Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 262/2014

30 Cdo 262/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně Z. P., zastoupené JUDr. Bronislavou Orbesovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 5462, proti žalovanému M.B.A. Finance s.r.o., se sídlem v Praze 1 - Nové Město, Opletalova 1603/57, IČO 27407209 zastoupenému Mgr. Markem Bukovským, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 814, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. dubna 2013, č.j. -239, takto:

I.

Dovolání žalobkyně

se odmítá.

II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ) :

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 20. prosince 2012, č.j. -174, výrokem I. zamítl žalobu, aby se žalovaný zdržel zasílání obálek s nápisem „Soudní proces“ a „Exekuce majetku“, zasílání dopisů obsahujících výzvu k uhrazení neexistujícího dluhu a pohrůžku osobní návštěvou inspektora v případě nezaplacení dluhu, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobkyni náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 80.000,- Kč podle ( - dále jen „obč. zák.“). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. dubna 2013, č.j. -239, podle (dále jen „ “) potvrdil výrokem I. rozsudek krajského soudu ve věci samé ve výrocích I. a II., ve výroku III. jej změnil (výrok II.) a na závěr rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně, ze kterých vyplynulo, že žalovaný na základě mandátní smlouvy vystupoval jako osoba vymáhající pohledávku společnosti CETELEM ČR, a.s., která měla za žalovanou pravomocně přiznanou pohledávku. Žalovaný proto zasílal žalobkyni výzvy k uhrazení pohledávky. Žalobkyně se domáhala ochrany osobnosti, speciálně újmy na dobré pověsti a společenském postavení a zásahu do její lidské důstojnosti s odůvodněním, že v rámci vymáhání pohledávky jí byly zasílány doporučené obálky, které na líci obsahovaly velký nápis „SOUDNÍ PROCES“, pod kterým bylo černě v červeném rámečku napsáno „EXEKUCE MAJETKU“. Nápis na obálce označila za nepravdivý, difamující povahy a jeho zpřístupněním veřejnosti došlo podle jejího názoru k šíření nepravdivých údajů. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že zasílání dopisů s výzvami k zaplacení dluhu i s informací o návštěvě inspektora je zcela přiměřené oprávnění věřitele získat dlužné plnění na podkladě pravomocného rozhodnutí soudu. Navíc údaje o dluhu a o vymáhání byly obsahem poštovních zásilek, které nebyly veřejnosti nijak přístupné. Právní předpisy o poštovních službách přitom nijak neomezují odesílatele poštovní zásilky umístit na poštovní zásilce jiné než údaje předpokládané přepravními podmínkami. V předmětném případě pak žalovaný prokázal, že údaje jím uvedené na obálkách jsou pravdivé. Žalovaný tak neporušil žádnou právní povinnost vůči žalobkyni a nemohlo tak dojít k protiprávnímu zásahu do jejích osobnostních práv.

Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podala žalobkyně dne 28. května 2013 včasné dovolání, doplněné podáním zástupkyně ze dne 12. července 2013. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ), a že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Jde konkrétně o otázku, zda zasílání obálky s nápisem „Soudní PROCES“ a „EXEKUCE MAJETKU“ osobou, která není exekutorem ani orgánem moci soudní je zásahem do práva na ochranu osobnosti a zda zasílání dopisů obsahujících výzvu k uhrazení neexistujícího dluhu a pohrůžku osobní návštěvou inspektora v případě nezaplacení dluhu, je zásahem do práva na ochranu osobnosti. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že některé z těchto jednání je zásahem do práva na ochranu osobnosti, pak nastoluje otázku, zda za takový zásah náleží náhrada nemajetkové újmy v penězích. Dovolatelka poukazuje současně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil výrok I. napadeného rozsudku odvolacího soudu a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( věta první ).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo - má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.Ačkoliv je dovolání žalobkyně relativně obsáhlé a dovolávající se ve smyslu ustanovení toho, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jeho obsah neoznačuje a ani fakticky nenastoluje žádnou z uvedených alternativ charakterizujících napadené rozhodnutí, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Pokud dovolání poukazuje na konkrétní dva judikáty Nejvyššího soudu, od jejichž závěrů se dovolací soud nemíní odchylovat, pak je třeba připomenout, že rozsudek podepsaného soudu ze dne 31. ledna 2008, č.j. -102, byl založen na skutečnosti, že žalovaný v této zmíněné věci použil poměrně rozšířenou formu veřejné kritiky, zveřejnění jmen „neplatičů nájemného“. Dovolací soud tehdy mimo jiné uvedl, že podle obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ochranu poskytuje obč. zák. výlučně proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva tím, že snižují jeho čest u jiných lidí a tím ohrožují vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti. Není přitom rozhodující, zda k újmě skutečně došlo, ale stačí již objektivní způsobilost jednání, takovou újmu způsobit. K porušení práva na čest může dojít nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, ale též publikací nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Jsou-li v kritice k charakterizaci určitých jevů a osob použity výrazy, jejichž míra expresivity je ve značném nepoměru k cíli kritiky, resp. je-li obsah kritiky zcela neadekvátní posuzovanému jednání kritizovaného, přičemž z ní vyplývá úmysl kritizovanou osobu znevážit či urazit (tzv. intenzivní exces), jde o kritiku nepřiměřenou, která je způsobilá zasáhnout do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 15. července 2005). Dovolací soud tehdy připomněl, že obdobná situace může nastat v případech, kdy je veřejně kritizováno jednání určité osoby a přitom jsou zamlčeny nebo zamlženy kritizujícímu známé důvody, které kritizovaného k vytýkanému jednání opodstatněně vedly. (Proto) zveřejnění zprávy fakticky označující (a současně tak kritizující) žalobce jako „neplatiče nájemného“, bez současného akcentování okolností tohoto konkrétního případu, se musí jevit jako nepřípustná - neoprávněná kritika, která je podle názoru dovolacího soudu porušením práva na ochranu osobnosti.Nyní posuzovaný případ je však zcela odlišný. S odvolacím soudem je třeba se především ztotožnit s tím, pokud vyloučil v dané věci možnost úspěšného uplatnění zápůrčího petitu (nadto za situace, kdy samotnou výzvu k úhradě dluhu nelze bez dalšího posuzovat jako neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby). Pokud pak dovolatelka zmiňuje obsahové (a fakticky i grafické) ztvárnění obálky, v níž byl zmíněný dopis žalobkyni žalovaným zaslán, a jíž byl v řízení proveden důkaz, pak ani v tomto případě nelze mít za to, že jde o faktickou (neoprávněnou) dehonestaci žalobkyně. Levá strana této obálky totiž vedle zpáteční adresy žalovaného obsahuje i text: „zajišťujeme:SOUDNÍ PROCESEXEKUCE MAJETKU“,který je nepochybně prezentací aktivit žalovaného (faktickou reklamou), bez jakéhokoliv vztahu k žalobkyni. Proto lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu, s ohledem na okolnosti dané věci seznané na základě učiněných konkrétních skutkových zjištění, ve vztahu k nim, i k další četné judikatuře dovolacího soudu (rozsudky NS ČR ze dne 10. ledna 2013, sp. zn. , ze dne 29. listopadu 2012, , aj.; zmínit lze např. též nálezy Ústavního soudu - ze dne 8. února 2000, sp. zn. , ze dne 10. července 1997, sp. zn. , aj.) plně obstojí. Lze pak dodat, že případné výtky dovolatelky upínající se k otázce skutkových zjištění neodpovídají předpokladu obsaženému v ustanovení Nelze proto dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení

Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání ( věta první ), jako nepřípustné odmítl ( věta první a odst. 2 ).

V případě výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení věta druhá

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. března 2014

JUDr. Pavel P a v l í k

předseda senátu