Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 772/2013

30 Cdo 772/2013

U S N E S E N Í

J. F.

1) Bc. J. B.

, a

2) M. F.

, o popření otcovství, ve věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. října 2012, č.j. – 56, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl rozsudkem ze dne 30. července 2012, č.j. -28, žalobu, kterou se žalobce J. F. domáhal určení, že není otcem 2) žalovaného M. F. z 1) žalované, matky Bc. J. B. Současně soud prvního stupně rozhodl o právu na náhradu řízení před soudem prvního stupně.

Soud prvního stupně ve svém odůvodnění uvedl, že dne 4. 4. 2012 bylo zahájeno řízení, kdy se žalobce domáhal popření otcovství k 2) žalovanému, jenž se narodil za trvání manželství žalobce s 1) žalovanou. Toto manželství bylo rozvedeno dne 15. 12. 1975, tedy ke dni, kdy už uplynula zákonná lhůta žalobce k popření otcovství. Soud prvního stupně neshledal opodstatněným uplatněný návrh žalobce na přerušení řízení podle , a to s ohledem na novelizované znění ustanovení zákona o rodině (dále jen „ZoR“), které bylo provedeno s účinností od 20. 3. 2012, a to v reakci na vydaný nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, publikovaný pod č. 244/2010 Sb. Soud prvního stupně zhodnotil, že žalobě není možné vyhovět ani s odkazem na novelizované ustanovení § 57 odst. 1 ZoR, když došlo ke dni zahájení řízení k marnému uplynutí zákonných popěrných lhůt, a to jak lhůty subjektivní, tak objektivní. Za tohoto stavu shledal soud prvního stupně nárok žalobce zjevně nedůvodným, přičemž poukázal, že dopad výše citovaného nálezu Ústavního soudu míří na situace, kdy se otec teprve po uplynutí popěrné doby dozví, že není biologickým otcem dítěte. V daném případě však žalobce jednoznačně od samotného okamžiku narození 2) žalovaného věděl, že není jeho biologickým otcem, přičemž v tomto směru shledal uplatněnou právní argumentaci žalobce za zjevně neopodstatněnou a žalobu zamítl.

Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) ze dne 25. října 2012, č.j. – 56, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud zdůraznil význam sociálního otcovství a ve vztahu k ustanovení a namítané protiústavnosti ustanovení ZoR zhodnotil postup soudu prvního stupně jako přiléhavý.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „dovolatel“) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“). Dovolatel předložil dovolacímu soudu otázku zásadního právního významu, tj. zda lze považovat novelu zákona o rodině provedou za souladnou s ústavním pořádkem, jak požaduje nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 244/2010 Sb. Dovolatel má za to, že novelizované ustanovení § 57 odst. 1 ZoR, jež zavádí nové lhůty pro popření otcovství, je v rozporu s ústavním pořádkem.

Dovolatel poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Paulík proti Slovensku, stížnost č. 10699/05, a na výše uvedený nález Ústavního soudu, podle kterého by neměla být zcela uzavřena možnost popírat otcovství osobám, které na tom mohou mít důvodný zájem. Podle dovolatele novelizované ustanovení zákona o rodině nemůže obstát, neboť zavádí, jinak konstruovanou, ale časově omezenou a nepřiměřeně krátkou lhůtu pro podání popěrné žaloby a nijak nereflektuje na požadavek Ústavního soudu dát možnost popřít otcovství otcům i po uplynutí této lhůty a za protiústavní považuje i nepřípustnou pravou retroaktivitu, která byla tímto ustanovením zavedena. Dovolatel proto navrhnul, aby Nejvyšší soud výrok odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, resp. aby takto zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně, příp. aby sám řízení podle ustanovení , písm. c) řízení přerušil a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení novelizovaného ustanovení ZoR pro rozpor s ústavním pořádkem.

K dovolání se vyjádřila 1) žalovaná s tím, že k dané věci podala již všechny informace a nemá žádné nové poznatky pro doplnění a již se nechce dalších jednání zúčastňovat, protože k dané věci nemá co dodat. Druhý žalovaný uvedl, že žalobce měl možnost řešit tuto záležitost v řádném termínu již před 37 lety, což neučinil. Proto 2) žalovaný navrhnul, aby dovolání žalobce bylo jako nepřípustné zamítnuto a bylo potvrzeno rozhodnutí odvolacího soudu.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 25. října 2012, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 ) – dále jen „ “.

Podle ustanovení , písm. c) dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) konstatuje, že dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení , neboť dovolatelm položená otázka není otázkou zásadního právního významu.

Dovolatelm vymezená otázka, zda je novelizované ustanovení odst 1 ZoR v souladu s ústavním pořádkem, je otázkou, kterou se může zabývat pouze Ústavní soud (srov. písm. a) y). Nejvyšší soud by mohl posuzovat pouze soulad podzákonného právního předpisu se zákonem nebo s mezinárodní smlouvou (srov. y).

Aby se dovolací soud mohl věcí zabýval, musel by dovolatel otázku zásadního právního významu formulovat tak, aby pro její odpovězení bylo nutné řízení přerušit podle ustanovení , přičemž se musí jednat o otázku, jejíž vyřešení může v poměrech konkrétní věci přinést příznivější rozhodnutí.

Z ustanovení a z ustálené rozhodovací praxe (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1995 sp. zn. , který byl uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 3 pod č. 26 na str. 189 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. ) je nepochybné, že soud podá Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení, jen jestliže dospěje k závěru, že je dán rozpor s ústavním pořádkem (a má tedy možnost k takovému závěru „nedospět“, i když se účastník řízení postupu v tomto směru domáhá). V případě dovolatele bylo odvolacím soudem jasně vysvětleno, proč nedospěl k závěru předložit věc k posouzení Ústavnímu soudu. Skutečnost, že odvolací soud nedospěl ke stejnému právnímu závěru jako žalobce, nemá za následek, že by jeho rozhodnutí bylo co do právního posouzení věci chybné, a nemůže tudíž rozsudku odvolacího soudu přiznávat zásadní právní význam (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. , proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. ).

Z výše uvedeného je zřejmé, že proti rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné ani podle ustanovení o. s .ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a věty první , neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. prosince 2013

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu