Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 90/2013

25 Cdo 90/2013

U S N E S E N Í

R. H.,

Městskému kulturnímu středisku Vyškov,

IČO 46270671, se sídlem Vyškov, Jana Šoupala 137/4, o 1.230.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2012, č. j. -114, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 23. 3. 2010, č. j. -99, zamítl žalobu na zaplacení 1.230.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že smlouvou ze dne 12. 7. 1994 žalovaný pronajal žalobci restaurační prostor v Besedním domě ve Vyškově na dobu určitou do 11. 7. 1999. Dne 18. 7. 1995 žalobce s městem Vyškov uzavřel dohodu o ukončení nájmu k 31. 10. 1995, kterou však žalobce nepovažoval za platnou, a ani přes několikeré výzvy žalovaného prostor nevyklidil. Žalovaný koncem listopadu 1995 přistoupil k demontáži a vystěhování restauračního interiérového zařízení žalobce a jeho vydání žalobci podmiňoval zaplacením nákladů stěhování a uskladnění, což žalobce odmítl a na žalovaném požaduje v tomto řízení náhradu částky, kterou vynaložil v r. 1994 na nákup tohoto zařízení. Soud shledal námitku promlčení vznesenou žalovaným důvodnou, neboť žalobce se dozvěděl a mohl dozvědět o vyklizení věcí a o tom, kdo věci vyklidil, z přípisů žalovaného ze dne 17. 10. 1995, z 21. 11. 1995 a z 1. 12. 1995, o své věci se až do 23. 3. 2005 nezajímal a žalobu podal až 23. 3. 2005 po uplynutí promlčecí doby.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 3. 2012, č. j. -114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o uplynutí dvouleté promlčecí doby dne 28. 11. 1997. Jelikož žalobce spatřuje vznik škody v hodnotě vyklizeného zařízení restaurace, vědomost o vzniku škody i o tom, že subjektem odpovědným za její vznik je žalovaný, nabyl již při škodné události 28. 11. 1995. Námitku žalobce, že až z rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. se dozvěděl, že vyklizení restauračního zařízení je protiprávní, považoval odvolací soud za nedůvodnou, neboť se netýká skutkových okolností zakládajících vědomost žalobce o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, nýbrž jejich právního hodnocení.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení a podává je z důvodu podle Nesouhlasí s právním posouzením promlčení a namítá, že teprve rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. , mu dal definitivně za pravdu ohledně protiprávního jednání žalovaného. O škodě se sice dozvěděl již dne 28. 11. 1995, neboť byl osobně přítomen vystěhování a poškození svých věcí, avšak o tom, kdo za škodu odpovídá, se dozvěděl až doručením uvedeného rozsudku dne 8. 11. 2004. Teprve tehdy se dozvěděl o protiprávnosti jednání žalovaného, a tedy o tom, že je to skutečně žalovaný, kdo za škodu odpovídá. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud ČR napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 21. 3. 2012, postupoval Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7 – dále též jen „ “).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením , podle nějž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží ( ). Ustanovení odst. bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. , zrušeno k 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6 3. 2012, sp. zn. ).

Otázka počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle obč. zák. k uplatnění nároku na náhradu škody nečiní rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci zásadně právně významným ve smyslu , neboť nejde o právní otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou nebo rozhodovanou rozdílně.

Podle ustálené judikatury se poškozený dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. , a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1168 a č. C 2445, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. ). Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon v ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby, ostatně nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu, zahájeno. Zákon proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou (srov. např.

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4273, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. ). Takové informace podle skutkových zjištění v dané věci žalobce měl.

Neplatí automaticky, že teprve dnem právní moci rozsudku, v němž je konstatována protiprávnost jednání škůdce, se poškozený dozvídá o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. , in Soubor C 2145). Rozhodující je okamžik, kdy poškozený zjistí skutkové okolnosti podstatné pro vymezení odpovědného subjektu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. ). Právní závěr odvolacího soudu o promlčení nároku v subjektivní promlčecí době vychází ze skutkových zjištění, jež v dovolacím řízení nemohou doznat změny, a je plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle , odst. 3 přípustný.

Dovolání není přípustné ani proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1992, sp. zn. , uveřejněné pod č. 9/1994 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolací soud proto dovolání žalobce podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , a 146 odst. 3 , neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. dubna 2014

JUDr. Marta Škárová

předsedkyně senátu