Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1938/2013

30 Cdo 1938/2013

U S N E S E N Í

P. K.

České republice-Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 198.750,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2013, č. j. -249, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V dovoláním napadeném rozsudku Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 11. 2012, č. j. -216, potvrdil ohledně částky 101.055,- Kč a změnil jej ohledně částky 97.695,- Kč tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Rozhodl tak o nároku žalobce na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. (dále „posuzované řízení“).

Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že posuzované řízení souviselo s řízeními vedenými u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. a , za jejichž nepřiměřenou délku byl žalobce již odškodněn, proto od výsledného zadostiučinění odečetl částky, které již byly žalobci přiznány za nepřiměřenou délku těchto řízení. Tento postup opřel o právní názor Nejvyššího soudu, který se k věci vyjádřil v rozsudku ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. , kde dovodil, že „probíhají-li souběžně dvě nebo více soudních řízení, která spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu, nikoli tedy jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení“. Tato souvislost byla podle odvolacího soudu dána tím, že obsah potvrzení o zaměstnání, který je předmětem posuzovaného řízení, se odvíjí od výše průměrného měsíčního výdělku žalobce, jež byla předmětem řízení vedených pod sp. zn. a .

Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byla žaloba ohledně částky 97.695,- Kč zamítnuta. Přípustnost dovolání žalobce spatřuje v tom, že se odvolací soud „při krácení celkové výše zadostiučinění“ odchýlil od závazného právního názoru dovolacího soudu a napadené rozhodnutí v tomto ohledu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle žalobce taktéž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konečně žalobce přípustnost dovolání odvíjí od toho, že se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Ústavního i dovolacího soudu, např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. , když se nevypořádal s návrhem na provedení důkazu spisem jiného soudu.

Důvodnost dovolání pak spatřuje v nesprávném právním posouzení otázky, zda bylo přerušení posuzovaného řízení produktivní. Podle žalobce totiž soud v posuzovaném řízení rozhodnutí v řízeních vedených pod sp. zn. a , kvůli kterým bylo posuzované řízení přerušováno, nikterak nepoužil, a mohl tedy věc rozhodnout již v roce 1998. Žalobce dále nesouhlasí s tím, že odvolací soud snížil zadostiučinění o celou částku přiznanou v řízení pod sp. zn. , ačkoliv posuzované řízení bylo přerušeno kvůli tomuto řízení na sedm měsíců. Žalobce nepovažuje řízení vedená pod sp. zn. a za jedno řízení pro účely kompenzačního řízení, přesto je tak odvolací soud posuzoval a částky přiznané v těchto řízeních nejprve sečetl a poté je odečetl od vypočítaného zadostiučinění v posuzovaném řízení, čímž došlo de facto k jeho dvojitému krácení. Žalobce se dále neztotožňuje s postupem odvolacího soudu, který zvýšil význam předmětu posuzovaného řízení pouze o 10%, když dospěl k závěru, že se význam řízení nepochybně snižoval (s ohledem na dobu jeho trvání a to, že žalobce se od 1. 1. 2012 stal poživatelem starobního důchodu). Odvolací soud ho totiž nepoučil, z jakého důvodu se ho dotazoval, zda je poživatelem starobního důchodu. Odvolací soud v tomto směru ani neprovedl důkaz příslušnými spisy, především pak spisem Městského soudu v Praze sp. zn. , a vůbec se jím nezabýval. Jedná se o tzv. opomenutý důkaz, jež zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí a rozpor s d.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění (viz čl. II bod 7. ), dále jen „ “.

Dovolání v této věci může být přípustné pouze, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

V usnesení ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , Nejvyšší soud konstatoval: „Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení nebo jeho části“.

V dovolání žalobce uvedl, že jeho přípustnost spatřuje v tom:„a) že se odvolací soud při krácení celkové výše zadostiučinění o 111.525,- Kč odchýlil od závazného právního názoru dovolacího soudu (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu),b) že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny,

c) že se odvolací soud při hodnocení kritéria ‘význam předmětu řízení pro poškozeného’ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. v té části, kde vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s návrhem na provedení důkazu spisem jiného soudu) i Ústavního soudu České republiky.“

V prvním bodě žalobce odvíjí přípustnost dovolání od toho, že se měl odvolací soud „při krácení celkové výše zadostiučinění o 111.525,- Kč“ odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by identifikoval, o kterou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, což zakládá vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. ).

Podobně v druhém bodě žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, aniž by v dovolání uvedl, o jaké, Nejvyšším soudem dosud nevyřešené, otázky jde. Přitom taková okolnost musí být z dovolání zřejmá, jinak nelze v důsledku absence uvedené náležitosti přípustnost dovolání posoudit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ). Konečně v případě třetího bodu žalobce sice uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit, ale opět není uvedeno, při řešení které právní otázky se měl odvolací soud od dovolatelem uvedené judikatury odchýlit. Odchýlení se „při hodnocení kritéria ‘význam předmětu řízení pro poškozeného’“, aniž by bylo dále blíže specifikováno, nelze považovat za otázku hmotného či procesního práva ve smyslu Navíc z dovolání lze seznat, že žalobce ohledně významu řízení namítá vadu řízení v podobě tzv. opomenutého důkazu, tj. nesprávné skutkové zjištění, nikoli odchýlení se při právním posouzení tohoto kritéria.

Pro úplnost lze uvést, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. , konstatoval, že újmy utrpěné žalobcem v souvisejících řízeních je třeba vznímat jako újmu jedinou, aby bylo vyloučeno nebezpečí duplicitního odškodnění. Souvislost řízení je pak dána, pokud „rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních“. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že rozhodnutí v řízeních pod sp. zn. a byla významná pro rozhodnutí v posuzovaném řízení, protože obsah potvrzení, který je předmětem posuzovaného řízení, se odvíjí od výše průměrného měsíčního výdělku žalobce, který byl předmětem řízení pod sp. zn. a . Otázka, zda jsou rozhodnutí v těchto řízeních určující pro výsledek posuzovaného řízení, je otázkou příčiny a následku a jedná se tedy o skutkový závěr (srov. analogicky usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. a tam uvedená rozhodnutí), jenž nelze dovoláním napadnout ( ).

Vzhledem k tomu, že dovolání postrádá způsobilé vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, ačkoliv se jedná o náležitost vyžadovanou , a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno ( věta druhá ).Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2013

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu