Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3189/2012

23

Cdo 3189/2012

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. Františka Penze, insolvenčního správce dlužníka Lesy Hluboká nad Vltavou a.s.,se sídlem v Hluboké nad Vltavou, Lesní 691, IČO 25189859, proti žalovanému Lesy České republiky, s.p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, PSČ 501 68, IČO 42196451, zastoupenému JUDr. Romanem Poláškem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, PSČ 120 00, o zaplacení částky 52 988 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2012, č. j. -424, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích mezitímním rozsudkem ze dne 30. června 2009, č. j. -299, rozhodl, že žaloba společnosti Lesy Hluboká nad Vltavou a.s. proti žalovanému Lesy České republiky, s.p., je co do základu nároku důvodná (výrok pod bodem I) s tím, že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem (výrok pod bodem II).

Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný na základě dvou výběrových řízení uzavřel dne 24. března 2005 a 12. října 2005 mimo režim , o veřejných zakázkách, v rozhodném znění (dále jen „ “), několik rámcových a dílčích smluv na dodávky lesnických činností. Ve stanoviscích z 25. ledna 2005 a 31. ledna 2005 se Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) předběžně vyjádřil pro možnou kvalifikaci žalovaného jako zadavatele ve smyslu . Toto své stanovisko korigoval přípisy ze dne 4. února 2005 a 7. února 2005, k výslovnému popření předchozího názoru nedošlo. Z následných rozhodnutí ÚOHS a Krajského soudu v Brně soud prvního stupně zjistil, že žalovaný byl označen za zadavatele veřejných zakázek ve smyslu .

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný je zadavatelem veřejných zakázek ve smyslu a smlouvy jím uzavřené mimo režim jsou dle absolutně neplatné, neboť byly uzavřeny v rozporu se zákonem. Konstatoval, že ten, kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen podle ve spojení s obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Bylo povinností zadavatele, aby správně vyhodnotil svoji povinnost postupovat podle . Měl-li žalovaný jakékoliv pochybnosti o své kvalifikaci jako veřejného zadavatele, měl v zájmu předcházení škodám postupovat podle . Chybný výklad žalovaného stejně jako ÚOHS není podle závěru soudu prvního stupně nepředvídatelnou a na vůli nezávislou překážkou.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. června 2012, č. j. -424, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).

Odvolací soud zčásti zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně a zjistil, že ÚOHS konstatoval, že žalovaný není veřejným zadavatelem ve smyslu . Žalovaný přistoupil k vyhlášení výběrových řízení a následně uzavřel předmětné smlouvy. Poté (27. ledna 2006) došlo ze strany ÚOHS k obratu v rozhodování a ÚOHS učinil závěr, že žalovaný je veřejným zadavatelem dle .

Odvolací soud vycházel z toho, že žalovaný zjišťoval stanovisko ÚOHS, který žalovanému opakovaně sdělil, že plnění z předmětných smluv není veřejnou zakázkou a žalovaný tudíž není veřejným zadavatelem. Žalovaný vyhlásil výběrová řízení, s vítězi (mj. i s žalobcem, resp. dlužníkem) uzavřel smlouvy, které ukončil (před uplynutím sjednané doby) 31. prosince 2006.

Odvolací soud zjištěný skutkový stav právně zhodnotil tak, že uzavřené smlouvy posoudil jako absolutně neplatné dle . Nesouhlasil však s názorem soudu první instance, že žalovaný odpovídá dle a obch. zák. Odvolací soud došel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 27. září 2011, sp. zn. , k závěru, že za situace, kdy orgán dohledu žalovanému opakovaně sděloval, že před uzavíráním předmětných smluv není třeba postupovat dle a žalovaný proto podle nepostupoval, ač tento postup byl chybný, nelze v tomto konkrétním případě spatřovat způsobení neplatnosti předmětných smluv, a nelze proto ani přičítat případnou odpovědnost dle obch. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dlužník dovolání.

Důvodnost dovolání spatřuje v naplnění , tedy že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Pod bodem 1 dovolání dlužník namítl, že změna nezávazného stanoviska ÚOHS nemůže představovat okolnost vylučující protiprávnost ve smyslu § 268 a § 373 obch. zák.

Pod bodem 2 dovolání argumentuje nenormativní povahou sdělení ÚOHS. Taková sdělení nevylučují odpovědnost, nebránila žalovanému postupovat v režimu a žalovaného neliberují. Vůči třetím osobám nemá jednání ÚOHS žádný přímý účinek a škoda, kterou utrpěly, je z důvodu chybějící přímé příčinné souvislosti nevymahatelná.

Žalovaný nezadal výběrová řízení mimo režim na základě stanoviska ÚOHS, neboť kroky směřující k uzavření smluv byly učiněny před poskytnutím stanoviska ze strany ÚOHS. Žalovaný by tak výběrová řízení realizoval mimo režim i bez stanoviska ÚOHS.

Měl-li žalovaný pochybnosti o své kvalifikaci jako veřejného zadavatele měl předcházet škodám a vypsat výběrová řízení v režimu .

Pod bodem 3 dovolání dlužník uvedl, že nesouhlasí s názorem Vrchního soudu v Praze, dle kterého jednání žalovaného nenaplňovalo znaky obch. zák. Komunikace s ÚOHS nemůže jako argument pro vyloučení odpovědnosti obstát. Jelikož byl žalovaný veřejným zadavatelem, musel znát své povinnosti dle a předvídat s tím související neplatnost předmětných smluv.

Dle dovolatele nebyla dána existence liberačního důvodu dle § 268 obch. zák., k čemuž došel i odvolací soud. Odvolací soud tak implicitně dovodil, že odpovědnost žalovaného není dána z důvodu existence okolnosti vylučující protiprávnost, dosud soudy neaprobovanou. Tím ale obešel liberační důvody stanovené v obchodním zákoníku. Dochází tak k vytvoření další okolnosti vylučující protiprávnost, což vede k odmítnutí odpovědnosti subjektu porušujícího právní předpis a subjekt, který utrpěl na základě takového jednání škodu, je nucen nést škodu v plném rozsahu bez možnosti se domoci její náhrady od kohokoliv.

V důsledku existence okolnosti vylučující protiprávnost nevznikne škůdci povinnost nahradit škodu, neboť nedošlo k naplnění podmínek pro vznik odpovědnostního vztahu. Jde o takové skutečnosti, které jsou vyvolány významnými okolnostmi neovlivnitelnými samotným porušovatelem (krajní nouze, nutná obrana, svolení poškozeného). Konzultace škůdce ve vztahu k orgánu dohledu však za takovou skutečnost považovat nelze, nikdy nebyla soudy judikována a je nutné podobný výklad odmítnout.

Vrchní soud v Praze tak fakticky svým závěrem staví porušení zákona na roveň náhody, kdy též musí poškozený nést škodu bez dalšího sám.

Pod bodem 4 dovolání dlužník namítl nesoulad rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. září 2011, sp. zn. , se závěry ÚOHS a soudů rozhodujících ve správním soudnictví v řízení, jejichž předmětem bylo posouzení zákonnosti postupu žalovaného ve výběrových řízeních. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a následně Krajský soud v Brně (dále jen „KS v Brně“) a Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) dospěly k závěru, že žalovaný je veřejným zadavatelem, a že se dopustil správního deliktu podle , když uzavřel předmětné smlouvy mimo režim , přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit hodnocení nabídek. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, KS v Brně a NSS tak dovodily odpovědnost zadavatele za uzavření smluv mimo režim . Je nepochybné, že protiprávní jednání žalovaného, které bylo posouzeno jako správní delikt, současně způsobilo neplatnost předmětných smluv. Závěrem o spáchání správního deliktu je soud dle vázán.

I soudy první i odvolací instance v tomto řízení dospěly k závěru, že předmětné smlouvy byly neplatné z důvodu porušení . Odvolací soud tak na jedné straně dovodil neplatnost předmětných smluv s odkazem na vydaná rozhodnutí ÚOHS, KS v Brně a NSS, na druhé straně však došel k opačnému závěru, pokud jde o způsobení této neplatnosti a zní vyplývající odpovědnosti za škodu dle obch. zák.

Odvolací soud založil svoji argumentaci, proč žalovaný škodu nezpůsobil, na stanovisku ÚOHS, zatímco správní soudy a ÚOHS přikládaly tomuto stanovisku menší význam, který žalovaného odpovědnosti za správní delikt nijak nezbavuje, pouze ovlivňuje výši pokuty. Odvolací soud tak s odkazem na Nejvyšší soud činí zcela odlišný závěr, aniž by k tomu uváděl jakékoliv důvody pro odchýlení se od názoru NSS.

Dle dlužníka tak protiprávnost jednání žalovaného a následná neplatnost předmětných smluv lze dovodit ze svobodného úsudku žalovaného a volby nezadávat výběrová řízení na základě . Tedy ze skutečností, které byly plně v dispozici žalovaného.

Pod bodem 5 dovolání dovolatel uvedl, že důsledkem jednání žalovaného je stav, kdy se žalobce dostal do natolik tíživé situace, že proti němu v současné době probíhá insolvenční řízení. Dovolatel rozhodnutí nižších soudů nepovažuje za spravedlivá. Za škodu by měl odpovídat ten, kdo porušil svoji právní povinnost, nemá-li se jednat o náhodu, kterou vždy nese poškozený. Odmítnutí náhrady škody žalobci je porušením spravedlivého procesu ve smyslu d (dále jen „ “), a to díky flagrantnímu porušení principu spravedlnosti spočívajícímu v odepření spravedlnosti, předvídatelnosti právních závěrů soudů a zásady plné náhrady škody. Žalobce se totiž nemůže domoci plné náhrady škody, neboť odpovědnost státu za nesprávný úřední postup vůči němu jako osobě nezúčastněné na jakémkoliv procesu nelze dovodit ze stávajících právních předpisů.

Dopad napadeného rozsudku ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky bude zničující na systém veřejných zakázek. Pokud by se veřejný zadavatel při zjištění, že jeho postup je v rozporu se , zaštiťoval konzultacemi se smluvními partnery, advokáty, ÚOHS a odbornou veřejností, pak by nebylo možné postihnout jakékoliv protiprávní jednání, kterým tento veřejný zadavatel způsobil třetí osobě škodu.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání poukázal na existující judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (rozsudek ze dne 27. září 2011, č. j. -344) a Ústavního soudu České republiky (usnesení ze dne 5. září 2012, sp. zn. ), ze kterých vyplývá, že žalovaný nezpůsobil neplatnost lesnických smluv ve smyslu § 268 obch. zák. Závazek žalovaného k náhradě škody údajně vzniklé žalobkyni tak nikdy nevznikl, v důsledku čehož žaloba ani dovolání nejsou důvodné. Žalovaný rovněž poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2012, č. j. -650, ve kterém Vrchní soud v Praze došel k obdobným závěrům, k jakým došel i v napadeném rozsudku, když konstatoval, že pokyny ÚOHS, podle kterých žalovaný není zadavatelem ve smyslu a nemá povinnost postupovat při uzavírání lesnických smluv podle , vylučují, že by žalovaný způsobil neplatnost lesnických smluv ve smyslu obch. zák. a odpovídal za případně vzniklou škodu. Žalovaný dále s využitím právních závěrů z citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky vyvracel jednotlivé argumenty dovolatele. Odmítl i tvrzení, že se žalobce ocitl v úpadku z důvodu postupu žalovaného, neboť z údajů dostupných o insolvenčním řízení vyplývá, že primární příčinou zjištění úpadku byly jeho mzdové nedoplatky a závazek vůči Československé obchodní bance, a.s. Nelze hovořit ani o porušení práva na spravedlivý proces, neboť k zamítnutí žaloby došlo dle platných a účinných právních předpisů.

Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl, či je zamítl.

Se zřetelem k bodu 7 článku II , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, České republiky (dále jen „ “) jako soud dovolací ( ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou učiněnou (dále opět jen „ “).

Krajský soud v Českých Budějovicích jako insolvenční soud usnesením ze dne 22. května 2012, č. j. -35, zveřejněném v insolvenčním rejstříku dne 22. května 2012 ve 14.21 hodin, zjistil úpadek žalobce a insolvenčním správcem ustanovil Ing. Františka Penze, se sídlem v Českých Budějovicích, Novohradská 21, PSČ 370 01. Po podání dovolání usnesením ze dne 21. září 2012, č. j. -30, zveřejněném v insolvenčním rejstříku dne 21. září 2012 ve 12.40 hodin Krajský soud v Českých Budějovicích prohlásil konkurs na majetek žalobce, společnosti Lesy Hluboká nad Vltavou, a.s. usnesením ze dne 25. července 2013, č. j. -481, vyrozuměl účastníky o přerušení dovolacího řízení v této věci a o možnosti pokračovat v řízení. podle , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění účinném v době prohlášení konkursu, stanovil insolvenčnímu správci lhůtu 21 dnů od doručení tohoto usnesení pro podání návrhu na pokračování v řízení. Usnesení bylo insolvenčnímu správci doručeno dne 5. srpna 2013. Podáním ze dne 6. srpna 2013, jež bylo téhož dne doručeno , insolvenční správce navrhl, aby v řízení bylo pokračováno. Doručením tohoto návrhu na pokračování řízení soudu se insolvenční správce stal podle účastníkem řízení místo dlužníka.

po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě stanovené v oprávněnou osobou a že je podle přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je i z hlediska jejich obsahového vymezení vázán, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle , tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením věci je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tudíž případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Podle § 268 obch. zák. kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Pro náhradu této škody platí obdobně ustanovení o náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti (§ 373 a násl.).

Dle zadavatel nesmí učinit úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje tomuto zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Takový úkon je od počátku neplatný.

K bodu 1 dovolání:

Argument dovolatele vychází z toho, že žalovaný škodu způsobil a je tedy třeba posuzovat, zda je naplněn liberační důvod. Jak však judikoval v rozsudku ze dne 27. září 2011, sp. zn. , který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 41/2012, ustanovení obch. zák. stanoví „zvláštní typ předsmluvní odpovědnosti obsahující v sobě prvky určitého předpokládaného aktivního jednání odpovědné osoby, která neplatnost právního úkonu „způsobila“. Pro závěr o tom, jestli smluvní strana neplatnost právního úkonu (zde smlouvy) způsobila, jsou proto významné zejména okolnosti předsmluvního jednání stran o uzavírané smlouvě, přípravy návrhu smlouvy nebo případné předsmluvní povinnosti stran stanovené zákonem či dohodou stran…

Za situace, kdy orgán dohledu nad zadáváním veřejných zakázek žalovanému sdělil, že nemá při uzavírání smluv na dodávky komplexních lesnických činností postupovat podle a žalovaný proto podle citovaného zákona nepostupoval, ač jako veřejný zadavatel postupovat měl, nelze dospět k závěru, že žalovaný způsobil neplatnost smluv uzavřených postupem nesouladným se a že druhé smluvní straně tak podle ustanovení obch. zák. odpovídá za škodu.

Jelikož je v posuzovaném případě totožný (resp. totožný až na subjekt žalobce) skutkový stav, lze citovaný právní závěr plně uplatnit, neboť nemá důvod odchýlit se od právních závěrů, k nimž dospěl v citovaném rozhodnutí. Nelze tedy než konstatovat, že žalovaný škodu nezpůsobil a není tedy třeba posuzovat naplnění liberačního důvodu.

K bodu 2 dovolání:

I v tomto bodě dovolatel vychází z toho, že soud by měl zkoumat naplnění liberačních důvodů. proto odkazuje na argumentaci uvedenou k bodu 1 dovolání.

Dále žalobce argumentuje tím, že by žalovaný uzavřel předmětné smlouvy mimo režim i bez stanoviska ÚOHS, neboť toto stanovisko nemělo na jednání žalovaného jakýkoliv vliv. Tato skutečnost však nižšími soudy nebyla zjištěna.

K bodu 3 dovolání:

I ohledně argumentace dovolatele pod bodem 3 odkazuje na právní závěry učiněné v rozsudku ze dne 27. září 2011, sp. zn. . Odvolací soud nevytvořil nový důvod vyloučení protiprávnosti, neboť konstatoval, že protiprávnost nastala (neplatnost smlouvy), avšak tato protiprávnost nebyla způsobena jednáním žalovaného. Není tedy třeba zkoumat vyloučení protiprávnosti, pokud protiprávnost – neplatnost předmětných smluv – nebyla způsobena žalovaným.

K bodu 4 dovolání:

Podle odst. 1 je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.

Podle a b) právnická osoba nebo fyzická osoba, která je zadavatelem, se dopustí správního deliktu tím, že

a) nedodrží postup stanovený tímto zákonem pro přidělení veřejné zakázky, přičemž tento postup podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit hodnocení nabídek,

b) uzavře smlouvu (§ 65 a 66) s uchazečem vybraným postupem podle písmene a);

Závěr ÚOHS a správních soudů o tom, že žalovaný je veřejný zadavatel, popřípadě o tom, že spáchal správní delikt podle , však ještě neznamená, že žalovaný odpovídá za škodu podle obch. zák. Jak vyplývá z citovaného ustanovení , závěr o spáchání předmětného správního deliktu je podmíněn pouze prostým uzavřením smlouvy po nedodržení postupu stanoveného . Nezohledňuje však okolnosti, které k uzavření smlouvy vedly. Oproti tomu obch. zák. tyto okolnosti zohledňuje, a to právě slovem „způsobil“.

Nesoulad v judikatuře NSS a Nejvyššího soudu je pouze zdánlivý. S kvalifikací žalovaného jako veřejného zadavatele se ztotožnil již rozsudku ze dne 27. září 2011, sp. zn. , a na stejném právním závěru setrvává i v tomto rozhodnutí. Spáchání správního deliktu nijak nezpochybňoval.

Lze shrnout, že předmětem rozhodování a úvah ÚOHS a správních soudů nebyla (a s ohledem na předmět správního řízení a soudního řízení správního ani být nemohla) otázka, jakým subjektem byla neplatnost smluv způsobena ve smyslu § 268 obch. zák. V části rozhodnutí, ve které se stýkaly úvahy Nejvyššího soudu a NSS, došly oba soudy k totožným závěrům.

Obdobné věci (ústavní stížnost právě proti zmiňovanému rozsudku ze dne 27. září 2011, sp. zn. ) se již věnoval i Ústavní soud České republiky (dále jen „Ústavní soud“) v usnesení ze dne 5. září 2012, sp. zn. , jímž ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, když konstatoval, že „stěžovatelce dále není možno přisvědčit v tvrzení, že dopustil-li se vedlejší účastník správního deliktu, způsobil tím i neplatnost předmětných smluv ve smyslu ustanovení obchodního zákoníku. Se stěžovatelkou je třeba souhlasit potud, že obecné soudy byly dle ustanovení v projednávané věci vázány rozhodnutími správních soudů, že vedlejší účastník spáchal správní delikt dle ustanovení zákona o veřejných zakázkách; to ale automaticky neznamená, že by musely být vázány i v úsudku, že vedlejší účastník v důsledku spáchání správního deliktu rovněž "způsobil" neplatnost předmětných smluv. Obecné soudy byly vázány pouze výrokem o spáchání správního deliktu (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 934), nezávisle na tomto výroku - a nikoliv nutně kontradiktorně - tak mohly dospět k závěru, že vedlejší účastník neplatnost předmětných smluv nezpůsobil. K objektivnímu porušení zákona o veřejných zakázkách totiž mohlo dojít ze strany vedlejšího účastníka "nezaviněně" ve smyslu zvolené interpretace ustanovení obchodního zákoníku a jeho klíčového pojmu "způsobit".“

Argumenty dovolatele jsou tedy liché.

K bodu 5 dovolání:

Dovolatel spatřuje porušení zásady spravedlivého procesu zakotvené v y v tom, že se nemůže domoci plné náhrady škody, neboť odpovědnost státu za nesprávný úřední postup vůči němu jako osobě nezúčastněné na jakémkoliv procesu nelze dovodit ze stávajících právních předpisů. Ze shora uvedených důvodů je i tato námitka dovolatele neopodstatněná.

Poněvadž rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné, dovolání jako nedůvodné zamítl ( věta před středníkem ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 65 500 Kč [ , věta první, , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč ( vyhl. č. , ve znění pozdějších předpisů), po přičtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 13 818 Kč ( ), tedy celkem ve výši 79 618 Kč.

nepřehlédl, že podle ustanovení věty první by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle a nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle věty první části věty za středníkem

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. ledna 2014

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu