Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2410/2012

20

Cdo 2410/2012

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

A. A.

, zastoupené JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 105/6, proti žalované

OK REST, a. s.

se sídlem v Brně, Bohunická 519/24, o vyloučení spoluvlastnického podílu k nemovitosti z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze z 30. listopadu 2011, č. j. -86, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze z 30. listopadu 2011, č. j. -86,

se ruší

a věc

se

tomuto soudu

vrací

k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím městský soud změnil (vyhovující) rozsudek obvodního soudu ze 17. března 2011, č. j. -48, tak, že návrh na vyloučení spoluvlastnického podílu žalobkyně k tam specifikované nemovitosti z exekuce zamítl. Své rozhodnutí s poukazem na ustanovení § 42 exekučního řádu odůvodnil závěrem, že za majetek, jenž dříve patřil do společného jmění (dále jen SJM) žalobkyně a jejího manžela (povinného), se považuje i ten, který netvoří součást společného jmění jen proto, že byl smlouvou či rozhodnutím soudu vydaným podle , 2 (dále jen obč. zák.) zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. pak uzavřel, že stejný princip platí i pro bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále jen BSM). Podle jeho názoru by excindační žaloba mohla být úspěšná jen za předpokladu, že by žalobkyně ve smyslu ustanovení prokázala vědomost žalované o existenci rozsudku (a jeho obsahu) o zrušení BSM podle tehdejšího ustanovení obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998; tvrzení v tomto směru však žalobkyně – přes řádné poučení soudem – nepřednesla. Odvolací soud pak uzavřel, že „nyní platný princip, podle něhož věřitele pohledávek nezavazují dohody (případně rozhodnutí) o zrušení či zúžení BSM, pokud jim nebyl jejích obsah znám, platil i v době vzniku pohledávky žalované v listopadu a prosinci roku 1998, a to při analogické aplikaci ( obč. zák.) ustanovení obč. zák. v tehdy platném znění“.

V dovolání žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci ( ), jež spatřuje v nesprávné aplikaci ustanovení exekučního řádu a Zdůrazňuje, že uvedená ustanovení – protože pohledávky žalované za povinným vznikly sice za trvání manželství, avšak až po zániku BSM a po jeho vypořádání – na daný případ nedopadají, takže ani nebyla povinna tvrdit a prokazovat vědomost žalované o existenci a obsahu rozsudku o zrušení BSM a o jeho vypořádání.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, ).

Dovolání, přípustné podle , je důvodné.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Jelikož vady podle , odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 , jež by řízení činily zmatečným, a k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (, věta druhá, ), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (, věta první, ), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že za majetek, jenž dříve patřil do společného jmění (dále jen SJM) žalobkyně a jejího manžela (povinného), se považuje i ten, který netvoří součást společného jmění jen proto, že byl smlouvou či rozhodnutím soudu vydaným podle , 2 obč. zák. zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění, a že

stejný princip platí i pro bezpodílové spoluvlastnictví manželů.

V usnesení publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 74/2004 Nejvyšší soud uzavřel, že k vymožení závazku vzniklého za manželství jen jednoho z manželů

lze

nařídit výkon rozhodnutí i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, které v době zahájení vykonávacího řízení

nebylo

vypořádáno.

V odůvodnění rozsudku z 31. března 2010, sp. zn. , pak Nejvyšší soud vysvětlil, že

bylo-li

zaniklé BSM vypořádáno ve smyslu ustanovení § 149 odst. 4 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998,

nelze

majetek, jehož výlučnou vlastnicí se stala manželka povinného,

postihnout

v exekučním řízení vedeném proti jejímu manželovi, a že odkaz na ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. je nepatřičný, protože toto ustanovení je účinné až od 1. 8. 1998.

Posledně uvedenému judikatornímu závěru odpovídá i názor přijímaný literaturou (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. II., -376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s 2195), podle níž závěry o (přímo z vyplývající, tedy bez nutnosti podávat žalobu podle obč. zák.) neúčinnosti nelze vztáhnout na dohody, případně rozhodnutí soudu o vypořádání BSM zaniklého před 1. 8. 1998 (které je třeba vypořádat podle ustanovení ve zněni účinném do 31. 8. 1998 /čl. VIII odst. 2 věta první zákona č. 98/1998 Sb./), neboť ustanovení obč. zák. zakotvující ochranu věřitelů nad rámec obč. zák. byl do zařazen až s účinností od 1. 8. 1998 v rámci institutu SJM.

Z uvedeného plyne, že za skutkového stavu (zjištěného obvodním a převzatého městským soudem), jejž nezpochybnil žádný z účastníků a kterým je Nejvyšší soud vázán, kdy exekucí vymáhané pohledávky vznikly v měsících listopadu a prosinci 1998, tedy teprve

po zániku

bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a povinného (dnem nabytí právní moci rozsudku o zrušení BSM dle tehdejšího ustanovení § 148a obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998, tedy 11. března 1995,) a

po jeho vypořádání

podle § 149 odst. 4 obč. zák., tedy uplynutím tříleté lhůty, je závěr odvolacího soudu, že „stejný princip“ (jako pro SJM upravený ustanovením § 42 exekučního řádu) „platí i pro BSM zrušené rozhodnutím podle dříve platného ustanovení § 148a obč. zák.“, nesprávný.

Správný není ostatně ani odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , jelikož ten právo vymoci přisouzenou pohledávku proti dlužníkovu manželovi (jako následně výlučném vlastníkovi) přiznává jen věřitelům pohledávek vzniklých

před

uzavřením dohody o vypořádání SJM, o kterýžto případ v souzené věci nejde.

Z výše citovaného rozhodnutí publikovaného pod č. R 74/2004 dále plyne, že relevantní je i časový sled data vypořádání BSM (v daném případě data dopadu fikce podle § 149 odst. 4 obč. zák. ve znění do 31. 7. 1998) a data zahájení exekučního řízení. Bylo-li v předmětné věci bezpodílové spoluvlastnictví žalobkyně a povinného vypořádáno 11. března 1998, zatímco exekuční řízení bylo zahájeno nejdříve v prosinci 2004 (exekuce byla nařízena usnesením z 23. prosince 2004, č.j. -5), je i v tomto směru závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby nesprávný.

Správný není konečně ani odkaz odvolacího soudu na ustanovení § 143a odst. 3 obč. zák. ve znění do 31. 7. 1998 (ve spojení s ustanovením § 853 obč. zák.) jelikož s ohledem na výše uvedené (ne)vědomost žalované o existenci a obsahu rozsudku o vypořádání BSM žádný právní význam nemá.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá nesprávném právním posouzení ( ), Nejvyšší soud je bez jednání ( ) podle věty za středníkem zrušil a věc mu podle vrátil k dalšímu řízení

Právní názor dovolacího soudu je závazný ( část první věty za středníkem ).

O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. prosince 2013

JUDr. Vladimír Mikušek předseda senátu