Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 358/2013

U S N E S E N Í

VOD Jetřichovec, družstvo,

1)

Ing. V. V.

, a

2)

Mgr. G.

V.

, zastoupeným JUDr. Jiřím Římalem, advokátem se sídlem Praha, Výstaviště 67, o žalobě a o vzájemné žalobě na určení běhu výpovědní doby podle výpovědí z nájmu zemědělských pozemků, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 13. září 2012, č. j. -227, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Pelhřimově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 4. 2012, č. j. -187, výrokem I. zamítl žalobu, aby bylo určeno, že výpovědní doba na základě výpovědí žalovaných ze dne 26. 9. 2011 tam specifikovaných nájemních smluv (dále též jen „předmětné nájemní smlouvy“) počíná dne 1. 10. 2011 a končí dnem 1. 10. 2017, a výrokem II. zamítl rovněž vzájemný návrh žalovaných na určení, že tato výpovědní doba počíná dne 1. 10. 2011 a končí dnem 1. 10. 2012; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně soudní poplatek ze vzájemného návrhu (výroky III. a IV.).

K odvolání všech účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 9. 2012, č.j. -227, rozsudek soudu prvního stupně (vyjma odvoláním nenapadeného výroku IV.) potvrdil; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal ve shodě s ním zejména za prokázáno, že žalovaní dne 26. 9. 2011 zaslali žalobci výpovědi z nájmu zemědělských pozemků (jež užívá na základě předmětných nájemních smluv), v nichž uvedli, že smluvní ujednání o nestandardně dlouhé šestileté výpovědní lhůtě považují za neplatné podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „“), a že nájem skončí uplynutím jednoroční výpovědní lhůty podle obč.zák“). Odvolací soud především přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že jelikož se účastníci domáhají určení právní skutečnosti, nelze jejich návrhy považovat za žalobu na určení podle , jíž se lze domáhat určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Konstatoval, že žaloby na určení právní skutečnosti mají místo pouze tehdy, připouští-li je konkrétní ustanovení hmotného práva (např. určení doby plnění dluhu podle , určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle nebo určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle ), přičemž v jiných případech na určení právní skutečnosti úspěšně žalovat nelze. Není-li možnost žalovat na určení právní skutečnosti podložena hmotněprávním ustanovením, nemůže úspěch takové žaloby zajistit ani případný naléhavý právní zájem na takovém určení, a to právě z důvodu, že kategorie naléhavého právního zájmu je spojována toliko se žalobami podle

Proti rozsudku odvolacího soudu („v rozsahu výroku, kterým napadený rozsudek potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně“) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení a uplatnil v něm dovolací důvod podle Za otázky zásadního významu označil jednak otázku a) „zda je přípustná žaloba na určení právní skutečnosti (konce výpovědní lhůty při výpovědi z nájmu zemědělských pozemků), není-li možnost podání takové žaloby výslovně podložena ustanoveními hmotného práva, to znamená i v případě, kdy ji zákon výslovně nepřipouští a případně za jakých podmínek, kde jednou z takových podmínek může být právní zájem na vydání takového rozsudku soudu na určení právní skutečnosti“, a dále otázku b) „zda zamítnutí žaloby na určení právní skutečnosti (konce výpovědní lhůty při výpovědi z nájmu zemědělských pozemků) není odmítnutím spravedlnosti ze strany soudu za situace, kdy žalobce nemá k dispozici žádný jiný vhodný typ žaloby a kdy přitom v důsledku sporu účastníků ohledně konce výpovědní lhůty (nikoli ohledně platnosti výpovědi ani počátku výpovědní lhůty) hrozí s ohledem na povahu činnosti žalobce (zemědělská výroba) vznik újmy a dalších sporů účastníků ohledně navazujících nároků“. Dovolatel podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení a vyjadřuje přesvědčení, že nelze generálně do budoucna vyloučit možnost žalovat na určení právní skutečnosti. V této souvislosti cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp.zn. , který připustil, že „v ostatních případech určení neplatnosti výpovědi z nájmu by musel žalobce tvrdit a prokazovat existenci naléhavého právního zájmu na takovém určení“. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nesprávně vyložil „ustanovení “ formalisticky doslova tak, že kromě žalob na určení, zda tu právní vztah je či není, má-li na tom žalobce naléhavý právní zájem, není žaloba na určení přípustná v žádném jiném případě. Cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp.zn. , a namítá, že dovolací soud se nevyslovil k otázce, zda jsou obecně přípustné žaloby na určení právní skutečnosti, které nemají přímý základ v hmotněprávních normách. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K doplnění dovolání (doručenému Nejvyššímu soudu prostřednictvím datové schránky dne 26. 2. 2013), učiněnému po uplynutí dovolací lhůty, nemohl dovolací soud přihlížet ( ).

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. září 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací v souladu s čl. II bodem 7. , a čl. II. bod 2 zákona č. 293/12013 Sb., dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že – ačkoliv dovolatel uvádí, že rozsudek odvolacího soudu napadá „v rozsahu výroku, kterým napadený rozsudek potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně“ – dovolání směřuje (s přihlédnutím k jeho obsahu / /) pouze proti výroku napadeného rozsudku, pokud jím odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. ve věci samé. Dovolání však evidentně nesměřuje proti výroku napadeného rozsudku, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen i v zamítavém výroku II. ve věci samé (navíc i kdyby tomu tak bylo, šlo by v tomto ohledu o dovolání subjektivně nepřípustné – viz usnesení Nejvyššího soudu z 30. 10. 1997, sp.zn. , uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura 3/1998). Přípustnost dovolání by pak nepřicházela v úvahu ani proti výroku napadeného rozsudku, pokud jím odvolací soud potvrdil nákladový výrok III. rozsudku soudu prvního stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp.zn. , uveřejněné pod č. R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jelikož dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), může tak být přípustné podle (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR z 21. 2. 2012, sp.zn. použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR z 6. 3. 2012, sp.zn. ) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

Dovolatelem označená právní otázka (vymezená shora ad a/) přípustnost dovolání nezakládá, neboť jde o otázku, jejíž výklad se v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. jeho rozsudek ze dne 17. 5. 2001, sp.zn. /uveřejněný pod č. C 3431 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/, dále usnesení ze dne 30. 4. 2009, sp.zn. , a ze dne 23. 8. 2012, sp.zn. ) ustálil a dovolací soud nevidí důvodu, pro který by se od závěrů v nich vyjádřených odchýlil v projednávané věci. Závěr odvolacího soudu, že určení existence právní skutečnosti rozhodnutím soudu (o kterýžto případ šlo v souzené věci) přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon výslovně připouští, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Přípustnost dovolání v dané věci nemůže založit ani druhá dovolatelem označená otázka zásadního právního významu (viz shora ad b/), neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku toliko vyjádřil k poučovací povinnosti soudu a dovolací soud pro stručnost na toto odůvodnění odkazuje.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek

V Brně dne 20. února 2014

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.

předsedkyně senátu