Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 37/2012

29 ICdo 37/2012

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

v právní věci žalobkyně

H. F.

, zastoupené JUDr. Jaroslavem Hrnčířem, advokátem, se sídlem v Horoměřicích, Kamenická 318, PSČ 252 62, proti žalovanému

ZILVAROVÁ CTIBOR HLADKÝ v. o. s.

, se sídlem v Praze 1, Národní 41/973, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27222861, jako insolvenčnímu správci dlužníka Ing. J. F., o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka

Ing. J. F.

, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2012, č. j. , -81 ( ), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 13. prosince 2011, č. j. 78 ICm 766/2011- 48, vyhověl Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) žalobě, kterou se žalobkyně (H. F.) domáhala vůči žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka J. F.) vyloučení pozemku parc. č. 2364/6, zapsaného na listu vlastnictví 1887, pro katastrální území K., obec P., u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrálního pracoviště Praha (dále jen „pozemek“), ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:

1/ Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodnutím ze dne 15. října 1999, sp. zn. , které nabylo právní moci dne 4. února 2000, zúžil společné jmění manželů F. (žalobkyně a dlužníka) pouze na věci, tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti.

2/ Dne 17. února 2000 byla podepsána smlouva, kterou pozemek nabyla žalobkyně.

3/ Žalobkyně je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku.

4/ Insolvenční správce dlužníka sepsal pozemek do majetkové podstaty dlužníka.

5/ Žalobkyně podala včas vylučovací žalobu.

6/ Ke dni rozhodování insolvenčního soudu trvají účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka a pozemek je nadále sepsán v majetkové podstatě dlužníka.

Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že:

1/ Zúžením společného jmění žalobkyně a pozdějšího dlužníka nedošlo k rozdělení společného jmění na jmění připadající na dlužníka a na jmění připadající na žalobkyni a takový stav nebyl v řízení ani tvrzen ani prokazován.

2/ Na žalobkyni nepřešel rozdělením společného jmění manželů žádný majetek, takže nemohla nastat situace, kdy by majetkem připadajícím po rozdělení společného jmění manželů na žalobkyni byla dotčena (ve smyslu , - dále též jen „obč. zák.“) práva věřitelů (potud, že rozsah majetku, ze kterého mohli být eventuálně uspokojováni, by se zmenšil o majetek, který po rozdělení společného jmění manželů připadl žalobkyni).

3/ Z dikce ustanovení , (dále též jen „ “) [o jehož znění opíral žalovaný soupis pozemku do majetkové podstaty dlužníka], se podává, že za majetek patřící do společného jmění manželů se považuje také majetek, který nepatří do společného jmění manželů jenom proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů; takový majetek však ve vlastnictví žalobkyně není a zúžením společného jmění manželů nezískala žalobkyně z předchozího společného jmění manželů žádný majetek. Pozemek získala žalobkyně až po zúžení společného jmění a to do svého výlučného vlastnictví.

4/ Žalobkyně (tedy) nabyla pozemek až po zúžení společného jmění manželů, takže žalovaný nemůže požadovat, aby k uspokojení insolvenčních věřitelů byl použit i předmětný pozemek.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolací řízení (druhý výrok).

Odvolací soud shrnul, že podle skutkových zjištění insolvenčního soudu nabyla žalobkyně pozemek kupní smlouvou uzavřenou po právní moci rozsudku soudu o zúžení jejího společného jmění s dlužníkem. Pozemek tak nenabyla do společného jmění s dlužníkem, ale do svého výlučného vlastnictví. V této souvislosti poukázal odvolací soud na ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), s tím, že pozemek (tedy) není možné sepsat do majetkové podstaty dlužníka dle ustanovení .

Dále odvolací soud - cituje ustanovení - uvedl, že žalovaný prosazuje zahrnutí pozemku do majetkové podstaty dlužníka přiměřenou aplikací tohoto ustanovení (dle ustanovení ), k čemuž uzavřel, že:

1/ Se žalovaným lze souhlasit, že judikatura Nejvyššího soudu dovozuje, že žaloba na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí nemůže být úspěšná, jestliže vymáhaná pohledávka vznikla (za trvání manželství jednomu z manželů) před uzavřením smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů (§ 262a odst. 2 a § 267 odst. 1 o. s. ř a § 143a odst. 4 obč. zák.), s tím, že tyto závěry se analogicky uplatní i v případě, že o zúžení společného jmění manželů rozhodl soud pravomocným rozsudkem. Potud odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2010, sp. zn. (rozsudek je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu).

2/ Odvolací soud je přesvědčen, že není možné zahrnout výlučný majetek dlužníkovy manželky do majetkové podstaty dlužníka s odkazemna přiměřené použití .

3/ Problematiku zahrnutí majetku dlužníkova manžela do majetkové podstaty dlužníka upravuje zákon (jak požaduje ustanovení ) samostatně v ustanoveních až týkajících se dopadu prohlášení konkursu na společné jmění manželů. Za této situace by aplikace ustanovení (na základě ustanovení ) byla nepřiměřeně extenzívním výkladem nepříznivě zasahujícím do právních poměrů třetí osoby.

4/ pojímá majetkovou podstatu dlužníka úžeji a není-li stanoveno jinak ( ), nezahrnuje se do majetkové podstaty dlužníka majetek třetích osob.

5/ Odvolací soud je sice též názoru, že postavení insolvenčního věřitele by se nemělo zhoršit (co do možnosti vymáhat pohledávku za dlužníkem) zahájením insolvenčního řízení, nelze však přehlédnout, že umožňuje věřitelům vymáhat pohledávky za dlužníkem rovněž prostřednictvím uspokojení z majetku třetích osob, a to mimo rámec insolvenčního řízení.

6/ neopravňuje insolvenčního správce (v ustanoveních až ) k tomu, aby při splnění podmínek formulovaných v zahrnul do majetkové podstaty dlužníka majetek dlužníkova manžela, neboť věřitel pohledávky, kterou lze uspokojovat v řízení o výkon rozhodnutí dle ustanovení z výlučného majetku dlužníkova manžela, neztrácí tuto možnost ani zahájením insolvenčního řízení. Výkon rozhodnutí nebo exekuci totiž lze vykonat i po zahájení insolvenčního řízení, neboť účinky zahájení insolvenční řízení dle ustanovení nedopadají na možnost domáhat se uspokojení dlužníkových závazků z majetku, který nespadá do majetkové podstaty dlužníka.

7/ Majetek, který dlužníkova manželka nabyla po právní moci rozhodnutí o zúžení společného jmění manželů, nenáleží do majetkové podstaty dlužníka, a to ani tehdy, přihlásí-li věřitel do insolvenčního řízení pohledávku vzniklou v době před rozhodnutím o zúžení společného jmění manželů, směřující společně vůči dlužníku a jeho manželce.

8/ Zvláštní úprava účinků prohlášení konkursu na společné jmění manželů, uvedená v ustanoveních až , vylučuje použití ustanovení a 267 odst. 2 pro insolvenční řízení, v němž je úpadek dlužníka řešen konkursem. Ustanovení a 2 přitom nebrání tomu, aby se věřitel v průběhu konkursu vedeného na majetek dlužníka domohl uspokojení své pohledávky vůči manželce dlužníka z její osobního majetku, jenž netvoří součást společného jmění manželů, v řízení o výkon rozhodnutí vedeného proti dlužníkovi; v takovém případě lze výkon rozhodnutí postihující majetek manželky dlužníka nejen nařídit, ale též i provést, pokud takovým postupem není postižen majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v , tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení následujících (coby dovolacím soudem dosud neřešených) otázek:

1/ Lze na základě pro insolvenční řízení v rámci jeho relativně samostatné realizační fáze přiměřeně použít , ve spojení s , a za situace, kdy v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka jsou uplatňovány pohledávky, které vznikly dlužníkovi za trvání manželství, pojmout do majetkové podstaty dlužníka též majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů?

2/ Vylučují ustanovení až bez dalšího použití pro insolvenční řízení, v němž je úpadek dlužníka řešen konkursem?

