Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2204/2013

U S N E S E N Í

A. G.,

A. G.,

L. E., zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou, 413 01 Roudnice nad Labem, Riegrova 1100, proti žalované

České republice – Ministerstvu financí ČR,

110 00 Praha 1, Letenská 14, o finanční náhradu za nemovitosti), t a k t o :

I. Dovolání s e o d m í t á .II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně, podané u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem ze dne 25. 3. 2010, č. j. -522 Okresního soudu v Litoměřicích. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že je žalobní návrh žalobkyně o finanční náhradu za nemovitosti oprávněný co do jedné poloviny nemovitostí (konkrétně v žalobě identifikovaných), zapsaných na listech vlastnictví pro katastrální území R. n. L. č. 223, č. 2784, č. 5309, č. 5179, č. 5279, č. 5029, č. 3392, č. 5308, č. 5015 a č. 199 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj (katastrální pracoviště Litoměřice), a tím, že o výši finančního odškodnění bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Bylo také rozhodnuto, že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.

O odvolání žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl mezitímní rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. 3. 2010, č. j. -522, změněn tak, že žaloba žalobkyně byla zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladu řízení před soudy obou stupňů.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně spolu s řízením, které vydání rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru, že dovolání žalované je důvodné.

Odvolací soud uváděl, že v řízení před soudem prvního stupně byl zjištěn správně a úplně skutkový stav v této právní věci, a to tak, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení (jež byly původně ve spoluvlastnictví předchůdce žalobkyně K. B. staršího, R. B. staršího a P. B.) byly v roce 1939 převedeny neplatnou smlouvou na německého vlastníka z důvodu židovského původu dosavadních vlastníků a že původní žalobce v této právní věci R. B. tu ohledně uvedených nemovitostí uplatnil nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody, že však tento žalobní návrh byl rozhodnutím Okresního soudu v Brandýse nad Labem ze dne 30. 5. 1951 zamítnut z toho důvodu, že žalobce bydlí v cizině. Nebylo vyhověno ani po vydání , o mimosoudních rehabilitacích, žádosti o vydání nemovitostí a o poskytnutí finanční náhrady za nemovitosti.

Odvolací soud však neshledal správným právní posouzení věci mezitímním rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. 3. 2010, č. j. -522, že předmětné nemovitosti tu přešly na stát v rozhodném období podle (t. j. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), a to na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. znárodněním zestátněním ke dni 27. 10. 1945 č. 211/1946 (vyhláškou ministra průmyslu ze dne 22. 12. 1945 č. 211/1946, takže k tomu došlo před 25. 2. 1948, když ani pozdější dílčí výměry o znárodnění tu neprolamují počátek uvedeného rozhodného období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990). Nebyla tedy, podle názoru odvolacího soudu, splněna základní podmínka podle

Odvolací soud proto změnil odvoláním napadený mezitímní rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení (za použití analogie), tak, že žaloba o finanční odškodnění za žalobkyní uvedené nemovitosti byla zamítnuta.

O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo odvolacím soudem rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že ze strany žalované ČR – Ministerstva financí ČR došlo ke vzdání se náhrady těchto nákladů.

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 17. 4. 2013 doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne 14. 6. 2013 na poště k doručení sodu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v .

Uvedená dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 20. 3. 2013 (sp. zn. Krajského soudu v Ústí nad Labem) v celém rozsahu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení , a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatelka především namítala, že odvolací soud rozhodoval konečným rozsudkem a žalobu zamítl, třebaže soud prvního stupně vydal pouze mezitímní rozhodnutí a konečným rozsudkem nerozhodoval. Má tedy dovolatelka za to, že „odvolací soud porušil tímto rozhodnutí procesní právo, aniž by tento nesprávný postup v řízení odůvodnil“.

Dovolatelka dále vytýkala, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i od právních závěrů Ústavního soudu ČR (např. poukazoval na nálezy , , IV.ÚS 113/98 a II.ÚS 66/98 Ústavního soudu ČR), podle níž mělo být, dle názoru dovolatelky, rozhodnuto s přihlížením k tomu, že předchůdci žalobkyně byli pro svůj židovský původ postiženi holocaustem a v takovém případě extenzívního bezpráví v době nacistické okupace mělo být nároku žalobkyně vyhověno. Nebylo dále přihlíženo soudem k tomu, že ke znárodnění firmy „R. B.“ (na výrobu zemědělských strojů) nedošlo v roce 1945, ale až na základě výměru ministra průmyslu ze dne 25. 7. 1949, na jehož základě teprve došlo k převedení vlastnictví do vlastnictví Agrostroje, národního podniku v Brandýse nad Labem (a později došlo i k převedení vlastnictví továrny na n. p. Agrostroj v Brandýse nad Labem). Dovolatelka z výměru o znárodnění dovozovala, že v daném případě byla až vyhláškami č. 211/1945 a č. 118/1946 znárodněna firma Ringhoffer – Tatra, a. s., nikoli firma Bächer, a to v době, kdy ještě nebyl vydán zákon č. 128/1946 Sb., podle něhož by B. mohli žádat o navrácení majetku na základě neplatného převodu majetku firmy Bächer na Ringhofer Tatra, a. s., za který neobdrželi žádnou náhradu za znárodněný majetek a ani kupní cenu za prodej továrny Bächer v roce 1939. Dovolatelka je toho názoru, že teprve poté, kdy byl stanoven vyhláškou ministra průmyslu rozsah znárodněného majetku, mohlo dojít znárodněním k přechodu na stát, což se v daném případě stalo až 25. 7. 1949.

V daném případě tedy, podle názoru dovolatelky, odvolací soud rozhodně nepostupoval v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 24. 2. 2009, , že totiž při výkladu zákona o mimosoudních rehabilitacích není možné postupovat restriktivně a formalisticky, ale je nutné vykládat restituční předpis velmi citlivě s ohledem na okolnosti konkrétního případu.

Dovolatelka zdůrazňovala, že v daném případě došlo k velké majetkové křivdě u rodiny B., spáchaná i holocaustem, odňatý majetek nebyl navrácen a nedošlo k žádnému odškodnění, takže nárok žalobkyně je tu uplatňován po právu a splňuje všechny podmínky podle zákona č. 116/94 Sb. a podle zákona č. 164/1994 Sb. Dovolatelka je přesvědčena, že „i když majetek rodiny B. přešel před rozhodným obdobím (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), bylo tu na místě interpretovat a aplikovat právní závěry z nálezů Ústavního soudu ČR, na které dovolatelka v průběhu řízení a nyní i ve svém dovolání stále poukazoval a poukazuje.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle ve znění dotčeném novelou provedenou , účinnou od 1. 1. 2013.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci spočívá v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo si ji jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 (45).

V daném případě byla projednávaná právní věc posouzena odvolacím soudem zejména podle ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, a podle ustanovení .

Podle ustanovení je oprávněnou osobou podle tohoto zákona též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v a která v den přechodu věci na stát podle měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, pokud k převodu nebo k přechodu vlastnického práva došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v

Podle ustanovení má být rozsudkem soudu rozhodnuto o celé projednávané věci; jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo o jejím základu.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 44/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že mezitímním rozsudkem ( ) může být rozhodnuto pouze o základu projednávané věci, nikoli jen o dílčí sporné otázce právní, týkající se uplatněného žalobního návrhu.

V odůvodnění stanoviska Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, (uveřejněného pod č. 477/2005 Sbírky zákonů), bylo uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným.

V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 16. 12. 2004, , uveřejněném pod č. 192 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byl zaujat právní názor, že restituční omezil v (ve znění ) možnost přezkoumání převodů majetku odehrávajících se mimo rozhodné období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) toliko na nejextrémnější případy bezpráví, jestliže ke konfiskaci majetku „došlo z důvodu rasové perzekuce“. Ústavní soud zastává názor, že pojem rasové perzekuce je třeba pro účely restituční interpretovat tak, že zahrnují pouze nejkřiklavější formy rasizmu, páchané zejména formou holocaustu, nikoli však jiné formy perzekuce z důvodů např. národnostních. Taková interpretace nenarušuje ústavní princip rovnosti v právech, zakotvený v článku 1d. Extrémní výklad pojmu rasové perzekuce (a to ani ze strany Nejvyššího soudu) není v souladu se smyslem restitučního zákonodárství a nemůže obstát.

Vzhledem k uváděným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněných rozhodnutí soudů (zejména publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by dovolání dovolatelky, napadající rozsudek odvolacího soudu ze dne 20. 3. 2013 (sp. zn. Krajského soudu v Ústí nad Labem), bylo možno přesvědčivě označit za nesprávný (srov. ), když tu bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem o základu projednávané právní věci, a to s položením důrazu na to, že v této věci není splněna podmínka stanovená v zákoně č. o přechodu nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení, do vlastnictví státu v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), přičemž ze skutkových zjištěních nebyl dostatečný podklad pro posouzení výjimky z uvedené základní zákonné podmínky v daném případě, a to ani širším výkladem pojmu rasové perzekuce přímým uplatněním holocaustu v tomto případě.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než podle ustanovení a odst. 4 přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelky jako dovolání nepřípustného, a to usnesením ve lhůtě podle ustanovení , věta druhá, .

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované České republice – Ministerstvu financí ČR v tomto dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 6. února 2014

JUDr. Josef Rakovský

předseda senátu