Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2085/2013

28

Cdo 2085/2013

ROZSUDEK

M. L.

, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, 772 00 Olomouc, Riegrova 12, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. (žalobce M. L., zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, 172 00 Olomouc, Riegrova 12, proti žalovaným:

1. J. V.

, a

2. A. V.

, zastoupeným JUDr. Patrikem Girglem, advokátem, 682 01 Vyškov, Dědická 14, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Zrušuje se

rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. , vydaný v právní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. .

II. Věc

se vrací

odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u soudu 21. 8. 2009, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 31. 3. 2011, č. j. -58. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalobce M. L. je vlastníkem domu na pozemku parc. č. 1151 v části obce V. a části pozemku parc. č. 1151, identické s dřívější parcelou pozemkového katastru parc. č. 65/1 (o výměře 354 m2) v H., nově označené jako parc. č. 1151/1 (o výměře 354 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 1419 pro katastrální území V. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj (katastrální pracoviště Vyškov). Žalovaným bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení částkou 29.224,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. 3. 2011, č. j. -58, změněn tak, že žaloba žalobce se zamítá. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a shledal dovolání žalovaných důvodným.

Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně vyhověl svým rozsudkem ze dne 31. 3. 2011 žalobě žalobce, domáhajícího se, aby soud určil, že je vlastníkem nemovitostí, uváděných v jeho žalobě. Takto bylo soudem prvního stupně rozhodnuto, když soud prvního stupně měl ze zjištěných skutečností za to, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem žalobci svědčí, a pouze z důvodů nedostatečného geometrického plánu, uvedeného ve výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2007, sp. zn. , jímž byla uložena státnímu podniku PBTH Vyškov (v likvidaci) povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení (vydaným v právní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. ) nedošlo k zápisu vlastnictví pozemku do katastru nemovitostí, ačkoli nemovitosti byly v rozsudku odvolacího soudu označeny. V důsledku toho jsou nadále žalovaní zapsáni na listu vlastnictví č. 1419 pro katastrální území a obec V., jako spoluvlastníci nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, třebaže vlastnické právo nemohli, jak je odvolací soud přesvědčen, nabýt, když „restituce nebyla provedena v souladu se zákonem“.

Odvolací soud

dále uváděl, že „vzal jako zásadní pro posouzení této právní věci právní názor, že

problém, vzniklý zčásti nevykonatelným rozhodnutím (Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2007, sp. zn. ), nezpůsobilým přivodit změnu zápisu vlastnických práv v katastru nemovitostí, nelze vyřešit cestou, kterou se toho žalobce domáhá, tj. žalobou na určení“.

Podle názoru odvolacího soudu

byla v tomto případě uložena rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2007, sp. zn. , povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání věcí neexistujícímu subjektu, tedy povinné osobě, která ke dni vydání rozhodnutí o uzavření dohody o vydání nemovitostí neexistovala, takže šlo o účastníka řízení (o bývalý státní podnik PBTH Vyškov), jenž nebyl způsobilý mít práva a povinnosti.

Odvolací soud je proto toho názoru, že

„se tu nastoluje pouze možnost postupu podle ustanovení a , tedy domáhat se nápravy uvedeného pochybení soudu žalobou pro zmatečnost a nikoliv žalobou na určení vlastnického práva“.

Odvolací soud uváděl, že sdílí názor žalovaných, že se

touto podanou žalobou obcházejí restituční předpisy a je tu snaha chybějící povinnou osobu nahradit osobami žalovanými určovací žalobou.

Z uvedených důvodů odvolací soud za použití ustanovení odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určovací žalobu žalobce zamítl.

Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem učiněn s použitím ustanovení , když „s ohledem na celkové okolnosti případu by považoval jiné rozhodnutí za nespravedlivé“.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 19. 4. 2013 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 19. 6. 2013 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy v souladu s ustanovením . Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. 3. 2013 (sp. zn. Krajského soudu v Brně) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel je přesvědčen, že je tu dovolání je přípustné podle ustanovení a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel zdůrazňoval, že

svou žalobou na určení vlastnictví restituční předpisy neobchází, neboť

se svého restitučního nároku již domohl a tento nárok byl uznán pravomocným rozhodnutím soudu. „Nyní se domáhá pouze toho, aby stav zápisu v katastru nemovitostí byl uveden do souladu se stavem právním“.

Podle názoru žalobce mu byly v restitučním řízení nemovitosti vráceny,

ale v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci nemovitostí zapsány osoby, o nichž bylo soudem rozhodnuto, že nikdy vlastníky věcí nebyly, a proto je správné, aby tento nesoulad byl řešen žalobou o určení vlastnictví.

Dovolatel nepokládá za důvodnou výtku odvolacího soudu, že svým žalobním návrhem nahrazuje původní existující povinnou osobu žalovanými J. V. a A. V. Má za to, že

„pokud byl v průběhu restitučního soudního řízení vymazán povinný subjekt z obchodního rejstříku, pak to neznamená, že povinná osoba přestala existovat; povinnou osobou po výmazu státního podniku Podnik bytového a tepelného hospodářství Vyškov z obchodního

rejstříku se jako univerzální nástupce jeví být, podle názoru dovolatele, Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových“.

Dovolatel dále uváděl, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nelze vyhovět žalobě na určení vlastnictví v této právní věci, když vlastnictví žalobce tu údajně mělo vzniknout až na základě vkladu vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí; dovolatel je toho názoru, že vlastnictví ke sporným nemovitostem nabyl na základě pravomocných soudních rozhodnutí, vydaných v restitučním řízení, a tedy vlastnictví žalobce k nemovitostem mělo být zapsáno v katastru nemovitostí záznamem (srov. ). Rozhodnutí ukládající vydání věci je tu postačujícím podkladem pro záznam do katastru nemovitostí.

Dovolatel zdůrazňoval, že jeho vlastnictví k nemovitostem není dodnes v katastru nemovitostí zapsáno; naopak je

v katastru nemovitostí zapsáno vlastnictví žalovaných, jejichž

nabývací titul k nemovitostem byl soudy shledán absolutně neplatným

; žalovaní totiž nikdy nemovitosti, jichž se tato projednávaná právní věc týká, nevlastnili, jen fakticky nemovitosti drží a užívají je i s pobíráním požitků z nich.

Dovolatel ještě dodával, že nechápe, jak je možné, že po vyhovění restituční žalobě není respektováno pravomocné soudní rozhodnutí o této otázce a dovolatel se musí složitě domáhat toho, aby výsledek restitučního řízení byl zapsán v katastru nemovitostí.

Ve vyjádření žalovaných J. V. a A. V. k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalovaní mají za to, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2013 (sp. zn. ) správně vychází z toho, že původní restituční rozhodnutí soudu ze dne 4. 6. 2007 (na které poukazuje žalobce) je nevykonatelné, je vadné, takže takto vzniklá situace je řešitelná jen postupem podle ustanovení a , tedy je nutno domáhat se nápravy uvedeného pochybení soudu žalobou pro zmatečnost; žalovaní mají za to, že tento závěr vyplývá v daném případě z usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 5. 6. 2008, , který poukázal na to, že tu bylo jednáno s účastníkem řízení, který nebyl způsobilý mít práva a povinnosti (šlo o bývalý Podnik bytového a tepelného hospodářství Vyškov). Podle názoru žalovaných „od roku 2007 je zde vadné soudní rozhodnutí (nevykonatelné) a cesta nápravy je tu pouze jen žalobou pro zmatečnost“.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle ve znění dotčeném novelou provedenou , účinnou od 1. 1. 2013.

Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne

13. 3. 2013

(sp. zn. Krajského soudu v Brně) bylo tu třeba posoudit podle ustanovení .

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci soudem je dáno, když soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).

V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení v souvislosti s ustanoveními a .

Podle ustanovení lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není-je-li na tom naléhavý právní zájem.

Naléhavý právní zájem na určení ( ) je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohrožené právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právní postavení a stalo se nejistým (viz k tomu již č. 17/1972 a č. 13/1973, str. 187, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Podle ustanovení může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže odvolacím soudem byl pravomocně zamítnut návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo pravomocně zastaven výkon rozhodnutí z důvodu, že povinnosti rozsudkem uložené nelze vykonat.

V řízení v této právní věci bylo zejména žalovanými poukazováno na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 5. 6. 2008, , jímž byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatelů J. V. a A. V. (tedy nyní žalovaných v právní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově) proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 4. 1997, č. j. -52, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2007, sp. zn. , řešícím posléze právní otázku, zda v uvedeném občanském soudním řízení bylo či nebylo jednáno s účastníkem řízení (šlo o Podnik bytového a tepelného hospodářství, státní podnik Vyškov), který již byl v době, kdy probíhalo odvolací řízení v právní věci sp. zn. Okresního soudu ve Vyškově u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , vymazán z obchodního rejstříku.

Ústavní soud ČR dospěl v uvedeném usnesení z 5. 6. 2008, ke dvěma právním závěrům

:

a) Ústavní stížnost byla v části, kde stěžovatelé namítali, že bylo jednáno s účastníkem, který nebyl způsobilý mít práva a povinnosti (Podnik bytového a tepelného hospodářství, státní podnik, Vyškov, v likvidaci), nepřípustná podle , o Ústavním soudu ČR, neboť dalším prostředkem k ochraně práva s ohledem na povahu námitek stěžovatelů je žaloba pro zmatečnost,

b)

Oprávněná osoba (vedlejší účastník řízení o uvedené ústavní stížnosti M. L., tedy nyní žalobce

v právní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. )

splnila všechny podmínky pro vydání věci stanovené zákonem o mimosoudních rehabilitacích (ve znění ); tento vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti

„získal tak žalovaný nárok na vydání věci“.

Stěžovatelům, kteří podali ústavní stížnost nelze vytýkat nedostatek dobré víry při vlastním převodu majetku; měli možnost seznámit se s pozadím a okolnostmi majetkových transakcí provedených v tomto případě už v roce 1940. Pokud by tak učinili, museli si být vědomi možných důsledků.

Ústavní soud „nezjistil, že by v daném případě došlo k poručení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů J. V. a A. V.“.

Dovolací soud (i z podnětu dovolatele, obsaženého v jeho podání dovolacímu soudu ze dne 21. 1. 2014) přihlížel také k právním závěrům, k nimž dospěl dovolací soud

v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, .

Byl tu totiž zaujat právní názor, podle něhož

„uložení povinnosti povinné osobě uzavřít dohodu o vydání nemovitosti podle restitučního zákona má povahu rozhodnutí soudu jako státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož je katastrální úřad ve smyslu ustanovení povinen zapsat vlastnické právo oprávněné osoby k vydávaným nemovitostem do katastru nemovitostí záznamem; výrok pravomocného rozhodnutí soudu je závazný pro účastníky řízení i pro všechny orgány. Ve vztahu k restitučním nárokům oprávněné osoby by požadavek vkladu vlastnictví znamenal nepřípustné oddálení okamžiku nabytí vlastnického práva povinnou osobou až ke dni podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí, přestože již právní mocí rozhodnutí soudu o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí byl právní vztah vlastnictví k nemovitostem nastolen.“

Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uvedeného rozhodnutí velkého senátu dovolacího soudu i vzhledem k právním závěrům z usnesení Ústavního soudu ČR, z nichž bylo třeba vycházet i v tomto dovolacím řízení, bylo tu nutno šířeji, než tak učinil odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 13. 3. 2013, posoudit, zda tu nedošlo v rozhodnutí odvolacího soudu k řešení právní otázky představující dílčí odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu, při kterém nebylo plně objasněno zejména to, zda tu došlo k rozhodnutí ukládajícímu povinné osobě uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitostí a zda k tomu také došlo již za situace, kdy povinná osoba (Podnik bytového a tepelného hospodářství, st. pod., Vyškov) byl již „neexistujícím subjektem“. Posoudit tu bude třeba opětovně otázku, kdy v daném případě došlo k nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem v řízení o restitučním nároku a zda opodstatněnost nároků žalobce lze využít i cestou, kterou se žalobce v tomto řízení domáhá (žalobou o určení), anebo zda je tu dána jednoznačně pouze „možnost postupu podle ustanovení “, jak vyzněl výsledný závěr odvolacího soudu na str. 5 jeho rozsudku ze dne 13. 3. 2013, a to i při vzetí zřetele na právní závěry v citovaném rozsudku dovolacího soudu ze dne 11. 12. 2013, . Bez tohoto opětovného širšího posouzení věci nejsou tu, podle názoru dovolacího soudu, zákonné předpoklady pro zamítnutí dovolání dovolatele ve smyslu ustanovení . Přikročil proto dovolací soud podle tohoto ustanovení zatím ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a k vrácení věci k dalšímu řízení o odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 31. 3. 2011, jímž bylo vyhověno určovací žalobě.

V dalším řízení u odvolacího soudu (popřípadě podle úvahy odvolacího soudu i u soudu prvního stupně) bude rozhodnuté znovu o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího (, věta druhá, ).

Proti tomuto rozsudku ( ) není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 20. března 2014

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu