Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3668/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně B W T Česká republika s.r.o., se sídlem v Čestlicích, Lipová 196, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 49713108, zastoupené JUDr. Pavlem Srbem, advokátem se sídlem v Praze 2, Žitná 562/10, proti žalovaným 1) A. S. a 2) M. S. a oběma zastoupeným Mgr. Jiřím Lukešem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vršovická 27/7, o zaplacení 199 563 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2013, č. j. -252, takto:

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. října 2011, č. j. -158, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 2. dubna 2012, č. j. -173, tak, že zamítl žalobu v rozsahu zákonného úroku z prodlení ročně z částky 199 563 Kč od 11. září 2006 do 22. srpna 2007, a potvrdil ho ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech mezi účastníky a o nákladech ve vztahu mezi žalovanými a Českou republikou za řízení před soudy obou stupňů (výroky II., III., IV. a V.).

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé napadli žalovaní společným dovoláním.

Podle (dále též jen „“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelé sice ohledně předpokladů přípustnosti dovolání obecně ohlásili, že „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, některé otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny a některé jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně“, neuvedli však, který (které) z předpokladů přípustnosti dovolání, vymezených v , konkrétně uplatňují u vymezených otázek. Pouze v otázce vzniku a obsahu smlouvy o dílo odkazovali na judikaturu Nejvyššího soudu, od které se však odvolací soud jak při posouzení vzniku smlouvy, tak při výkladu projevu vůle stran obsaženém ve smluvních ujednáních neodchýlil. U vymezení předmětu díla spočívajícího v montáži bazénu včetně bazénové technologie šlo o jiný případ, než kterým se zabýval Nejvyšší soud v odkazovaném rozsudku ze dne 9. července 2009, sp. zn. (jenž je – stejně jako níže uvedené rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz), v němž dospěl k závěru, že pro určité vymezení díla ve smyslu obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) nestačí, je-li ve smlouvě vymezen předmět díla obecně jako topenářské a vodoinstalatérské práce. Dovolací soud rovněž neshledal, že by se odvolací soud při výkladu smluvních ujednání odchýlil od závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. , podle kterého výkladem dle pravidel stanovených v obch. zák. lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat. Ani způsob vymezení dalších otázek ze strany dovolatelů nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání dle , neboť otázka volby režimu obchodního zákoníku je výslovně upravena v předmětné smlouvě o dílo a na řešení otázky výhrady vlastnického práva odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil. Lze proto uzavřít, že dovolání není podle přípustné.

Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení , které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. věta první ), odmítl dovolání podle ustanovení pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 18. března 2014

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu