Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1734/2013

33

Cdo 1734/2013

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

A. O.

,

zastoupeného Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, proti žalované

BREDLEY AND SMITH, s.r.o.

(dříve PROLUX Consulting Int. s.r.o.), se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 819 (identifikační číslo osoby 26731908), zastoupené JUDr. Dušanem Rendlem, advokátem se sídlem v Mostě, Slovenského národního povstání 1872, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2012, č.j. -62, takto:

I. Dovolání

se zamítá

.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Dušana Rendla, advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 18. 1. 2012, č.j. -31, Obvodní soud pro Prahu 1 určil, že smlouva o podpoře prodeje nemovitosti uzavřená mezi žalobcem a žalovanou dne 20. 7. 2010 je neplatná ( , a , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz /). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení soud prvního stupně shledal v tom, že platnost smlouvy je podmínkou existence práva žalované na smluvenou odměnu, kterou již vyúčtovala a na jejíž úhradě trvá, aniž by ji vymáhala v soudním (rozhodčím) řízení. Žalobce, který je přesvědčen, že žádné povinnosti vůči žalované nemá,

„nemůže požadovat … negativní určení (neexistence povinnosti zaplatit smluvní odměnu) či nějaké plnění (na žádné nemá nárok)“

; jím požadované určení je tedy objektivně způsobilé předejít případným dalším sporům mezi účastníky o úhradu jakéhokoliv smluvního plnění.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2012, č.j. -62, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé tak, že žalobu o určení zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu je posouzení platnosti smlouvy otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky existence či neexistence právního vztahu (pohledávky) a rovněž pro posouzení případných nároků vyplývajících z předmětné smlouvy. Jelikož požadované určení nejistotu v právním postavení účastníků neodstraňuje – žalovaná se může domáhat žalobou „např. vydání bezdůvodného obohacení, přičemž takové žalobě by požadované určení nemohlo zabránit“ – není na určení neplatnosti smlouvy dán naléhavý právní zájem ( , , ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále též jen „ “).

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž ohlásil dovolací důvody podle (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b/ (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Prvnímu z nich podřazuje výtku, podle níž odvolací soud porušil poučovací povinnost podle ve spojení s ; rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, aniž žalobce upozornil na to, že dospěl k jinému právnímu názoru ohledně existence naléhavého právního zájmu, a aniž ho vyzval k doplnění rozhodných skutečností tento naléhavý právní zájem prokazujících. Na určení neplatnosti smlouvy – argumentuje žalobce – je naléhavý právní zájem. Co do právního následku je určení neplatnosti smlouvy zaměnitelné s určením neexistence právního vztahu; v obou případech je výsledkem to, že žalobce nemá vůči žalované závazek platit odměnu sjednanou ve smlouvě. Posouzení platnosti smlouvy proto nemá ve vztahu k otázce existence daného právního vztahu charakter předběžné otázky. Odvolací soud se omezil jen na posuzování naléhavého právního zájmu v návaznosti na nárok žalované na zaplacení smluvní odměny. Určení neplatnosti smlouvy by ale mělo schopnost vytvořit požadovaný pevný rámec i pro další případné spory, např. o zaplacení smluvní pokuty, náhrady škody apod. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla dovolání zamítnout.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II, bod 7. ).

Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozsudku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ( ); důvodné však není.

Z úřední povinnosti – i když nebyly v dovolání uplatněny – přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v , odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 (tzv. „zmatečnostem“), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. , větu druhou, ). Z obsahu spisu existence vad nevyplývá a námitka, podle níž odvolací soud postupoval v rozporu s , posoudil-li věc po právní stránce jinak než soud prvního stupně, aniž žalobce poučil podle o nutnosti doplnit vylíčení rozhodných skutečností, neobstojí.

Podle 213b odst. 1 se v odvolacím řízení postupuje podle ; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná.

Podle , má-li předseda senátu za to, že je věc možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.

Poučení účastníků řízení podle přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle přistupovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 6. 2003, sp. zn. ). V projednávané věci uplatnění odlišného právního názoru odvolacího soudu ohledně existence naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy nebylo spjato s potřebou doplnit vylíčení rozhodujících skutečností (a navrhnout důkazy je prokazující), nebylo tedy na místě ani poučení podle

Při vázanosti uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (srov. , větu první, ) se dovolacímu přezkumu předestírá kontrola správnosti závěru odvolacího soudu, podle něhož žalobce nemá na určení neplatnosti smlouvy naléhavý právní zájem.

Právní posouzení je ve smyslu nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Z hlediska skutkového vycházel odvolací soud z toho, že účastníci uzavřeli 20. 7. 2010 smlouvu o podpoře prodeje nemovitosti (bytové jednotky s vymezeným podílem na společných částech domu). Žalovaná se zavázala „k podpoře prodeje“ bytu a žalobce se zavázal zaplatit jí odměnu (ve výši 6% ze skutečné prodejní ceny, nejméně 19.500,- Kč bez daně z přidané hodnoty). Strany se dohodly, že majetkové spory ze smlouvy nebo v souvislosti s ní budou řešit v rozhodčím řízení před určeným rozhodcem. Splnění podmínky naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy dovozoval žalobce z toho, že žalovaná soudní (rozhodčí) řízení o splnění povinnosti zaplatit sjednanou odměnu nezahájila (peněžní částku rovnající se sjednané odměně nevymáhá), že neplatnost smlouvy neuznala a že opakovaně žalobce vyzvala k zaplacení sjednané odměny.

Naléhavý právní zájem o určení právního vztahu nebo práva je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým; žaloba domáhající se určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 24. 2. 1971, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1972).

Soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. 3. 1997, sp. zn. , z 20. 3. 2002, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2003, nález Ústavního soudu z 20. 6. 1995 sp. zn. ) je ustálena v názoru, že žaloba na určení je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (v souzené věci se žalobce nedomáhal určení neexistence závazkového právního vztahu /práva/, ale určení neplatnosti smlouvy). Určovací žaloby slouží potřebám praktického života a nemohou vést ke zbytečnému rozmnožování sporů. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je proto současně dán jen tehdy, jestliže je (objektivně vzato) způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva. Pomocí určovací žaloby nelze řešit otázky, které mají význam jen pro jiné – dosud nezahájené nebo již probíhající – řízení (v němž je lze řešit jako předběžné otázky) nebo které mají být podle zákona řešeny v jiném řízení.

Otázkou žalob o určení neplatnosti právních úkonů ve vztahu k řešení otázky existence práva nebo právního vztahu se Nejvyšší soud opakovaně zabýval v mnoha svých rozhodnutích a jeho rozhodovací praxe je v tomto ohledu jednotná. Žaloba o určení není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Jestliže právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (zde práva na plnění sjednané smlouvou), není dán zpravidla naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní jen tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 4. 2003, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2004). V rozsudku z 2. 4. 2001, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2001, Nejvyšší soud uzavřel, že „lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká“. V rozsudku z 27. 1. 2003, sp. zn. , se pak zabýval otázkou naléhavého právního zájmu v případě žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu a dospěl k závěru, že dán není, neboť otázka platnosti výpovědi je jen posouzením předběžné otázky předcházejícím úsudku, zda nájemní vztah nadále trvá nebo trval. Je-li tedy posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu (obdobně srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 8. 2007, sp. zn. , z 30. 3. 2010, sp. zn. , z 25. 5. 2011, sp. zn. , z 22. 9. 2009, sp. zn. , z 11. 1. 2012, sp. zn. , a z 28. 8. 2012 sp. zn. ).

V projednávané věci žalobce žalobu o splnění povinnosti k dispozici nemá, neboť netvrdí, že je v závazkovém vztahu založeném smlouvou z 20. 7. 2010 věřitelem s právem na plnění. Jeho postavení v právním vztahu, jehož má být účasten, nebylo ohroženo a nestalo se nejistým jen tím, že žalovaná neplatnost smlouvy neuznala a opakovaně ho vyzvala k zaplacení odměny. Otázka platnosti smlouvy – stejně jako otázka existence závazkového právního vztahu smlouvou založeného – je otázkou předběžnou v rámci věcného posuzování povinnosti žalobce plnit, resp. práva žalované na plnění. Protože pravomocný rozsudek o kladné či záporné určovací žalobě – ať již o platnosti (neplatnosti) právního úkonu, nebo o existenci (neexistenci) závazkového právního vztahu (pohledávky) – netvoří ve vztahu mezi týmiž účastníky překážku věci pravomocně rozsouzené k žalobě na plnění založené na tomtéž právu ( ), nelze ani dospět k závěru, že rozhodnutí o požadovaném určení je způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu. Dovolací soud tedy – na rozdíl od ojedinělého názoru, ke kterému se přihlásil ve věci týkající se téže žalované Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. – uzavírá, že žaloba o určení neplatnosti smlouvy preventivní funkci splnit nemůže, neboť rozhodnutí o ní není objektivně způsobilé předejít případným dalším soudním sporům mezi účastníky.

Protože se žalobci nepodařilo argumenty snesenými v dovolání zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jeho dovolání zamítl ( , část věty před středníkem, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení , a Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení , 2, , , bodu 5, , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 2.500,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč ( , 3 advokátního tarifu) a částka 588,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty ( , ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 17. dubna 2014

JUDr. Pavel Krbek

předseda senátu