Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1932/2012

29 Cdo 1932/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobkyně HORA HOLDING, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Skuherského 53, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 63911191, zastoupené JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437/4, PSČ 500 02, proti žalovanému Mgr. L. Z., o určení vlastnictví k 20 kusům akcií a o vydání 20 kusů akcií, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2011, č. j. -404, ve znění usnesení ze dne 2. ledna 2012, č. j. -424, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. srpna 2008, č. j. -162, zamítl žalobu o určení vlastnictví k 20 kmenovým akciím na majitele o jmenovité hodnotě 50.000,- Kč, emitovaným společností C-LEASING Turnov, a. s., s pořadovými čísly 01 až 20 (dále jen „sporné akcie“), a o jejich vydání (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení , , (dále též jen „ “), jako nepřípustné.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení [o situaci předvídanou v ustanovení nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení ( ) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka však Nejvyššímu soudu žádné otázky, jež by napadené rozhodnutí činily zásadně právně významným, k řešení nepředkládá.

Namítá-li, že smlouvou o převodu sporných akcií, uzavřenou mezi dovolatelkou jakožto převodkyní a Ing. I. D. jako nabyvatelem (dále jen „první smlouva“), nemohla převést vlastnické právo ke sporným akciím na nabyvatele pro rozpor s ustanovením , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu), přehlíží, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož byl-li nabyvatel v dobré víře, nabyl vlastnictví ke sporným akciím i v případě, že dovolatelka s nimi nemohla disponovat. Proti tomuto závěru dovolatelka přitom [v rovině dovolacího důvodu vymezeného v ] nebrojí a dovolacímu přezkumu jej tak neotevírá.

Nehledě k uvedenému dovolatelka přehlíží závěry, jež Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil v rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. března 2011, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jenž je veřejnosti přístupný – stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na webových stránkách Nejvyššího soudu), podle kterých se důsledek absolutní neplatnosti právního úkonu povinného pro porušení generálního inhibitoria (předjímaný ustanovením § 44 odst. 7 exekučního řádu) neprosazuje doručením usnesení o nařízení exekuce povinnému bez dalšího, nýbrž (jen) ve spojení se stavem exekučního řízení. Není žádného důvodu pojit s příslušným úkonem povinného, porušujícím v době, kdy byl učiněn, generální inhibitorium, sankci absolutní neplatnosti i poté, kdy po pravomocném nařízení exekuce proběhne exekuce (v závislosti na podobě exekučních příkazů vydaných soudním exekutorem) úspěšně (vymožením pohledávky oprávněného) způsobem nepostihujícím majetek, jehož se předmětný právní úkon týkal, nebo jestliže následně (i po porušení zákazu formulovaného generálním inhibitoriem) došlo k zastavení exekuce [ exekučního řádu ve spojení s nebo h) ] proto, že povinný po pravomocném nařízení exekuce uspokojil oprávněného mimo exekuci.

Námitkou, podle níž je první smlouva neplatná, neboť neobsahuje ujednání o ceně, dovolatelka brojí proti opačnému skutkovému závěru odvolacího soudu, podle kterého se smluvní strany dohodly i na kupní ceně převáděných sporných akcií. Námitkám proti nesprávně zjištěnému skutkovému stavu je ovšem vyhrazen dovolací důvod vymezený v , který však dovolatelka u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen podle ustanovení , k dispozici nemá (srov. část věty za středníkem ) a k jehož přezkoumání tudíž nelze dovolání připustit.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu bylo i ujednání o ceně uzavřeno v písemné formě. I další otázka předkládaná dovolatelkou, totiž zda lze uzavřít smlouvu (pro níž není vyžadována obligatorně písemná forma) částečně písemně a částečně ústně, vychází (nepřípustně) z odlišného skutkového stavu a již z toho důvodu napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní. Pouze na okraj pak Nejvyšší soud poukazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2009, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 16/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž vysvětlil, že účastníci písemně uzavřené dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu se mohou dohodnout o formě a výši úplaty ústně, je-li z obsahu dohody zjistitelné, že šlo o převod úplatný. Uvedené závěry se obdobně prosadí i v projednávané věci.

Konečně výhrady dovolatelky proti závěru odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), podle nichž jí nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, napadené rozhodnutí nečiní zásadně právně významným již proto, že se odvolací soud otázkou vlastnictví sporných akcií zabýval při posuzování důvodnosti žaloby o vydání sporných akcií. Uzavřel-li, že dovolatelce vlastnické právo nesvědčí, neboť jej platně převedla první smlouvou na Ing. I. D., není důvod připouštět dovolání k přezkoumání závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu, neboť ani opačný úsudek by se v poměrech dovolatelky založených napadeným rozhodnutím nepromítl (nevedl by ke kasaci napadeného rozhodnutí; srov. obdobně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. , a ze dne 27. října 2005, sp. zn. , uveřejněných pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nehledě k uvedenému pak Nejvyšší soud podotýká, že v poměrech projednávané věci shledává závěry odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení – oproti mínění dovolatelky – souladnými s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. , anebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. , dostupný na webových stránkách Ústavního soudu).

Dovolání pak nečiní přípustným ani ostatní námitky, jejichž prostřednictvím dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že „nezohlednil řádně řadu skutkových tvrzení žalobkyně a nepřihlédl k nim, neprovedl řadu podstatných důkazů (k věci samé i k věrohodnosti svědka Ing. I. D.), provedené důkazy nevyhodnotil správně, neúplně zjistil skutkový stav věci a neposkytl žalobkyni dostatečné zákonné poučení“.

Je tomu tak proto, že uvedenými námitkami (jež žádnou otázku zásadního právního významu nezahrnují) dovolatelka částečně vystihuje dovolací důvody vymezené v , odst. 3 , které u dovolání, jež může být přípustné toliko podle , k dispozici nemá a k jejichž přezkoumání dovolání připustit nelze, částečně pak dokonce pouze brojí proti hodnocení důkazů, které však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v 132 nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012), se podává z části první, čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. března 2014

JUDr. Petr Šuk

předseda senátu