Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2697/2012

22

Cdo 2697/2012

ROZSUDEK

Ing. J. P.

, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, proti žalovanému

Městu Březnice

, se sídlem v Březnici, Náměstí 11, IČO: 00242004, zastoupenému Mgr. Michalem Janíkem, advokátem se sídlem v Příbrami II, Dlouhá 141, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. března 2012, č. j. -137, takto:

I. Dovolání

se zamítá.

II. Žalovaný

je povinen

nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 1 573,- Kč

do tří od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Zdeňka Pampery.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. září 2011, č. j. -112, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 923/2, části Y1 a C1 o výměře 716 m2 a pozemku parc. č. 921, části H1 o výměře 42 m2, v katastrálním území a obci B., zapsaných na LV 75 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Příbram. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce požádal dne 15. dubna 1991 žalovaného o vydání pozemku parc. č. 920/2, v katastrálním území a obci B. podle , avšak žalovaný jej dobrovolně nevydal. Rozhodnutím Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. srpna 1992, č. j. -18, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. března 1993, č. j. -36, bylo žalovanému uloženo s žalobcem uzavřít dohodu o vydání pozemku parc. č. 920/2. Pozemek parc. č. 920/2 ve výměře 974 m2 byl v užívání žalovaného. Na základě rozdělení pozemku parc. č. 920/2 geometrickým plánem v roce 1991 byla výměra uvedeného pozemku snížena z 974 m2 na 230 m2 (216 m2 výměra z původního pozemku parc. č. 920/2 a 14 m2 z původního pozemku parc. č. 923/2) a pozemek parc. č. 920/2 byl žalobci vydán. Původní pozemek parc. č. 920/2 byl rozdělen na pozemky parc. č. 907 (díl C1 o výměře 53 m2), parc. č. 920/2, parc. č. 921 o výměře 376 m2 (díl H1 o výměře 42 m2), parc. č. 923/2 o výměře 2040 m2 (díl Y1 o výměře 663 m2). Žalobce požádal o zápis do katastru nemovitostí k pozemku parc. č. 920/2, který mu byl vydán. Do katastru nemovitostí byl zapsán jako vlastník k pozemku parc. č. 920/2 o výměře 230 m2. Dále bylo zjištěno, že žalobce platil od roku 1994 daň z nemovitosti k pozemku parc. č. 920/2 o výměře 974 m2.

Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce sice má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, avšak podle názoru soudu se nemůže domáhat svého vlastnického práva v řízení o určení vlastnictví, neboť tak měl učinit v restitučním řízení, které již bylo pravomocně skončeno. Soud tak učinil s přihlédnutím k tomu, že vlastnictví žalovaného nebylo po dlouhou dobu žalobcem zpochybňováno.

Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. března 2012, č. j. -137, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 923/2, části Y1 a C1 o výměře 716 m2 a pozemku parc. č. 921, části H1, o výměře 42 m2, v katastrálním území a obci B., zapsaných na LV 75 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Příbram. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnického práva, jakož i se skutkovými zjištěními, ke kterým dospěl soud prvního stupně. Odvolací soud však nesouhlasil s právním posouzením soudem prvního stupně o tom, že žalobce se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných občanskoprávních předpisů, neboť tak měl učinit již v restitučním řízení. Odvolací soud konstatoval, že právní mocí rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. srpna 1992, č. j. -18, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. března 1993, č. j. -36, došlo k uzavření dohody o vydání pozemku parc. č. 920/2. Účastníci uzavřeli následně dohodu o vydání pozemku ve shodném obsahu. Podle názoru odvolacího soudu jde v předmětném řízení o posuzování obsahu této dohody a jejích obligačních a věcněprávních účinků. Proto je možné, aby se žalobce domáhal ochrany svého vlastnického práva podle obecných občanskoprávních předpisů. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že předmětem dohody byl pozemek parc. č. 920/2, jehož výměra činila 974 m2, jak vyplývá i z uvedených rozhodnutí týkajících se dohody o vydání tohoto pozemku. Pokud katastrální úřad zapsal žalobce na základě dohody uzavřené s žalovaným jako vlastníka pozemku parc. č. 920/2, pak se tak stalo ve hranicích tohoto pozemku s výměrou 974 m2.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Dovolání považuje za přípustné podle (dále jen ,,“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ).

Dovolatel uvedl, že k datu uzavření předmětné dohody, resp. vkladu do katastru nemovitostí již pozemek parc. č. 920/2 v původní výměře 974 m2 neexistoval. Proto mohl být žalobci vydán a také do katastru nemovitostí zapsán pozemek o výměře 230 m2. Poukázal na to, že v řízení před soudem prvního a druhého stupně nebyla zpochybněna správnost zápisu do katastru nemovitostí. V dohodě o vydání pozemku byl pozemek specifikován zcela určitě parcelním číslem a katastr nemovitostí provedl vklad k pozemku ve výměře, která byla ke dni uzavření dohody o vydání předmětem evidence v katastru nemovitostí. Dostatečnou určitost označení vydávaného pozemku podle dovolatele potvrzuje i ustálená judikatura dovolacího soudu. Dovolatel uzavřel, že podle jeho názoru vzniklo žalobci vlastnické právo k pozemku označenému parcelním číslem v dohodě o vydání pozemku tak, jak byl v této době zachycen v katastru nemovitostí. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Podle jeho názoru je třeba dohodu interpretovat podle vůle jednajících a konstatovat, že jejím předmětem byl pozemek parc. č. 920/2 v původní výměře 974 m2. Dovolatel se odvolává na ryze formalistický výklad právního předpisu, který nemůže obstát. Dovolatel účelně nechal změnit evidenci pozemku v katastru nemovitostí, čímž se dopustil nepoctivého jednání. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k nabytí vlastnického práva žalobcem mělo dojít před 1. lednem 2014, posoudil dovolací soud splnění podmínek nabytí vlastnického práva podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. března 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Podle dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden ( ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami, účastníky řízení zastoupenými advokátem ( a , 4 ) dospěl ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu k závěru, že dovolání je přípustné podle , není však důvodné.

Podle § 132 odst. 1 obč. zák. vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem.

Předmětem dovolacího přezkumu jsou závěry odvolacího soudu přijaté při výkladu dohody ze dne 1. prosince 1993, kdy odvolací soud na základě výkladu projevu vůle uzavřel, že „dohodou o vydání ze dne 1. 12. 1993 byla projevena vůle, podle níž se žalovaný zavázal vydat žalobci nemovitost, a to pozemek parc. č. 920/2 ve stavu, kdy tento pozemek má výměru 974 m² a je v hranicích zachycených v katastrální mapě, které odpovídají této výměře“.

Naproti tomu žalovaný namítal, že předmětem dohody byl pozemek parc. č. 920/2 o výměře 230 m².

Podle § 35 odst. 1, 2 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli jednající osoby. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu); kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 1108). U právního úkonu učiněného v písemné formě je právně významná jen vůle účastníků vyjádřená v písemném textu; záměry účastníků nevyjádřené v písemném textu nebo odlišné od záměrů v něm zachycených, jsou právně bezvýznamné (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1075).

Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2009, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. , uveřejněné tamtéž). Smlouvu jakožto projev vůle je třeba vykládat - jak vyplývá z ustanovení - nejen podle jazykového vyjádření použitého ve smlouvě, ale i podle dalších skutečností, zejména podle vůle účastníků smlouvy. Na to, jakou měli účastníci při uzavření smlouvy vůli nebo jaké tu byly další pro výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat především podle okolností, za nichž byla smlouva uzavřena (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách www.nsoud.cz). Tímto způsobem zjištěná vůle účastníků se při výkladu projevu vůle neprosadí, jen kdyby byla v rozporu s jazykovým projevem - tedy jen kdyby byla slovy nepochybně vyjádřena jiná (odlišná) vůle účastníků (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 2013, sp. zn. , uveřejněný na internetových stránkách www.nsoud.cz).

V rozsudku ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. , uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 9319 Nejvyšší soud vyložil, že vůle účastníků vtělená do smlouvy projevena určitě, jestli je výkladem objektivně pochopitelná; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení jejího adresáta tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat.

Dovolací soud v usnesení ze dne 31. března 2009, sp. zn. , uveřejněném na internetových stránkách - www.nsoud.cz, vyložil, že výklad smluvního ujednání ve vztahu ke konkrétní skutkově jedinečné smlouvě odvolacím soudem by mohl dovolací soud přezkoumat pouze v případě zjevné nepřiměřenosti závěrů odvolacího soudu (ke shodným závěrům se dovolací soud přihlásil např. v usnesení ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. , uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 10 708, usnesení ze dne 16. srpna 2013, sp. zn. , uveřejněném na internetových www.nsoud.cz nebo usnesení ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. , uveřejněném tamtéž).

O takový případ se však v souzené věci nejedná.

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li při postupu podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. - oproti názoru žalované - k závěru, že „žalovaný se zavázal vydat žalobci nemovitost, a to pozemek parc. č. 920/2 ve stavu, kdy tento pozemek má výměru 974 m² a je v hranicích zachycených v katastrální mapě, které odpovídají této výměře“, nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z těchto důvodů spočívat na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací soud proto odkazuje na příslušnou část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ve které odvolací soud vyložil své úvahy, jimiž se při výkladu smlouvy ze dne 1. prosince 1993 řídil.

V této souvislosti dovolací toliko dodává, že odvolací soud správně výklad dohody ze dne 1. prosince 1993 poměřoval především krátce tomu předcházejícím sporem účastníků podle , o zmírnění následků některých majetkových křivd, v němž byla uzavřena mezi účastníky dohoda o vydání pozemku parc. č. 920/2, přičemž z odůvodnění uvedených rozhodnutí zřetelně vyplývá, že uvedenými rozhodnutími nalézacích soudů byl nahrazen projev vůle žalovaného vydat pozemek parc. č. 920/2 v hranicích odpovídajících výměře 974 m². Jestliže pozemek parc. č. 920/2 byl i předmětem dohody ze dne 1. prosince 1993, je logická úvaha, že výklad této dohody navazuje na předchozí vydaná rozhodnutí soudů, jež se do dne uzavření dohody nepromítla do katastru nemovitostí. Poukazoval-li žalovaný na geometrický plán ze dne 29. května 1991, jímž došlo ke změně ve „skladbě a výměře pozemku parc. č. 920/2“, soudy neučinily zjištění, že by existence tohoto geometrického plánu byla žalobci v době uzavření dohody známa a samotná dohoda na tento geometrický plán žádným způsobem neodkazuje. Žalobce v této souvislosti přiléhavě poukazuje na to, že v původním řízení ohledně nároků podle tento geometrický plán žalovaný nepředložil a nepředložil jej ani katastru nemovitostí; k tomu došlo až dne 19. listopadu 1993 (tj. krátce před uzavřením smlouvy se žalobcem), nicméně tato skutečnost žalobci nebyla známa.

Jestliže žalovaný poukazuje na to, že žalobci náleží pozemek parc. č. 920/2, jenž obsahuje 216 m² „původního pozemku“ parc. č. 920/2 a „zároveň část pozemku parc. č. 923/2 o výměře 14 m², který se předmětem restituce dle restitučního rozsudku nikdy nestal“, pak není dovolacímu soudu zřejmé – pokud by měla obstát právní argumentace žalovaného – z jakého důvodu by se měl žalobce stát vlastníkem části pozemku parc. č. 923/2 o výměře 14 m² a dále, jakým způsobem měl být naplněn obsah soudních rozhodnutí, jež se týkala vydání pozemku parc. č. 920/2 o výměře odpovídající 974 m². Bylo tak především na žalovaném, aby do dohody ze dne 1. prosince 1993 případně promítl obsah geometrického plánu ze dne 29. května 1991. Pokud tak neučinil, tak v individuálních poměrech předmětné věci nemůže jít tato skutečnost k tíži žalobce, ale žalovaného. Závěry odvolacího soudu co do výkladu dohody ze dne 1. prosince 1993 tak v dovolacím přezkumu obstojí.

Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaným uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalobce podle , část věty před středníkem, zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z , , a neboť procesně úspěšnému žalobci v dovolacím řízení vznikly náklady, na jejichž náhradu má nárok.

Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalobce advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením ) u žalobce z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 5 000,- Kč podle bodu 3. ve spojení s vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn před 1. lednem 2013, částkou 1 000,- Kč.

Takto určená odměna společně s paušální částkou náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč ( ve spojení s 13 odst. 3 vyhlášky) představuje 1 300,- Kč a s náhradou za daň z přidané hodnoty ve smyslu činí celkem 1 573,- Kč.

Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení věty první by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle a nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle věty první části věty za středníkem

Dovolací soud proto žalovanému uložil, aby žalobci nahradil náklady dovolacího řízení ve výši 1 573,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce ( a ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou tímto rozsudkem, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 21. ledna 2014

Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.

předseda senátu