Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3174/2013

28 Cdo 3174/2013

U S N E S E N Í

Ing. R. N.,

se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 807/64,

insolvenční správkyně úpadce Společnosti Kresl, s. r. o.,

se sídlem v Praze 12, Modřanská 1560/33, IČ 28169875, zastoupené JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Hellichova 1, proti žalovanému

Š. K.,

zastoupenému Mgr. Marianou Maudrovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Snopkova 483/7, o zaplacení částky 1.551.381,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2013, č. j. -158, takto:

I. Dovolání se

odmítá

.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobkyni, k rukám JUDr. Pavla Musila, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 17.956,- Kč.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ jako soudu prvního stupně ze dne 17. 7. 2012, č. j. -120, byla ve výroku I. uložena žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 1.551.381,50 Kč s příslušenstvím ve znění blíže specifikovaném ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Dále ve výroku II., III. a IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 2. 2013, č. j. -158, potvrdil ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 1.551.381,50 Kč. Odvolací soud dále výrokem II. ve výroku I., pokud jde o příslušenství nároku, a ve výrocích II., III. a IV. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud

převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně

uzavřel, že žalovanému tím, že vyčerpal prostředky z účtu úpadce a tím, že si ponechal kupní cenu za prodej vozů ve vlastnictví úpadce pro svou potřebu (bez právního důvodu) a nepoužil je na provoz úpadce, případně je nepředal novému statutárnímu zástupci úpadce, vniklo bezdůvodné obohacení na úkor úpadce v rozsahu těchto finančních částek,

konkrétně ve výši 1.551.381,50 Kč. Shodně se soudem prvního stupně na vztah účastníků

aplikoval ustanovení § 451 a násl. o. z., v platném znění, o bezdůvodném obohacení.

Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně žalobě v plném rozsahu (pokud jde o jistinu nároku) vyhověl. Odvolací soud tedy potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 1.551.381,50 Kč, a to včetně lhůty k plnění této částky. Pokud jde o příslušenství žalovaného nároku, t. j. zákonný úrok z prodlení z přiznané částky, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušil pro nepřezkoumatelnost.

Proti rozsudku odvolacího soudu (do výroku I.) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval v kontextu tvrzení o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Tento důvod spatřoval v tom, že bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu předpokládá přesun majetkové sféry jednoho subjektu do majetkové sféry druhého subjektu, za současného splnění podmínky, že pro, že pro plnění nebylo žádného právního důvodu. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že v jednání žalovaného je shledáno naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení - plnění bez právního důvodu. Zde poukazoval na to, že např. k převodu motorových vozidel došlo na bázi kupních smluv s tím, že plnění z těchto smluv bylo u žalobce řádně zaúčtováno. Podle dovolatele pouhý obecný odkaz na zásadu volného hodnocení důkazů není dostačující, neboť v tomto případě došlo k elementárnímu porušení této zásady tím, že žalovaným navrhovaný svědek - jednatel žalobce K. H. nebyl vyslechnut z důvodu tzv. nedohledatelnosti, kterou odvolací soud vyhodnotil k tíži žalovaného. To považoval dovolatel za zásah do jeho základních práv a svobod. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. , , , , a s tím, že povinností soudu je o vznesených návrzích rozhodnut a vysvětlit, pokud jim soud nevyhoví, proč a z jakých důvodů tak činí. V dovolání namítal, že nepřijetí důkazního návrhu lze odůvodnit pouze z důvodu, že důkaz nemá souvislost s předmětem řízení, nemá vypovídací hodnotu nebo je nadbytečný. Tvrdil, že odvolací soud aplikoval jako důvod neprovedení důkazního návrhu tzv. nedohledatelnost svědka, přičemž tuto skutečnost přičítal na vrub žalovanému. Podle dovolatele je třeba proto v daném případě vyřešit tuto právní otázku v dovolacím řízení. Vytýkal soudům obou stupňů, že jednání žalovaného posoudily jako jednání charakteru bezdůvodného obohacení, a to za porušení zásady volného hodnocení důkazů. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustné s odůvodněním, že dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž se odvolací řízení končí, upravuje a , náležitosti dovolání pak stanoví

Podle může být dovolacím důvodem jen nesprávné právní posouzení věci. K náležitostem dovolání patří mj. i vymezení důvodu dovolání ( ), v jehož rámci dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení ( ). Dovolatel musí rovněž uvést, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v považuje za splněné ( ).

S ohledem na argumentaci dovolatele nesoucí se k nesprávné aplikaci procesních předpisů při zjišťování skutkového stavu a námitky žalobkyně shora uvedené, podle nichž dovolání nesplňuje podmínky přípustnosti, poukazuje předně dovolací soud na nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. 12. 1996, (uveřejněném pod č. 9 ve svazku 5/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, a pro informaci obecných soudů otištěném i v ročníku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 149-151 /259-261/), v němž bylo vyloženo: „Rozhodnutí Ústavního soudu je podle ustanovení y ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, a y ČR) jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu rovněž podle ustanovení “.

Pak ovšem nutno dovodit, že ke splnění podmínek tvrzení o příputnosti dovolání z hlediska ustanovení odpovídá i odkaz dovolatele na právní závěry vyjádřené v jím výslovně uvedených nálezech Ústavního soudu. Vzdor slovnímu znění citovaného ustanovení je totiž zřejmé, že za rozpor s rozhodovací praxí je třeba považovat rovněž existenci takového rozhodnutí odvolacího soudu, které není v souladu s nálezy Ústavního soudu (nadané shora zmíněnou analogickou závazností pro rozhodování obecných soudů).

Aplikováno na posuzovanou věc dodává ovšem dovolací soud, že jsou mu zajisté známé dovolatelem uváděné nálezy Ústavního soudu, leč v této věci přípustnost dovolání nepodporují.

Proti pravdě dovolatel dovozuje nesprávnost aplikace procesních předpisů odvolacím soudem, a to v podstatě v absenci zjištění z výslechu jím navrženého svědka a nesprávnost aplikace procesních předpisů týkajících se zjišťování skutkového stavu v rámci jím zpochybňovaného překročení mezí volné úvahy soudu nalézacího.

O takový případ v posuzované věci nejde.

Z obsahu odůvodnění odvolacího soudu je zřetelné, z jakých důvodů odvolací soud nemohl provést důkaz účastníkem navržený. Okolnost odvolacím soudem popsaná, nemůže být vykládána, jak to činí dovolatel tak, že „v demokratické zemi nezávislý soudní orgán přičtíá vinu na tom, že nemůže dohledat svědka, k tíži účastníka řízení“. Uvedené tvrzení zcela pomíjí zásadu občanského soudního řízení sporného, v níž je na účastníkovi, aby uváděl skutečnosti rozhodné pro posouzení věci a nabízel v tomto směru důkazní prostředky. Nemožnost jejich provedení, lhostejno z jakých (i objektivních) důvodů, jako je tomu v dané věci, má pak logicky za důsledek neunesení důkazního břemene účastníka ohledně jím uplatněných tvrzení.

Rovněž tak ve vztahu k nesprávnosti zjištění subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, nelze dovolateli přisvědčit. Předmět řízení v této věci byl vymezen jasně formulovanými tvrzeními žaloby, která v řízení byla prokázána. Jmenovitě šlo o závěr odvolacího soudu, podle něhož to byl žalovaný (nyní dovolatel), který neprokázal, že plnění, které se dostalo do jeho majetkové sféry (přijetím hotovosti, výběry z účtu společnosti poté, co již nebyl jejím jednatelem a dalším), vydal společnosti nebo použil na její provoz, případně následně zbylé prostředky předal novému jednateli a majiteli úpadce. Pokud tato zjištění učinil odvolací soud z výsledků řízení, aniž správnost takových závěrů se podařilo žalovanému vyvrátit, jde opět o důsledky odpovědnosti účastníka v řízení z titulu neunesení důkazního břemene na něj dopadajícího.

Zcela na závěr pro úplnost dovolací soud dodává, že pokud se jedná o námitky proti neprovedení důkazu, je vhodné připomenout, že v souladu s je pouze na úvaze soudu, již je zapotřebí seznat z odůvodnění jeho rozhodnutí, které důkazy provede (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. ).

Na základě shora uvedeného dovolací námitky dovolatele uplatněné v dovolání je třeba považovat v dané věci za nepřípadné a rovněž tak odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v dovolání.

Dovolací soud tak shledává, že odvolací soud rozhodl věcně správně, v souladu s judikaturou dovolací instance. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle , a proto se dovolání odmítá ( , ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. února 2014

JUDr. Josef R a k o v s k ý předseda senátu