Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 3702/2012

25 Cdo 3702/2012

U S N E S E N Í

L. M.,

1) Generali Pojišťovně a. s.

, IČO 618 59 869, se sídlem Praha 2, Bělehradská 132, a žalovanému

2) J. O.,

zastoupenému Mgr. Petrem Malcem, advokátem, se sídlem Praha 3, Korunní 127, o zaplacení 2.306.880,- Kč a 99.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2012, č.j. -146, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal zaplacení 256.320,- Kč představující 50% zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, která mu byla poskytnuta žalovanou ve výši 512.640,- Kč v souvislosti s dopravní nehodou, při níž utrpěl škodu na zdraví. Dále se domáhal mimořádného zvýšení této náhrady ve výši 2.050.560,- Kč a pouze po žalované zaplacení 99.000,- Kč jako náhrady za (původně nehodnocené) omezení hybnosti ramenního kloubu.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 6. 2011, č.j. -117, uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně 128.160,- Kč a žalované samostatně 22.500,- Kč, ohledně požadavku na zaplacení 2.178.720,- Kč oběma žalovanými a 76.500,- Kč žalovanou žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 15. 1. 2005 došlo ke střetu osobního automobilu řízeného žalovaným a žalobce ležícího na vozovce, při němž žalobce utrpěl vážné poranění hlavy a obličeje, v jehož důsledku téměř oslepl a byl uznán plně invalidním. Spoluzavinění žalobce, který ležel na vozovce v silně podnapilém stavu, soud hodnotil 40 %. Na základě znaleckého posudku Fakultní nemocnice v Olomouci, který ztížení společenského uplatnění žalobce ohodnotil 7.120 body + 250 body za omezení hybnosti ramenního kloubu, shledal soud důvodným nárok na zvýšení základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění o 25 % podle , o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Důvody pro mimořádné zvýšení odškodnění ve smyslu vyhlášky neshledal. Poškození zdraví žalobce je sice velmi vážné a úraz utrpěl ve věku 27 let, neztratil však schopnost myšlení, prožívání a možnost vstupovat do sociálních vztahů (po úrazu založil rodinu). Způsob života žalobce se oproti době před úrazem výrazně nezměnil, žil běžným společenským životem, pracoval příležitostně v dělnických profesích, doba jeho nezaměstnanosti výrazně převyšuje dobu zaměstnání.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2012, č.j. -146, v napadeném rozsahu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej ohledně náhrady nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně, jeho úvahy stran naplnění předpokladů pro mimořádné zvýšení odškodnění ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky zahrnující srovnání způsobu života žalobce před a po úrazu shledal zcela vyčerpávajícími. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru očního lékařství by bylo nadbytečné, neboť ztráta jednoho oka a omezené vidění druhého oka bylo zohledněno v rámci bodového ohodnocení včetně jeho zvýšení o 25 %.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení (dále jen „ “) a výslovně uplatňuje dovolací důvody podle a b) Zásadní právní význam napadeného rozsudku shledává v řešení otázky navýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, otázky poučovací povinnosti soudu podle a 3 a otázky

„zjištění skutkového stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí“

. Pochybení soudu shledává v nepřipuštění důkazu dalším znaleckým posudkem z oboru očního lékařství, přestože sami zpracovatelé znaleckého posudku Fakultní nemocnice v Olomouci uvedli, že nejsou znalci v oboru oftalmologie, a nadto uvedený znalecký posudek vychází ze stavu, jaký byl rok před vydáním rozhodnutí. Dále se domnívá, že měl být ve smyslu a 3 soudem poučen a vyzván k doplnění důkazů, dospěl-li soud k závěru, že žalobcem tvrzené skutečnosti (o dosažené odbornosti a sportovním zapojení před úrazem) nebyly spolehlivě prokázány. Namítá, že soud v rámci úvah o mimořádném zvýšení odškodnění nerespektoval současnou judikaturu Nejvyššího soudu, když zcela v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. , hodnotil pouze otázku mimořádného zapojení žalobce před úrazem. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 – podle ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „ “) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení a c) O případ uvedený v nejde, neboť se jednalo o první rozhodnutí v dané věci. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle , které ji podmiňuje zásadním právním významem rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. , zrušeno, uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu a je pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. ).

Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody ( ), a proto při zkoumání předpokladů přípustnosti dovolání podle může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Vytýká-li tedy dovolatel odvolacímu soudu, potažmo soudu prvního stupně, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když nepřipustil provedení důkazu dalším znaleckým posudkem, a v situaci, kdy tvrzení žalobce stran jeho vyučení v oboru elektrikář a sportovního zapojení před úrazem nepovažoval za prokázané, neposkytl žalobci poučení podle a 3 , nejsou jeho námitky uplatnitelné prostřednictvím dovolacího důvodu podle způsobilé založit přípustnost dovolání podle o. s. ř (viz ). Lze nicméně podotknout, že soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, srozumitelně vyložil, proč důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví – oftalmologie neprovedl, a že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru, že žalobce určité významné skutečnosti netvrdil nebo se mu je nepodařilo prokázat (a jen v takovém případě přichází v úvahu poučovací povinnost soudu podle a 3 ), nýbrž na závěru, že provedeným dokazováním byl zjištěn jiný než žalobcem tvrzený skutkový stav.

Dovolatel dále napadá závěr o nesplnění předpokladů pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky.

Především je třeba zdůraznit, že výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění určená na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje již sama o sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, , publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přestože tedy citované stanovisko neomezuje možnost zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky pouze na případy mimořádně vysoké úrovně dosavadního zapojení poškozeného do společenských aktivit, nadále (v souladu s výslovným zněním § 7 odst. 3 vyhlášky) setrvává na požadavku, že ke zvýšení je třeba existence výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění. Úsudek soudu o přiměřeném zvýšení náhrady vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. odůvodnění citovaného stanoviska a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. ).

Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud [jde-li o dovolání, jež může být přípustné pouze podle ] zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. , nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. ). O takový případ se však v souzené věci nejedná.

V daném případě právní posouzení skutkového stavu (správnost jeho zjištění dovolacímu přezkumu nepodléhá) odpovídá shora uvedeným právním závěrům vyplývajícím z ustálené judikatury. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) po zhodnocení individuálních okolností skutkově jedinečného případu dospěl k závěru, že se nejedná o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, vycházel zejména ze zhodnocení, jak se následky úrazu žalobce projevily v jeho životě a nakolik jsou jeho možnosti pro uplatnění v životě a ve společnosti omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou společenského i jiného uplatnění. Jestliže právní posouzení věci odpovídá shora uvedeným právním principům, nelze v rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen závěr soudu prvního stupně, že v projednávaném případě nebyl dán důvod pro mimořádné zvýšení odškodnění podle vyhlášky, spatřovat rozhodnutí, které by mělo zásadní právní význam ve smyslu

Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle věty první a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy žalovaným v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. listopadu 2013

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu