Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4243/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté, ve věci žalobkyně SPQR, s. r. o. se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Nádražní 755/47, IČO 25889010, zastoupené Mgr. Jiřím Kubíčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 764/17, proti žalovanému Svazu klubů mládeže, se sídlem v Praze 9, Teplická 280/20, IČO 69368813, zastoupenému Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1047/17, o zaplacení částky 1.330.757,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2013, č. j. -183, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 6. 2013, č. j. -183, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (soud prvního stupně) ze dne 14. 9. 2012, č. j. -150, kterým bylo rozhodnuto, že základ žalobního nároku je „po právu“ a o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku, tak, že žalobu o zaplacení částky 1.330.757,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uplatněný nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), promlčen, avšak na rozdíl od něj nepovažoval žalovaným vznesenou námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy ( obč. zák.).

Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud projednal podle ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II, bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „“) a po zjištění, že bylo podáno v zákonné lhůtě ( ) oprávněnou osobou (účastnicí řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení ( a 4 ), jej neshledal podle ustanovení o. s. .ř. přípustným, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Otázkou, kdy je vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, kterou dovolatelka nastolila, se dovolací soud zabýval a opakovaně vyslovil názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. ). Jestliže by výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o zneužití tohoto subjektivního práva (šikanu) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. , uveřejněný v časopisuSoudní judikaturač. 11, ročník 2000, pod číslem 126). O jednání vykazující znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. ).

Dovodil-li v daném případě odvolací soud, že se nejedná o rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, neboť žalobkyně uzavírala nájemní smlouvu v době probíhajícího sporu o určení vlastnictví a minimálně od počátku roku 2008 jí bylo známo, že žalovaný (jehož vlastnictví k domu, v němž se nacházely žalobkyní užívané prostory, bylo určeno rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2007, č. j. -441 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2007, č. j. -501) vznik jejího nájemního práva neuznává a její nárok na úhradu vynaložených investic odmítá, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou dovolací instance. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle , a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl ( věta první ).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. února 2014

JUDr. Věra Korecká, CSc.

předsedkyně senátu