V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o automatickém vyloučení ustanoveními až . Podle dovolatele posledně označená ustanovení představují jen zvláštní právní úpravu pro vypořádání dosud nevypořádaného a zaniklého společného jmění dlužníka a jeho manžela pro případ prohlášení konkursu na majetek dlužníka.

S výjimkou a (a i zde s jistými pochybnostmi, neboť každý z manželů je vlastníkem celé věci) nelze mít za to (podle dovolatele), že označená ustanovení upravují zvlášť možnost zahrnout výlučný majetek dlužníkova manžela do majetkové podstaty ve smyslu (neupravují tedy ani zahrnutí takového majetku do majetkové podstaty na základě přiměřeného použití z důvodu, že se pro účely realizační fáze insolvenčního řízení považuje za součást společného jmění dlužníka a jeho manžela).

Závěr odvolacího soudu, že majetková podstata dle musí být pojímána úžeji, neboť umožňuje věřitelům vymáhat své pohledávky za dlužníkem rovněž prostřednictvím uspokojení z majetku třetích osob mimo rámec insolvenčního řízení, je podle dovolatele zapotřebí konfrontovat se zvláštním právním postavením manželů, kdy:

- splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů, přičemž však v rámci výkonu rozhodnutí nebo exekuce se může domáhat uspokojení závazku povinného manžela postižením majetku patřícího do společného jmění manželů,

- i za situace, kdy závazek není součástí společného jmění, avšak vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, lze pro jeho vydobytí nařídit výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů, za kterýžto majetek se považuje též majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen jeho zákonem stanovený rozsah nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství.

Ze shora uvedeného je tak patrno (pokračuje dovolatel), že v rámci procesu vymáhání pohledávky za povinným manželem existuje toliko jediná masa majetku, která má sloužit k uspokojení pohledávek oprávněného a která je tvořena právě majetkem náležejícím do společného jmění dlužníka a jeho manžela, respektive majetkem považovaným pro tyto účely za součást společného jmění manželů.

Dovolatel míní, že zásadu uspokojování věřitelů toliko z jedné majetkové podstaty je třeba - v souladu s výše uvedenou úvahou - uplatnit i v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, jestliže jsou v rámci insolvenčního řízení uplatňovány pohledávky, které dlužníkovi vznikly za trvání manželství, a to právě s ohledem na shora uvedenou zvláštní „asymetrickou“ povahu jednoty manželů, kdy jediná masa majetku je vypořádávána v rámci jediného řízení vedeného toliko proti povinnému manželu.

Taková koncepce (uzavírá dovolatel) je přijatelná i vzhledem ke zvláštnímu charakteru relativně samostatné realizační fáze insolvenčního řízení, kdy nelze připustit existenci nedůvodných rozdílů mezi individuálním vykonávacím řízením a řízením insolvenčním.

S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je na danou věc uplatnitelný ve znění účinném do 30. června 2012, tj. naposledy ve znění

Dále označená ustanovení vycházejí z jeho znění účinného do 31. prosince 2013 (v této věci použitelného).

Podle ustanovení pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení , nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Pro rozhodnutí v této věci jsou tudíž ustanovení o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle .

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení , když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje řešení otázek dovoláním položených, ve vazbě na institut společného jmění manželů dosud nezodpovězených.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Nejvyšší soud úvodem připomíná, že poté, co insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka (usnesením ze dne 27. srpna 2009, č. j. -21) byl úpadek dlužníka řešen (dle usnesení insolvenčního soudu ze dne 22. října 2009, č. j. -10) konkursem a incidenční spor je nutno posuzovat v takto ustaveném rámci.

Podle ustanovení , jestliže insolvenční návrh podal dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil ke dni zahájení insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení (odstavec 1). Podal-li insolvenční návrh věřitel, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil v době, kdy insolvenční soud nařídil předběžné opatření, kterým zcela nebo zčásti omezil právo dlužníka nakládat s jeho majetkem, majetek, který dlužníkovi patřil v době, kdy insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku dlužníka, a majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení po vydání těchto rozhodnutí (odstavec 2). Je-li dlužník spoluvlastníkem majetku podle odstavců 1 a 2, náleží do majetkové podstaty podíl dlužníka na tomto majetku. Majetek podle odstavců 1 a 2 náleží do majetkové podstaty i tehdy, je-li ve společném jmění dlužníka a jeho manžela (odstavec 3). Majetek jiných osob než dlužníka náleží do majetkové podstaty, stanoví-li to zákon, zejména jde-li o plnění z neúčinných právních úkonů. Pro účely zpeněžení se na takový majetek pohlíží jako na majetek dlužníka (odstavec 4).

definuje majetkovou podstatu dlužníka a vymezuje její rozsah v tak, že jde o majetek patřící dlužníku v určité době (podle odstavců 1 a 2 podle toho, kdo je insolvenčním navrhovatelem). Případy, kdy dlužník není výlučným vlastníkem takového majetku (je pouze jeho spoluvlastníkem), řeší tak, že při podílovém spoluvlastnictví náleží do majetkové podstaty podíl dlužníka na tomto majetku (ustanovení věta první ). U zvláštní formy dlužníkova spoluvlastnictví, jíž je společné jmění dlužníka a jeho manžela, pak ustanovení věty druhé určuje, že takový majetek do majetkové podstaty dlužníka náleží. Zbývá dodat, že podle náleží majetek jiných osob než dlužníka do majetkové podstaty dlužníka jen tehdy, stanoví-li to zákon.

Ustanovení až , jež se zabývají účinky prohlášení konkursu na společné jmění manželů, na výše řečeném ničeho nemění, neboť tato ustanovení vymezují způsob vypořádání společného jmění manželů, leč neprolamují v žádném ohledu zásadu, že do majetkové podstaty dlužníka náleží jen to, co bylo v rozhodné době (dle a 2 ) ve společném jmění dlužníka a jeho manžela.

Majetek nabytý za trvání manželství jedním z manželů poté, co soud pravomocným rozhodnutím zúžil společné jmění manželů pouze na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti ( obč. zák.), náleží do jeho výlučného vlastnictví; ustanovení v pasážích upravujících institut společného jmění manželů ( až ) nečiní z takového majetku majetek náležející do společné jmění manželů.

Ustanovení (v rozhodném znění) považuje takový majetek za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela „pro účely nařízení výkonu rozhodnutí“.

Jelikož (a zákonným vymezením společného jmění manželů ani ) příslušnost popsaného majetku k majetkové podstatě dlužníka nezakládá, zbývá určit (ve shodě s položenými otázkami), zda tuto příslušnost k majetkové podstatě dlužníka lze dovodit prostřednictvím přiměřené aplikace ( ).

K tomu Nejvyšší soud uvádí, že k otázce přiměřené aplikace v insolvenčním řízení se obecně vyjádřil již v usnesení ze dne 27. června 2013, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 97/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 97/2013“).

V R 97/2013, na něž v podrobnostech odkazuje a na jehož závěrech nevidí důvodu cokoli měnit, Nejvyšší soud na dané téma uzavřel, že teoretická východiska jsou již mnoho let ustálena v tom, že mezery v úpadkové úpravě nelze nahrazovat přiměřenou aplikací práva exekučního, které je coby způsob individuálního prosazení práv dlužníkových věřitelů vybudováno na zcela jiných principech, než jsou ty, jimiž se řídí právo úpadkové. Ve smyslu ustanovení je tedy přiměřená aplikace ustanovení o výkonu rozhodnutí zcela vyloučena. Ustanovení exekučního práva jsou (přiměřeně) uplatnitelná v insolvenčním řízení, jen pokud na ně odkáže.

K tam uvedené argumentaci lze jen doplnit, že s účinností od 1. ledna 2014, po novele provedené (důvodová zpráva k vládnímu návrhu této novely je v R 97/2013 rovněž zmíněna), řečené výslovně zakotvuje (v části věty za středníkem).

Na obě dovolatelem položené otázky lze tudíž odpovědět tak, že aplikace ustanovení je v insolvenčním řízení vyloučena.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání zamítl ( část věty před středníkem ).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a u žalobkyně žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. ledna 2014

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu