Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 NSCR 26/2014

KSPL 54 INS 1XY

-46

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníka B. D., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miladou Škvainovou, advokátkou, se sídlem v Plzni – Jižním Předměstí, Koperníkova 831/21, PSČ 301 00, o způsobu řešení úpadku, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. XY, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2012, č. j. XY, 1 VSPH XY, takto:

Dovolání seodmítá.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 6. února 2012, č. j. XY, prohlásil Krajský soud v Plzni (dále též jen „insolvenční soud“) konkurs na majetek dlužníka Bohuslava Duždy (bod I. výroku), rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (bod II. výroku) a konstatoval, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku a že v něm budou zveřejňována rozhodnutí insolvenčního soudu (body III. a IV. výroku).

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku.

Odvolací soud vyšel z toho, že:

1/ Insolvenční řízení bylo zahájeno dne 29. září 2011 insolvenčním návrhem věřitele FORP Finance s. r. o.

2/ Insolvenční soud vyzval dlužníka usnesením ze dne 26. října 2011, č. j. XY, aby ve lhůtě 7 dnů od jeho doručení předložil seznamy dle , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ) a aby se k insolvenčnímu návrhu písemně vyjádřil. Současně dlužníka poučil dle o tom, že návrh na povolení oddlužení lze podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu věřitele dlužníku.

3/ Dlužník návrh na povolení oddlužení nepodal.

Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že dlužník, ač řádně insolvenčním soudem poučen, nevyužil možnosti stanovené v podat návrh na povolení oddlužení. Vzhledem k tomu, že u dlužníka nepřichází v úvahu řešení jeho úpadku reorganizací, měl odvolací soud za správné rozhodnutí insolvenčního soudu, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem a že konkurs bude probíhat v režimu nepatrného konkursu ( ).

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení věty první a , (dále též jen „ “), jako nepřípustné.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku o tom, že jde o nepatrný konkurs, je Nejvyšší soud odmítl bez dalšího jako objektivně nepřípustné, jelikož ve smyslu ustanovení , odst. 2 , ve spojení s ustanovením napadené rozhodnutí potud není usnesením, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně „ve věci samé“. Závěr, podle kterého dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu prvního stupně, ve výroku o tom, že jde o nepatrný konkurs, není přípustné, platí bez zřetele k tomu, že proti takovému výroku usnesení insolvenčního soudu nebylo přípustné ani odvolání ( ). Věcným přezkumem tohoto výroku přiznal odvolací soud dovolateli v odvolacím řízení více práv, než mu náleželo. Srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sen. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2013, pod číslem 82, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení (o situaci předvídanou v ustanovení nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení ( ) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu však Nejvyšší soud zásadně právně významným neshledal.

V posouzení otázky dovoláním otevřené – náležitostí poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení dle – je totiž napadené usnesení v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s usnesením ze dne 26. června 2012, sen. zn. , uveřejněným v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2013, pod číslem 98, na které poukazuje i dovolatel.

V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že smysl poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení, k němuž je insolvenční soud povinen při doručení věřitelského insolvenčního návrhu dlužníku, tkví v tom, aby dlužník, jenž splňuje zákonné předpoklady tohoto sanačního způsobu řešení svého úpadku, měl možnost uplatnit jej i tehdy, je-li insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem věřitele. Rozhodující pak není forma poučení, ale jeho obsah, zda poskytnuté poučení bylo náležitě konkrétní, tj. zda dlužník obdržel podstatné informace, na jejichž základě se vskutku mohl rozhodnout, zda navrhne řešení svého úpadku (bude-li zjištěn) oddlužením.

Tamtéž dodal, že jestliže otázka, zda dlužník je podnikatelem, není postavena najisto v době doručování věřitelského insolvenčního návrhu dlužníku, lze mít poučení dlužníka o možnosti podat návrh na povolení oddlužení za náležitě konkrétní, jen obsahuje-li současně (nejméně) předpoklad vyjádřený ustanovením (v jeho znění účinném do 31. prosince 2013), že dlužník není podnikatelem.

Nejvyšší soud nemá, na rozdíl od dovolatele, žádné pochybnosti o tom, že z poučení insolvenčního soudu ve výzvě ze dne 26. října 2011 (srov. č. l. A-5) je jednoznačně zřejmé, komu bylo určeno (tedy dlužníku, jemuž bylo usnesení adresováno), a že jeho obsah je objektivně srozumitelný a zcela jednoznačně z něj plyne, co má dlužník, který není podnikatelem a hodlá svůj úpadek řešit oddlužením, učinit (v určené lhůtě podat návrh na povolení oddlužení).

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. března 2014

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu