proto nepovažoval námitku povinného, že nejsou-li cestovní náhrady plněním (příjmem) ve smyslu zvětšení majetku zaměstnance, ale jen náhradou vynaložených nákladů, není možné cestovní náklady postihnout způsobem uvedeným v ustanovení Jiná peněžitá pohledávka ve smyslu tohoto ustanovení totiž nemusí jen zvětšovat majetek povinného [obdobně postižitelná bude i pohledávka z titulu náhrady škody, která je rovněž plněním, jímž se nezvětšuje majetek poškozeného, nýbrž se jen nahrazuje to, o co by bez škodné události nepřišel (výjimka je uvedena v ustanovení a týká se škody na budově)].

Proti tomuto usnesení podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož nesprávně posoudil povahu cestovních náhrad, a na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to, „zda cestovní náhrady s ohledem na svou povahu podléhají výkonu rozhodnutí (exekuci)“, a v kladném případě, „zda cestovní náhrady podléhají výkonu rozhodnutí (exekuci) přikázáním jiné peněžité pohledávky“. Pokud jde o první otázku, dovolatel opětovně poukazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2008, sp. zn. , které jsou podle něj v dané věci plně aplikovatelné, i když se týkají právní úpravy účinné do 31. 12. 2006. Změna této úpravy provedená , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „“), totiž nemůže nic změnit na tom, že cestovní náhrady nadále představují jen náhradu nákladů spojených s pracovním výkonem. Vyslovuje názor, že ani „současný “ nepočítá s možností postižení cestovních náhrad srážkami ze mzdy, a to nikoliv proto, že by mohly být postiženy jinak, nýbrž proto, že nejde o příjem v pravém slova smyslu. To vyplývá z ustanovení , které mezi jiné příjmy zaměstnance řadí odměnu z dohody, náhradu mzdy nebo platu, odměnu za pracovní pohotovost, odstupné, případně obdobná plnění poskytnutá zaměstnanci v souvislosti se skončením zaměstnání, peněžitá plnění věrnostní nebo stabilizační povahy poskytnutá zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním a odměny podle . Tato úprava se pak „odráží“ v ustanovení , které pro účely srážek ze mzdy „přikazuje“ nezapočítávat do čisté mzdy náhradu nákladů spojených s pracovním výkonem, a to zejména při pracovních cestách. Ve vztahu k druhé otázce dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil vztah mezi výkonem rozhodnutí (exekucí) srážkami ze mzdy a výkonem rozhodnutí (exekucí) přikázáním jiné peněžité pohledávky. Pokud totiž ustanovení upravující výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky neobsahují ustanovení, které by cestovní náhrady vylučovalo z výkonu rozhodnutí (exekuce), nelze z toho dovodit, že by cestovní náhrady podléhaly výkonu rozhodnutí (exekuci) přikázáním jiné peněžité pohledávky; srážky ze mzdy totiž představují speciální způsob výkonu rozhodnutí (exekuce) přikázáním pohledávky. K dalším argumentům odvolacího soudu dovolatel dále uvedl, že cestovní náhrady nelze srovnávat s pojistným plněním či náhradou škody, že cestovní náhrady nahrazují zůstatek mzdy po provedených srážkách, tedy část mzdy, kterou již exekucí znovu postihnout nelze, a že plným postižením následné náhrady cestovních výdajů by došlo k nepřípustnému exekučnímu postižení „původní mzdy“ (podléhající pouze srážkám) v její již nepostižitelné části nebo toho, co ze mzdy zbylo po provedení srážek. Navrhl, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že se exekuce v uvedeném rozsahu zastavuje, případně, aby usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť dovolací řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel především shledává přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2008, sp. zn. ), jelikož nesprávně posoudil „povahu cestovních náhrad“; v těchto souvislostech poukazuje i na právní úpravu zakotvenou v ustanovení , která podle něj nemůže nic změnit na tom, že cestovní náhrady nadále přestavují jen náhradu nákladů spojených s pracovním výkonem.

V rozsudku ze dne 17. dubna 2008, sp. zn. , dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „pracovněprávní předpisy v době do 31. 12. 2006 vylučovaly zajištění uspokojení nároku zaměstnavatele dohodou mezi ním a zaměstnancem, jejímž předmětem by byly srážky z cestovních náhrad, na které zaměstnanci vznikl nárok podle , o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů“. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se mimo jiné uvádí, že „pracovněprávní předpisy náhrady výdajů při pracovních cestách výslovně vylučují z plnění, která lze považovat za mzdu, a nezahrnují je ani mezi jiné příjmy, s nimiž se při výkonu rozhodnutí nakládá jako se mzdou, zřejmě reflektuje smysl a účel samotných cestovních náhrad. Tím není ohodnocení zaměstnance za vykonanou práci, ani podle své povahy nenahrazují odměnu za práci, nýbrž slouží výhradně k náhradě nákladů spojených s pracovním výkonem, které zaměstnanec vynaložil proto, že byl zaměstnavatelem vyslán na cestu k výkonu práce do jiného místa, než je jeho pravidelné pracoviště (srov. ). Cestovní náhrady tudíž nejsou příjmem v pravém slova smyslu (tedy plněním, o které se zvětšil majetek zaměstnance), ale jde toliko o refundaci výdajů, o nichž se předpokládá, že by je zaměstnanec za běžných okolností (kdyby pracoval na svém pravidelném pracovišti a nebyl vyslán na pracovní cestu) pravděpodobně nevynaložil buď vůbec, nebo jen v menším rozsahu. Patrně z tohoto důvodu (protože cestovní náhrady nepředstavují příjem zaměstnance) zákon nepřipouští provádět z nároku zaměstnance na cestovní náhrady jakékoli srážky, ani kdyby se na tom účastníci pracovního poměru dohodli“.

Dovolací soud po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), dospěl k závěru, že dovolání není pro otázku „povahy cestovních náhrad“ podle ustanovení přípustné, neboť závěry uvedené v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu, vydaném v nalézacím řízení, na posouzení dané exekuční věci nedopadají, a nelze tudíž ani dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Je tomu tak proto, že toto rozhodnutí se zabývá otázkou, zda pracovněprávní předpisy, jež v době do 31. 12. 2006 měly zásadně kogentní povahu, připouštěly či naopak vylučovaly uspokojení nároku zaměstnavatele dohodou mezi ním a zaměstnancem, jejímž předmětem by byly srážky z cestovních náhrad, na které zaměstnanci vznikl nárok podle , o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů. Ve vztahu k vykonávacímu řízení se v něm uvádí jen to, že „také pro účely výkonu rozhodnutí se do čisté mzdy, z níž lze provádět srážky, jmenovitě nezapočítávají částky poskytované na náhradu nákladů spojených s pracovním výkonem, a to zejména při pracovních cestách (srov. )“. Pokud pak dovolatel poukazuje na právní úpravu srážek z příjmu z pracovněprávního vztahu, zakotvenou v hlavě VIII , , ve znění pozdějších předpisů, jmenovitě na ustanovení tohoto zákona, nelze ani z ní při právním posouzení dané věci vycházet, neboť tato úprava se týká srážek z příjmu zaměstnance pro účely tohoto zákona (srov. odstavec 1 tohoto ustanovení).

Přípustnost dovolání proti napadenému usnesení podle ustanovení dovolací soud shledal ve vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda způsobem podle ustanovení exekučního řádu, resp. a násl. , tedy přikázáním jiné peněžité pohledávky, lze exekuci nařídit a provést postižením cestovních náhrad, na které povinnému (zaměstnanci) vznikl nárok vůči jeho zaměstnavateli.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení může spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že návrh na nařízení exekuce byl podán dne 1. 12. 2010 - podle a exekučního řádu ve zněních účinných do 31. 12. 2012 (srov. čl. II., bod 1. a čl. IV., bod 1. přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Podle ustanovení výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení týká-li se nařízeného výkonu rozhodnutí některý z důvodů zastavení jen zčásti nebo byl-li výkon rozhodnutí nařízen v rozsahu širším, než jaký stačí k uspokojení oprávněného, bude výkon rozhodnutá zastaven částečně.

Podle ustanovení § 59 odst. 1 exekučního řádu exekuci ukládající zaplacení peněžité částky lze provést a) srážkami ze mzdy a jiných příjmů, b) přikázáním pohledávky, c) prodejem movitých věcí a nemovitostí, d) prodejem podniku, e) zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech.

Podle ustanovení exekučního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na provádění exekuce přikázáním pohledávky přiměřeně ustanovení upravující výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky.

V posuzované věci bylo zjištěno, že pověřený soudní exekutor vydal dne 31. 5. 2012 pod č. j. 056 EX 8462/10 - 45, exekuční příkaz, jímž nařídil „provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky - náhrady výdajů při pracovních cestách (jízdní výdaje, jízdní výdaje k návštěvě člena rodiny, výdaje za ubytování, zvýšené stravovací výdaje - stravné, nutné vedlejší výdaje), která náleží povinnému proti plátci Augustin Transport s.r.o. se sídlem v Praze 5 - Zličín, Strojírenská č. 259/16“.

Podle ustanovení výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného než pohledávky z účtu u peněžníhou nebo nároku uvedeného v lze nařídit i v případě, že pohledávka povinného se stane splatnou teprve v budoucnu, jakož i v případě, že povinnému budou dílčí pohledávky z téhož právního důvodu v budoucnu postupně vznikat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení výkon rozhodnutí postihuje pohledávku povinného do výše pohledávky oprávněného a jejího příslušenství, pro něž byl nařízen.

Jinými peněžitými pohledávkami ve smyslu ustanovení zákon rozumí

jiné pohledávky, které nejsou výslovně postihovány jinými způsoby výkonu rozhodnutí (exekuce)

,

jimiž jsou přikázání pohledávky z účtu u peněžníhou podle ustanovení až , srážkami ze mzdy a jiných příjmů ( až 302 ), postižení jiných majetkových práv ( ), a způsoby podle ustanovení a Výkonem rozhodnutí (exekucí) přikázáním jiné peněžité pohledávky lze postihnout pohledávku, kterou má povinný vůči svému dlužníkovi, jejímž předmětem je peněžité plnění, přičemž tato jiná pohledávka se může opírat o soukromoprávní nebo veřejnoprávní vztahy a může mít svůj původ v hmotném nebo jen procesním právu. Vždy však musí jít o pohledávku existentní, tj. takovou, která existuje ke dni nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce); její splatnost ovšem může nastat i později. Z výkonu rozhodnutí jsou výslovně vyloučeny pohledávky uvedené v ustanoveních až 319

Výkonu rozhodnutí nepodléhají pohledávky náhrady, kterou podle pojistné smlouvy vyplácí pojišťovna, má-li být náhrady použito k novému vybudování nebo k opravě budovy ( ). Výkonu rozhodnutí dále nepodléhají peněžité dávky sociální péče, dávky pomoci v hmotné nouzi, z dávek státní sociální podpory příspěvek na bydlení a dávky státní sociální podpory vyplácené podle zvláštního zákona jednorázově ( ). Ustanovení a pak stanoví rozsah postižení pohledávek podnikatelů a rozsah postižení autorských odměn.

Jak dovodila již shora citovaná judikatura Nejvyššího soudu, na niž povinný v dovolání poukazuje (viz závěry uvedené v rozsudku ze dne 17. dubna 2008, sp. zn. , které jsou aplikovatelné i po účinnosti ), smyslem a účelem cestovních náhrad není ohodnocení zaměstnance za vykonanou práci a cestovní náhrady podle své povahy nenahrazují odměnu za práci, nýbrž slouží výhradně k náhradě nákladů spojených s pracovním výkonem, které zaměstnanec vynaložil proto, že byl zaměstnavatelem vyslán na cestu k výkonu práce do jiného místa, než je jeho pravidelné pracoviště. Z tohoto důvodu stanoví ustanovení výslovně, že při provádění výkonu rozhodnutí (exekuce) srážkami ze mzdy povinného se do čisté mzdy nezapočítávají částky poskytované na náhradu nákladů spojených s pracovním výkonem, a to zejména při pracovních cestách.

Taxativní výčet druhů příjmů, které nejsou mzdou a které mohou být postiženy výkonem rozhodnutí (exekucí) srážkami ze mzdy, zavedla novela provedená , kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím , v ustanovení (k tomu srov. důvodovou zprávu k tomuto zákonu). Jimi jsou plat, odměna z dohody o pracovní činnosti, odměna za pracovní nebo služební pohotovost, odměna členů zastupitelstva územních samosprávných celků, dávky státní sociální podpory, které nejsou vyplaceny jednorázově, a dále příjmy, které povinnému nahrazují odměnu za práci nebo jsou poskytovány vedle ní, jimiž jsou a) náhrada mzdy nebo platu, b) nemocenské, c) peněžitá pomoc v mateřství, d) důchody, e) stipendia, f) podpora v nezaměstnanosti a podpora při rekvalifikaci, g) odstupné, popřípadě obdobná plnění poskytnutá v souvislosti se skončením zaměstnání, h) peněžitá plnění věrnostní nebo stabilizační povahy poskytnutá v souvislosti se zaměstnáním, a i) úrazový příplatek, úrazové vyrovnání a úrazová renta. Ustanovení tedy dopadá na všechny příjmy, které mají svou povahou pracovněprávní charakter nebo které nahrazují mzdu jako odměnu za práci anebo jsou poskytovány vedle ní.

Z uvedeného vyplývá, že pro pohledávku, kterou má zaměstnanec vůči zaměstnavateli z titulu cestovních náhrad, na niž zaměstnanci vznikl nárok podle příslušných ustanovení , nelze nařídit ani provést výkon rozhodnutí (exekuci) srážkami ze mzdy povinného, neboť do čisté mzdy se náhrady cestovních výdajů nezapočítávají a nejsou ani zahrnuty v taxativním výčtu uvedeném v ustanovení

Dovolateli je třeba přisvědčit v jeho názoru, že nejsou-li cestovní náhrady při výkonu rozhodnutí (exekuci) postižitelné výkonem rozhodnutí (exekucí) srážkami ze mzdy, a neobsahují-li ustanovení upravující výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky ustanovení, které by cestovní náhrady vylučovalo z výkonu rozhodnutí (exekuce), nelze z toho dovodit, že cestovní náhrady lze postihnout způsobem podle ustanovení a násl. [ exekučního řádu] jako tzv. jinou peněžitou pohledávku.

Při úvaze o této námitce povinného je třeba nejprve vyřešit otázku, jaký je vztah mezi ustanovením a ustanovením , která upravují výkon rozhodnutí (exekuci) přikázáním peněžité pohledávky; o tom, že výkon rozhodnutí (exekuce) srážkami ze mzdy je svojí povahou zvláštním druhem exekuce přikázáním pohledávky, kterou se postihuje nárok na mzdu, vznikající povinnému z pracovního nebo obdobného poměru, není žádných pochyb. Jestliže ustanovení - jak bylo shora uvedeno - dopadá na všechny příjmy (pohledávky), které mají svou povahou pracovněprávní charakter nebo které nahrazují mzdu jako odměnu za práci anebo jsou poskytovány vedle ní, lze z toho dovodit, že toto ustanovení je ve vztahu speciality k ustanovení , které upravuje výkon rozhodnutí (exekuci) přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného (než pohledávky z účtu u peněžníhou nebo nároku uvedeného v ). Z toho vyplývá, že z příjmů (pohledávek), jež mají vztah k výkonu práce nebo které nahrazují mzdu jako odměnu za práci anebo jsou poskytovány vedle ní, lze výkonem rozhodnutí (exekucí) postihnout právě a jen ty příjmy (pohledávky), které jsou uvedeny v taxativním výčtu, jenž stanoví ustanovení

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že exekuci pro peněžité plnění nelze nařídit a provést přikázáním pohledávky, kterou má zaměstnanec vůči zaměstnavateli z titulu cestovních náhrad, na niž zaměstnanci vznikl nárok podle příslušných ustanovení , způsobem uvedeným v a násl. [ exekučního řádu],

i když tato pohledávka není výslovně z výkonu rozhodnutí (exekuce) vyloučena ( až ).

Vydáním označeného exekučního příkazu ze dne 31. 5. 2012, č. j. 056 EX 8462/10 - 45, tak soudní exekutor rozhodl v rozporu s ustanovením a násl. [ exekučního řádu], neboť náhrady výdajů při pracovních cestách povinného fakticky postihl jako by se jednalo o srážky ze mzdy (z jiných příjmů), a nikoliv jen o refundaci již vynaložených výdajů, o nichž se předpokládá, že by je zaměstnanec za běžných okolností (kdyby pracoval na svém pravidelném pracovišti a nebyl vyslán na pracovní cestu) pravděpodobně nevynaložil buď vůbec, nebo jen v menším rozsahu (viz závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2008, sp. zn. ). Protože jiná peněžitá pohledávka musí být v exekučním příkazu označena nejen právním důvodem, ale i její výší, popřípadě splatností, spočívá pochybení soudního exekutora současně v tom, že označený exekuční příkaz sice vydal podle ustanovení exekučního řádu ( a násl. ), avšak po stránce formální fakticky postupoval podle ustanovení , když náhrady výdajů při pracovních cestách povinného postihl jako opakující se příjem, což je v rozporu se zákonem.

Lze proto uzavřít, že posuzovaném případě je exekuce ze všech shora uvedených důvodů nepřípustná a že proto musí být v tomto rozsahu v každém stadiu řízení zastavena podle (event. podle odst. 4 tohoto ustanovení zastavena částečně). Dovolací důvod uvedený v ustanovení tak byl naplněn.

Protože napadené usnesení odvolacího soudu není správné a protože nejsou podmínky pro jeho změnu, Nejvyšší soud České republiky je zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Karviné - pobočce v Havířově k dalšímu řízení ( věta první a druhá ), aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání, neboť se netýkají exekučního řízení.

Právní názor dovolací soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§ 226 odst. 1, § 243g odst. 1 část věty první za středníkem).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. dubna 2014 JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu