Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 926/2014

30

Cdo 926/2014

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

F. P.

, zastoupeného JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Freyova 27, proti žalované

Znojemské první realitní a. s.

, se sídlem ve Znojmě, Horní náměstí 166/10, identifikační číslo osoby 27677818, zastoupené Mgr. Vlastimilem Šopákem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Jana Palacha 954/14, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. března 2013, č. j. -97, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. března 2013, č. j. -97, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 19. června 2012, č. j. -63,

se zrušují

a věc

se vrací

Okresnímu soudu Praha – východ k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se podanou žalobou (dne 10. června 2011) proti žalované domáhal určení, že je vlastníkem pozemku p. č. 878 v katastrálním území Z. [dále též „předmětný pozemek“ nebo „předmětná nemovitost“; poznámka Nejvyššího soudu: pojem „nemovitost“ - coby legislativní zkratka pro nemovitou věc - je obsažen v , o katastru nemovitostí (katastrální zákon), a proto i v hmotněprávních poměrech od 1. ledna 2014 používání tohoto pojmu má podklad v platné právní úpravě]. Své vlastnické právo k předmětnému pozemku zakládal na tvrzení, že dne 21. února 2005 uzavřel s prodávajícím Ing. D. K. (budoucím předsedou představenstva žalované) kupní smlouvu, dle které Ing. K. prodal tento pozemek žalobci za kupní cenu ve výši 650.000,- Kč. Žalobce posléze zjistil, že Ing. K. tento pozemek prodal na základě kupní smlouvy ze dne 25. srpna 2008 (v mezidobí založené obchodní firmě) žalované. Žalobce dovozoval neplatnost posledně zmíněné kupní smlouvy jednak pro porušení (tehdy platného) obch. zák., a dále pro rozpor s dobrými mravy a pro počáteční právní nemožnost předmětu plnění ve smyslu a obč. zák. (poznámka Nejvyššího soudu: dne 12. února 2013 občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu přijalo usnesení, dle kterého pro č. bude používána zkratka „obč. zák.“, a pro č. bude používána zkratka „o. z.“).

Okresní soud Praha – východ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. června 2012, č. j. -63, určovací žalobu zamítl. „S odkazem na konstantní judikaturu dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 25. 8. 2008 je platná, protože byla sjednána kupní cena ve shodě s oceněním znalce (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ). Nelze tedy namítat její neplatnost pro rozpor s § 196a obchodního zákoníku. Soud rovněž neshledal důvod neplatnosti uvedené kupní smlouvy…pro rozpor s dobrými mravy…V dané věci soud dospěl k závěru, že ze skutkových zjištění nelze dospět k závěru, že účel předmětné smlouvy kupní je v rozporu se zákonem, obchází zákon anebo je v rozporu s dobrými mravy. V případě uzavřené smlouvy mezi Ing. K. a žalovaným nebyl shledán rozpor s ustanovením § 196a Obch. Z. Jednání Ing. K., který poté, kdy žalobce nesplnil svůj závazek dle smlouvy kupní z 28. 1. 2005 a nepodal návrh na vklad smlouvy do katastru, nelze považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy.“

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem dle potvrdil (jako věcně správný) rozsudek soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu v daném případě došlo v důsledku vkladu vlastnického práva k předmětnému pozemku ve prospěch žalované k zániku závazku z kupní smlouvy z 21. února 2005, přičemž žalobce má pouze případný nárok na vydání bezdůvodného obohacení, eventuálně na náhradu škody.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné dovolání. Namítá, že odvolací soud se napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z osobního propojení Ing. D. K. (předsedy představenstva žalované) s žalovanou, který jménem žalované uzavřel pozdější kupní smlouvu, je nepochybné, že v rozporu s dobrými mravy jednaly obě smluvní strany (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2012, sp. zn. ). Dovolatel vytýká odvolacímu soudu pochybení v tom směru, že jako předběžnou otázku neposoudil platnost kupní smlouvy ze dne 25. srpna 2008 (jež byla uzavřena mezi prodávajícím Ing. D. K. a kupující žalovanou) a tím nezjistil všechny předpoklady nutné pro správné posouzení věci, neboť nemůže nastat nemožnost plnění dle § 575 obč. zák. na základě neplatné smlouvy. Dovolatel na podporu své argumentace odkázal též na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. , v němž byl zaujat právní názor, že i v řízení o nahrazení projevu vůle (uzavření kupní smlouvy) je třeba se zabývat posouzením platnosti převodní smlouvy, kterou uzavřel žalovaný s třetí osobou. Z toho pak dovodil, že tím, že se odvolací soud nezabýval platností či neplatností kupní smlouvy ze dne 25. srpna 2008, je jeho rozhodnutí založeno na nesprávném a neúplném právním posouzení. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání odmítla uplatněnou dovolací argumentaci, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné. Dovolateli nebylo nijak a nikým bráněno či znemožněno, aby se úspěšně domáhal vkladu svého vlastnického práva v řízení u katastrálního úřadu. Ing. D. K. si přitom nebyl vědom okolnosti, že k totožné nemovitosti již dříve uzavřel kupní smlouvu s žalobcem. „Skutečnost, že se žalobce po dobu 3,5 roku – přestože si tuto povinnost vzal smluvně na svá bedra a maje ve výhradní dispozici veškeré potřebné dokumenty – sám ničeho takového nedomáhal (roz. vkladu vlastnického práva), nemůže být nyní dávána za vinu žalované, která nabyla své vlastnické právo řádně a zákonným způsobem s důvěrou v obsah veřejného rejstříku, a která nemůže být sankciována za nedbalost žalobce zásahem do svých práv a pozbytím zákonným procesem nabytého vlastnického práva.“ Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatele jako nepřípustné odmítl, eventuálně jej jako bezdůvodné zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě, dospěl k závěru, že dovolání dovolatele je ve smyslu přípustné a je i důvodné, neboť odvolací soud při rozhodování o žalobě na určení vlastnického práva dovolatele k předmětnému pozemku ponechal zcela stranou řešení předběžné otázky (ne)platnosti kupní smlouvy ze dne 25. srpna 2008 (uzavřené mezi Ing. D. K. a žalovanou) z hlediska obč. zák. (stran aplikace obč. zák. srov. o. z.) pro jednání, jež se příčí dobrým mravům.

V judikatuře Nejvyššího soudu bylo opakovaně zdůrazněno, že ustanovení § 39 obč. zák. (podle kterého neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům), patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dále bylo judikováno, že posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy, resp. zda se příčí dobrým mravům, závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, jemuž zákon dává širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu. Judikatura se také ustálila v závěru, že právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil a na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře, a že odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě (učinit) závěr, že předmětný právní úkon se skutečně příčí dobrým mravům (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. , ze dne 4. prosince 2009, sp. zn. , ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. ; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. července 2013, sp. zn. (navazujícím na jeho předcházející judikaturu ve věcech sp. zn. a sp. zn. ) vyložil a odůvodnil právní názor, že k neplatnosti smlouvy ve smyslu § 39 obč. zák. může dojít i tehdy, jestliže k jejímu uzavření došlo v důsledku jednání kolidujícího s dobrými mravy, jež je přičitatelné oběma účastníkům smlouvy.

Prostřednictvím výše judikovaných právních závěrů (obsažených v rozhodnutích publikovaných před vydáním dovoláním napadeného rozsudku) měl odvolací soud posuzovat otázku platnosti kupní smlouvy ze dne 25. srpna 2008, obzvláště v situaci (roz. i kdyby v tomto směru žalobce v průběhu řízení neučinil žádnou námitku), kdy prodávajícím byl Ing. L. K. a kupující žalovaná, kterou coby obchodní firmu zastupoval její předseda představenstva Ing. L. K. Odvolací soud se touto zásadně významnou skutečností nezabýval a mechanicky vycházel z jinak správné (konstantní) judikatury, že smlouva o převodu nemovitostí není neplatná jen proto, že převodce dříve převedl stejné nemovitosti na jinou osobu, jestliže ke vkladu vlastnického práva pro tuto osobu nedošlo, a že dojde-li ke střetu obligačního práva s již existujícím vlastnickým právem, pak je třeba dát vlastnickému právu přednost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 1999, sp. zn. ). Posledně zmíněná judikatura ovšem vycházela a i nadále vychází ze skutkového rámce, že převodce nebyl nijak personálně propojen s třetí osobou (nabyvatelem), což se ovšem netýká nyní posuzovaného případu, kdy Ing. L. K. byl v době převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku předsedou představenstva žalované, kterou také (jak již bylo zmíněno) v onom majetkovém transferu coby statutární zástupce zastupoval.

Je tedy zřejmé, že v těchto skutkových souvislostech se přímo vybízelo posoudit, zda uvedené jednání dotčených smluvních stran posledně zmíněné převodní smlouvy (ne)koliduje s dobrými mravy, resp. zda je již podřaditelné pod jednání příčící se dobrým mravům. Přitom okolnost, že žalobce, ač mohl podat návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, takto nepostupoval, nevytěsňuje poměřování jednání dotčených stran korektivem dobrých mravů, obzvláště v situaci, kdy kupní cena byla řádně a včas žalobcem Ing. L. K. a pozdějšímu (v době uzavření předmětné kupní smlouvy již činnému) statutárnímu zástupci žalované zaplacena, takže lze předpokládat, že Ing. L. K. nemohl pochybovat o trvání tohoto závazkového vztahu s žalobcem, a že relevantní informaci o existenci uzavřené převodní smlouvy, na základě které dosud nebyl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, získala (prostřednictvím Ing. L. K. coby statutárního zástupce žalované) i sama žalovaná. Odvolací soud se tedy v popsaných skutkových poměrech měl důsledně zabývat otázkou případné aplikace § 39 obč. zák. ve světle připomenuté judikatury dovolacího soudu, a pokud tak neučinil, pochybil.

Z vyloženého je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není věcně správný.

Protože dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu neumožňovaly změnit rozsudek odvolacího soudu ( ), nezbylo, než ve smyslu přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. zrušit dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i prvoinstanční rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. dubna 2014

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu